Georgi Gospodinov (nar. 1968), bulharský autor, jehož jméno bývá spojováno s mnoha superlativy. Spisovatel, jenž sbírá prestižní literární ocenění v zahraničí, ale také zaznamenává velkou popularitu u čtenářů doma: na jeho podpis se na autogramiádách stávají fronty usměrňované policií a udělení Mezinárodní Bookerovy ceny za román Časokryt (Vremeubežište) v roce 2023 se oslavoval v ulicích celé tři dny. A nyní si získal i české čtenáře, a zdaleka nejen ty bulharistické. Poslední důkaz o tom přineslo jeho vystoupení na letošním Světu knihy, jež se těšilo bohaté návštěvnosti fundovaného publika. Hlavní roli však nepochybně sehrává fakt, že Gospodinov v poslední době zásobuje náš knižní trh svými novými tituly, a to díky překladateli Davidu Bernsteinovi a Ludmile Kroužilové, která texty rediguje.

Ten poslední nese název Zahradník a smrt (Gradinarjat i smărtta, 2024) a autor otevřeně přiznává, že podhoubím textu se stal jeho osobní prožitek, vlastní zkušenost, a především jeho hluboká bolest. Na otázku, jak se vyrovnává se smutkem, odpověděl v diskusi na knižním veletrhu i v rozhovoru Tahle doba je naprosto zlomová (Katolický týdeník, vydání 26–27, 2025), že o něm píše, že psaním si lze bolest „ochočit“.

Zahradník se stal zahradou

V knize zaznamenává „svůj“ poslední měsíc strávený s tatínkem umírajícím na rakovinu. Ten přijel z malého města do Sofie podstoupit martyrium vyšetření a léčby, která by dokázala vykřesat alespoň malou jiskřičku naděje. Mnohem důležitější je ale onen měsíc z hlediska láskyplného prožívání zásadního vztahu „otec a syn“. „Můj táta byl zahradníkem. Nyní je zahradou,“ říká Gospodinov hned v úvodu. Zahrada se stává symbolem oné smrti, ale i života, který se vytrácí a poté zase rodí se svým tlením a pak zase klíčením. Otci přináší smysluplnost jeho existence, ale současně mu ubírá z jeho posledních sil.

Syn se zhostí svého provázení otce ke smrti se ctí, a to nejen ze zdravotního hlediska, ale především svým spoluprožíváním, důvěrností, otevíráním někdy i dosud nevyřčeného, i když jde o nadmíru náročný proces, při němž se i jeho duševní zásoby tenčí. Snad jen ten, kdo prožil něco podobného jako autor, může posoudit opravdovost příběhu. Ale na druhé straně – najde se vůbec člověk, kterého by něco takového nikdy nepotkalo?

Jak žít bez…

S konečností života bychom měli bychom počítat, ale přesto s ní nepočítáme… A tak nás stejně jako vypravěče hluboce zasáhne následné „poprvé bez“. Poprvé svátky, Vánoce, roční období bez otce. Poprvé proměny jeho zahrady, ale bez něj. Jako by se letopočet začal počítat znovu a „od“. Totiž od jeho nenávratného odchodu. Období truchlení přináší i smutek z konkrétních malých věcí, tíži všech odpolední. Bezradnost z nedovyprávěného. V mnoha situacích je reakcí syna „Nevím, co mám dělat“. Jeho smutek je ale nejen bolestný a hluboký, ale i něžný a dojemný. Zármutek pozůstalých shledává Gospodinov vlastně i sobeckým: „Jak teď budu žít bez.“ Mnohem dramatičtější je však loučení umírajících: „… jak budu smrtit celou věčnost bez vás?“

Příběh se vyznačuje nadčasovostí, nadteritoriálností, ale současně je i bulharský. Zaujme třeba úvahou o chybějících otcích. Ta by se však dala vztáhnout obecně na východní Evropu. O otcích minulého režimu, který své muže vždycky potřeboval, a to i po pracovní době. O otcích, kteří občas rozdávali facky, zavírali za trest syny do sklepa. O otcích, pro něž projev lásky byla změkčilost. Autor vzpomíná také na dobu po roce 1989, do níž Bulhaři vkládali tolik nadějí. Období divokého kapitalismu 90. let však přineslo mnohá, až tragická zklamání. S entuziasmem se pustil do podnikání i autorův otec, všechny jeho pokusy poctivě uspět však zkrachovaly. Možná i proto ta zahrada, která pracovitého a pečlivého zahradníka nezklame, která mu bude věrná.

Nebyl by to Gospodinov, aby si na pomoc nepozval své oblíbence. I tentokrát využívá možnosti citací, ač ve srovnání s dřívějškem jimi šetří. Smutek vyvažuje humornými příběhy, často sahá i do rezervoáru tatínka, skvělého vypravěče. Vedle postav otce, syna a lékařů nejčastěji vystupuje v knize autorova dcera, otcova vnučka: když se narodila, její dědeček kvůli ní zahnal rakovinu na ústup. Tentokrát podlehl, ale vnučce se o něm pak každé noci zdá.

Krása v jednoduchosti

„Tahle kniha nemá snadný žánr, musí si ho sama vytvořit,“ soudí autor. Celý ten rok si dělal poznámky, aby zachytil každičký detail otcova odcházení. Knihu považoval za velmi osobní a původně ji vůbec nechtěl vydat. Naštěstí pro čtenáře se však po delší době rozhodl sdílet příběh s ostatními. Text je úhledně rozčleněn do krátkých kapitol, označených číslicemi. Ze všeho nejvíc připomíná memoárové deníkové zápisky.

Nejen žánr, ale ani téma a obsah nejsou složité, komplikované. I přes všechnu bolest příběh plyne ladně a nabízí se známé „v jednoduchosti je krása“. Gospodinov dokázal, že umí napsat knihu pro „každého“ čtenáře – pro toho náročného, ale i pro ctitele spíš populárnějších žánrů. Autorům „vysoké“ literatury v dnešním slova smyslu se občas vyčítá, že jde o jakousi z nouze ctnost. Že napsat knihu pro „všechny“ by nezvládli. Gospodinov svým posledním titulem dokázal, že pro něho toto rozhodně neplatí. Po právu a zásluze se stal v Bulharsku milovaným spisovatelem.

Žádný strachy

Nezanedbatelnou hodnotou knihy je i její terapeutická funkce. Lze si představit, že odborník na problematiku tzv. truchlení ji poradí klientovi jako četbu, která mu může přinést útěchu. Zahradník a smrt je totiž příběhem nadějeplným. A tak si na závěr řekněme spolu s otcem Gospodinova jeho mnohokrát podotknuté: „Žádný strachy.“