„Každá země, která za něco stojí, má svého Edgara Allana Poea,“ píše režisér, animátor a výtvarník Jan Švankmajer (nar. 1934) v předmluvě k dílu Lidské křeslo. Hmyz (dále pro zjednodušení jako Lidské křeslo), vydaného nakladatelstvím dybbuk v překladu Petra Holého. Za Francii jmenuje Villierse de l’Isle-Adama, za Anglii několik autorů tzv. gotického románu, za českou kotlinu Jakuba Arbese a J. J. Kollára a konečně za Japonsko Edogawu Ranpa (1894–1965). Tento autor, původním jménem Taró Hirai (1894–1965), si právě E. A. Poea vybral jako svůj pseudonym, ovšem v pojaponštěné podobě, jejíž znaky kromě fonetické aproximace jména zakladatele detektivního žánru nesou rovněž význam „Tulák v okolí řeky Edogawa“. Ten odkazuje k Tokiu (dříve Edo), v době největšího rozmachu Ranpovy kariéry, tj. ve 20. a 30. letech 20. století rychle se měnícímu modernímu velkoměstu.

Velkoměsto je důležitou kulisou Ranpovy tvorby, která osciluje od klasických (ve své době ovšem novátorských) whodunnit detektivních příběhů po extrémní horor, a jejími hlavními pilíři jsou erotičnost, grotesknost a bizarnost. Tyto pojmy ostatně daly jméno celému směru v japonském umění, který vznikl jako originální odnož modernismu: ero-guro-nansensu. Ero zde označuje erotiku, guro grotesknost a nansensu bizarnost. Groteskností se ovšem nemyslí groteska s Charliem Chaplinem (který byl mimochodem také jeden ze symbolů japonského modernismu), ale nepřirozenost až zvrácenost.

Šokovat zločiny

Typickým pro Ranpa i další autory tohoto směru se stala snaha šokovat popisováním barvitých zločinů a „deviantních“ sexuálních praktik jako například sadomasochismu či homosexuality. Tato snaha je patrná i v Lidském křesle, bizarním příběhu o muži, který se schovává v impozantním křesle vlastní výroby a nechává se vzrušovat kontaktem se sedícími, kteří o jeho přítomnosti samozřejmě nemají ani potuchy.

Lidské křeslo není prvním překladem Ranpova svébytného díla do češtiny. Již v roce 1942, tedy ještě za autorova života, vyšel v nakladatelství Čin překlad detektivního románu Démon (v originále Indžú, doslova zrůda z temnot, vyšlo v roce 1928). Román není přeložen přímo z japonštiny, jako zprostředkovací jazyk zde (po ose Berlín–Tokio) posloužila němčina. Raritou je uvedení autorova jména na obálce v podobě „Edogava Lampo“, zřejmě pro větší přiblížení se původní podoby Poeho jména Allan; moderní fonetické přepisy se shodnou na tom, že japonština hlásku „l“ neobsahuje.

Další knižní překlad Ranpova díla vyšel o více než 70 let později jako výbor próz v překladu Jana Levory pod názvem Zrcadlové peklo (2016). Mimo jiné obsahoval i autorovu povídku Ningen isu (1925), přeloženou ovšem jako Člověk křeslo. Právě vydaný svazek tedy představuje na poměry českého překladu z japonštiny velmi vzácný jev – překlad stejného textu dvěma různými překladateli. Nabízí se otázka, proč došlo k opětovnému překladu. Odpověď nacházíme v předmluvě. Jan Švankmajer v ní píše, že byl povídkou inspirován natolik, že vytvořil nejen svérázné ilustrace, jejichž cílem je vzbudit dojem „hmatovosti“, ale také „ruční“ animaci v podobě řady po sobě jdoucích obrázků. Pro zveřejnění své práce spojil síly s Petrem Holým, který pro toto vydání Lidského křesla poskytl vlastní překlad.

V hlavní roli zvrácenost

Lidské křeslo není jediným Ranpovým textem, který kniha obsahuje. Z druhé strany svazku, publikovaná (deviantně) vzhůru nohama, se nachází novela Hmyz (v originále Kaičú, vyšlo v roce 1929). Zatímco v Lidském křesle dostává hlavní slovo ero a nansensu, v Hmyzu je to guro – zvrácenost. Nechybí zde bizarní duševní nemoc nazývaná misantropií, která protagonistovi neumožňuje normální společenský život, vražda krásné ženy z vášně, nekrofilie ani pokus o domácí nabalzamování mrtvoly zavražděné. Snaha šokovat je zde zcela nesporná. Výběr právě Hmyzu k doplnění nového vydání Lidského křesla dává smysl, protože stejně jako Lidské křeslo i Hmyz má jako protagonistu muže, který je vyloučen ze společnosti a propadá obsesi vůči krásné, talentované ženě. Zatímco v případě Lidského křesla Ranpo nabízí otevřený, „nansensově“ hravý konec, v případě Hmyzu vede posedlost k brutální tragédii.   

Přes Ranpovo očividné spojení s E. A. Poem a fakt, že je v novele Hmyz Poe přímo citován, příběh popisem vyšinutosti hlavní postavy, nekrofilní linií a mimořádnou expresivností připomíná spíše ještě jednoho českého autora, kterého Jan Švankmajer ve své předmluvě nezmínil – Ladislava Klímu (1878–1928) a jeho Utrpení knížete Sternenhocha, román, který autor sám označil za „groteskní romaneto“ a který vyšel ve stejné době jako obě Ranpovy povídky.

Je na čtenáři, aby posoudil, zda snaha šokovat a vyvést jej z komfortní zóny funguje u obou děl stále stejně dobře i po století, jež uplynulo od jejich vzniku.