Debut tehdy osmnáctiletého Mikity Franka, který v Rusku vyšel v roce 2020, vzbudil v domácím prostředí mimořádnou pozornost: získal několik nominací na literární ceny, kritika jej přijala velmi vřele a čtenářská odezva se rozdělila do dvou nesmiřitelných táborů. Zatímco liberální publikum román vítalo jako důkaz, že i queer literatura může oslovit masové čtenářstvo a stát se bestsellerem, konzervativní část společnosti jej v souladu s oficiální státní rétorikou odsoudila jako útok na „tradiční hodnoty“ a údajný import dekadentního Západu.

Román sleduje příběh pětiletého Mikiho, který po smrti matky vyrůstá v domácnosti svého strýce Slavy, teprve jednadvacetiletého umělce. Součástí rodiny je i Lev, Slavův partner, lékař zvyklý na řád, disciplínu a profesionální sebeovládání. Křehká rovnováha soužití tří velmi rozdílných povah je od počátku vystavena tlaku – nejen v rámci rodiny, ale především zvenčí. Vyprávění je vedeno v ich-formě a v krátkých kapitolách mapuje Mikiho život od prvních vzpomínek v raném dětství až po období puberty. Z okouzlujícího, na svůj věk nezvykle vnímavého chlapce se postupně stává dospívající, jehož chování je místy prudké, nesnesitelné a násilné.

Zásadním motivem románu je nutnost neustálého skrývání: rodina nesmí existovat navenek, vztah dospělých musí zůstat bezejmenný, minulost i přítomnost se upravují podle potřeby. První školní den znamená začátek života ve lži – vymýšlení si ve slohových pracích, schovávání fotografií, permanentní kontrolu vlastního chování. To, co je doma samozřejmé, se na veřejnosti stává nebezpečím.

Queer zkušenost v ruském kontextu

Román se vyhýbá schematickému líčení „zakázané lásky“ a místo toho se soustředí na každodenní důsledky státní i společenské homofobie. Omezování LGBTQI+ lidí zde není dramatickou kulisou, ale strukturálním rámcem existence: zákony o „propagaci netradičních sexuálních vztahů“, tlak školy a celého okolí vytvářejí prostředí, v němž je lež základní strategií přežití.

Zajímavé je, že román zároveň nepřímo odhaluje rozpor mezi oficiální rétorikou a společenskou realitou. Stejnopohlavní či neúplné rodiny nejsou v Rusku historicky ničím výjimečným – celé generace dětí vyrůstaly bez otců, kteří padli ve válkách nebo podlehli alkoholismu, v péči matek, babiček a tet. Tyto rodinné struktury však nejsou vnímány jako ohrožení „tradičních hodnot“. Mikita Franko tak ukazuje, že problémem není samotná odlišnost rodinného uspořádání, ale jeho pojmenování a viditelnost. Pro českého čtenáře může být tato zkušenost překvapivá i znepokojivě povědomá: důsledné oddělování toho, co se říká doma, a toho, co je dovoleno vyslovit na veřejnosti, připomene starší generaci atmosféru před rokem 1989. Román tak funguje nejen jako výpověď o současném Rusku, ale i jako obecnější obraz společnosti, která nutí své členy k autocenzuře.

Od cenzury k českému překladu

V českém překladu vyšel román v brněnském Hostu na konci roku 2025, pět let po svém ruském vydání (Popcorn Books, 2020). Toto nezávislé nakladatelství se sídlem v Moskvě vzniklo v roce 2018. Ve své produkci se specializovalo především na současnou beletrii, literaturu pro mladé dospělé (young adult) a knihy otevírající společensky citlivá témata, včetně queer témat. V srpnu 2023 jej ovládla nakladatelská skupina Eksmo, největší hráč na ruském knižním trhu. V lednu 2026 nakladatelství Popcorn Books informovalo na síti Telegram o ukončení své činnosti, zřejmě v souvislosti s rostoucí cenzurou a hrozbou právních represí v kontextu neustále se rozšiřující legislativy namířené proti „propagaci netradičních sexuálních vztahů“. Samotný román není oficiálně uveden na federálním seznamu extremistických materiálů, který je de facto seznamem zakázaných knih, ale čelí stejným tlakům jako samotné nakladatelství.

Čeština je zatím posledním jazykem, do něhož byl román přeložen; předcházely mu překlady do němčiny (Die Lüge, Hoffmann und Campe, 2022), polštiny (Dni naszego życia, dziwny pomysł, 2022) a italštiny (Le bugie della nostra vita, Mondadori, 2023). Zatímco český (i polský) název knihy je doslovným převodem z ruštiny, který odkazuje na písničku skupiny Queen These Are the Days of Our Lives, v němčině a italštině je v názvu akcentováno téma života ve lži a přetvářce.

Překlad Patrika Felčera je čtivý a citlivý, s promyšlenými lokalizacemi a vnitřními vysvětlivkami tam, kde by kulturní kontext mohl českému čtenáři unikat (např. název kapitoly na s. 43 „První školní den“, srov. originál „День знаний“, s. 255 „Byla to známá sovětská válečná písnička.“ – „Вот что за песню он играл“, s. 320 „starý sovětský panelák“ – „хрущевка“). Jen výjimečně se objevují interferenční obraty, které však celkový dojem a plynulost čtení příliš nenarušují (např. s. 294: „Přišel jsem na zastávku a téměř okamžitě přijel potřebný autobus.“, s. 306 „Pravidlo první: nesmíš zabírat místo, jestli nic nejíš nebo nepiješ.“).

Dny našeho života jsou románem, který nestaví na efektním konfliktu, ale na pomalém, vytrvalém tlaku reality. Jeho síla spočívá v dětské perspektivě, jež nedovoluje čtenáři zaujmout pohodlný odstup. Ukazuje, že queer literatura nemusí být ani manifestem, ani moralitou – stačí, když trvá na právu vyprávět obyčejný život v neobyčejně nepřátelských podmínkách.