Píše se rok 1994. Z rádia zní hit od 4 Non Blondes What’s Up a před statkem Gratschbacher Hof se to plní krabicemi se starožitným nábytkem a stěhovacími vozy. Pod jedním z nákladních aut se krčí jedenáctiletá vypravěčka. Hraje si tu na schovávanou s Lucou, svou tajnou dětskou láskou. Rodina vypravěčky zanedlouho opustí tuto rozlehlou usedlost s vlastní hospodou a bazénem, aby se i s nově nabytým majetkem vydali za „lepším“ životem ve městě. Zatímco Luca v bosenštině odpočítává od stovky do jedné, aby se kamarádka mohla schovat, dívka začíná vyprávět příběhy postav, které postupně přicházejí ke statku. Poznáváme tu například faráře Dona Marca, který přijímá zpovědi přímo v hospodě, či otce Luci, jugoslávského gastarbeitera Emira. V rychlé vypravěčské zkratce jsme svědky i politického vzestupu místního starosty Gernota Pfandla, v němž lze snadno rozpoznat bývalého korutanského hejtmana a vůdčí osobnost rakouské strany Svobodných (FPÖ) Jörga Haidera. Perspektivou dospělého odkrývá dětská vypravěčka osudy svých sousedů, které kromě výpomoci při stěhování spojuje i nedávná tragédie u studny lesního domku.

Korutanská černá kronika

Julia Jost (nar. 1982) je v Rakousku a Německu známá především jako divadelní režisérka a dramaturgyně. Coby prozaička na sebe upoutala pozornost v roce 2019. V rámci literární soutěže o Cenu Ingeborg Bachmann uspěla s textem Unweit von Schakaltal, jenž se stal základem románového debutu vydaného o pět let později v berlínském nakladatelství Suhrkamp. Svou prvotinu s obšírným názvem Wo der spitzeste Zahn der Karawanken in den Himmel hinauf fletscht zasazuje do rodných Korutan, konkrétně do pohoří Karavanky, které tvoří přirozenou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Děj románu má dle autorky s jejím vlastním dospíváním mnoho společného, autobiografický však není. Tato kronika korutanské vesnice na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v německy mluvícím prostoru setkala s velkým ohlasem. Kniha se dostala do užšího výběru Rakouské knižní ceny 2024 za debut a vysloužila si i slova uznání od nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, která jsou otištěna na přebalu knihy. Půl roku po vydání románu byla v Klagenfurtu uvedena stejnojmenná divadelní inscenace.

Románový debut Julie Jost v mnoha ohledech připomíná typicky rakouský žánr antiheimatliteratur, tzv. černé vlastenecké literatury. Na první pohled idylická vesnice obklopená špičatými vrcholky hor je v knize vyobrazena jako prostředí, které je svazováno konzervativními dogmaty církve, rodinnými tradicemi a všudypřítomným dohledem sousedů. Úvodní situace na statku je přitom výchozím i cílovým bodem nelineárního, kompaktního vyprávění, v němž postavy promlouvají jadrným korutanským dialektem – tak svébytným, že berlínské nakladatelství na svých webových stránkách uvádí slovník austriacismů.

V každé ze šestnácti kapitol se vypravěčka zaměřuje na jednoho člena své rodiny či obyvatele vesnice. Rytmicky, barvitě a mnohdy i s humorem líčí jejich životní peripetie a odkrývá přitom rodinná tajemství i traumata z druhé světové války. Celým vyprávěním se pak prolíná osud malého Franziho Rucka. Ten tragicky zahynul ve studni u lesního domku, když musel před ostatními dětmi, jakožto nový spolužák přistěhovaný z Tyrolska, absolvovat „zkoušku odvahy“. Událost nenávratně zasáhne do života celé vesnice – nikdo nechce za nehodu převzít plnou zodpovědnost, avšak každý cítí svůj podíl viny.

Přestože to v románu není explicitně vysloveno, řada detailů naznačuje, že hlavní hrdinka „jezdí autobusem v opačném směru“ – tak se tehdy v Korutanech mluvilo o queer lidech. Vypravěčka nechce být nazývána svým dívčím jménem, odmítá nosit dlouhé vlasy a dirndl a nenáviděnou panenku Barbie vhazuje do stejného rybníka, ve kterém místní podivín topí koťata. Své city k dceři bosenského domovníka musí skrývat. Hra na schovávanou, která rámuje celý děj románu, tak odráží i symbolický význam. Odhalená homosexualita tu sice nekončí tak tragicky jako v díle dalšího významného korutanského literáta Josefa Winklera, i tato kniha je však důkazem, že jinakost se na jihu Rakouska neodpouštěla ani tři dekády nazpět – ať už šlo o genderovou identitu, původ či vypadnutí ze společenské role.

Árijský původ jako rodinná chlouba

Nejsou to však jen společenské poměry, specifická mluva či dobové hity (sestavené autorkou do speciálního playlistu), které v románu věrohodně dokumentují život na rakousko-slovinské hranici. Korutanskou realitu odráží například i odkazy na vědomé potlačování všeho slovinského, od vlastních předků přes jazyk až po dvojjazyčné cedule. Zatímco debutový román Maji Haderlap Engel des Vergessens (2011, č. Anděl zapomnění, 2016) před čtrnácti lety vynesl na světlo příběhy korutanských Slovinců za druhé světové války, Julia Jost ve své prvotině ukazuje, že nacistická ideologie v tomto regionu přežívala ještě padesát let po válce.

Celospolečenské debaty o vlastní minulosti začaly Rakouskem intenzivně hýbat až od druhé poloviny osmdesátých let. Významným spouštěčem byla například diskuse z roku 1986 o spoluúčasti bývalého generálního tajemníka OSN a pozdějšího rakouského prezidenta Kurta Waldheima na válečných zločinech či uvedení dramatu Náměstí hrdinů (1988) z pera rakouského enfant terrible Thomase Bernharda u příležitosti kulatého výročí anšlusu. V korutanském románu Julie Jost však ještě na počátku devadesátých let nacházíme domácnosti, v nichž se s pýchou vystavují doklady o árijském původu či se jako rodinný poklad schraňují odznaky a čestné dýky SS. Tyto materiální pozůstatky nacistické éry odhalují silné kořeny ideologie, která právě v Korutanech připravila živnou půdu pro první historický úspěch FPÖ v parlamentních volbách v roce 1999 pod vedením Jörga Haidera. Ve světle loňských voleb, kdy byl tento úspěch překonán a pravicově populistická strana Svobodných se stala nejsilnější politickou silou v Rakousku, nabírá tento literární exkurz do nedávné minulosti znepokojivě aktuální rozměr.

Svěží a trefný debut

Vše je zabaleno a naloženo, hra na schovávanou končí. V závěru románu zaujme rodina vypravěčky se všemi sousedy místo u jednoho dlouhého stolu na dvoře Gratschbacher Hofu a společně večeří. Pro hlavní hrdinku a Lucu brzy nastane smutné loučení. Zatímco jedna se stěhuje za lepším, druhá se přesouvá do jediného domu v okolí, který si její otec, gastarbeiter Emir, může dovolit. Román tak není jen queer příběhem o první lásce, zasazeném do konzervativního prostředí rakouského venkova, ale také odrazem druhoválečné historie a především pak „konce dějin“. Události roku 1989, o kterých se rodina dozvídá z rádia a televize (Panevropský piknik či pozdější pád Berlínské zdi), totiž ve svém důsledku vedou ke zlepšení životní situace – otec hlavní hrdinky díky politickým konexím zbohatne na prodeji kamionů do postkomunistické východní Evropy. Julie Jost svým pointovaným románem doplňuje korutanskou literární mozaiku a přidává se tak k významným autorkám a autorům, jakými jsou Ingeborg Bachmann, Peter Handke, Peter Turrini či již zmínění Maja Haderlap a Josef Winkler.

Porota, která knihu navrhla na Rakouskou knižní cenu za debut, však tuto prvotinu nevnímá pouze jako „další příběh z korutanského venkova“. Ve svém zdůvodnění ocenila především originalitu vyprávění, vypravěččinu empatii i podvratný humor a v neposlední řadě také způsob, jakým si autorka bere na paškál zahnědlost korutanských politických špiček. Příběhy postav kolem statku Gratschbacher Hof proto bezpochyby nabízí neotřelé ohlédnutí do nedávné minulosti, které českému publiku může pomoci pochopit aktuální dění u našeho jižního souseda.