Tandem překladatele Jana Macheje a ústeckého nakladatelství Runa přicházejí v krátké době od podzimu 2025 po jaro 2026 s již třetím titulem z bulharské literatury. Po sbírkách povídek Keder Jordanky Belevy a Sváteční rodina Jordana Slavejkova vychází literární prvotina psycholožky a psychoterapeutky Denici Ilčevy – autobiografický román Čekárna (Čakalnjata, 2023).

Boj o život

Autorka v něm bezprostředním a civilním způsobem líčí léčbu své maminky, stižené rakovinou, a její následnou smrt. Bojují obě, ba zdá se, že dcera vzdoruje těžké diagnóze matky s větším nasazením až urputností. Dobře si uvědomuje, co všechno může s odchodem maminky ztratit. Ona je přece mimo jiné poslední, kdo si ji pamatuje jako dítě. A těžké bude také to „naposled“ – naposled společné Vánoce například. Ne náhodou se román jmenuje Čekárna. Důležitou roli hraje ta nemocniční – skutečná, fyzická. Sem dcera matku doprovází na chemoterapii, tady spolu sedí, než přijdou na řadu. Matka čeká osaměle, tiše, téměř němě, dcera navazuje kontakty s ostatními pacienty. Název má i metaforický podtext – jde o jakousi čekárnu života a smrti. Autorka se dozvídá teskné příběhy. Nemoci těla často předchází bolest duše. Je jakýmsi spouštěčem. Pak začíná boj od beznaděje k naději i od naděje k beznaději. A bilancování, hledání příčin a chyb. I autorka se zapojuje. Přemýšlí o právu na radost a na smích i o jejich obrácené straně mince, „… protože když povolíme stavidla radosti, tak nás zaplaví i žal…“. Hrdinka hledá oporu a záchytné body i u přátel a na druhou stranu sdílí jejich problémy. Upíná se v představách k létu a milovanému moři. Dovolí si i rouhavou myšlenku – kdyby maminka odešla, dcera by nepřišla o to léto u moře. Má však odvahu si tuto úvahu přiznat, uvědomit si ji a také se o ni podělit.

Matka, dcera a smrt

O mamince, kolem které se celý děj točí, se toho dozvídáme nemnoho. Na rozdíl od vřelého vztahu s otcem, jehož nenadálá smrt hrdinku silně zasáhla, je láska s maminkou rezervovaná, projevovala se vždycky spíše prostřednictvím plněných paprik, palačinek a sušenek: „Mluvily jsme spolu, ale nikdy o tom, o čem jsme mluvit chtěly.“ Na rozdíl od otce Georgiho Gospodinova v knize Zahradník a smrt, který ze stránek vystupuje ve vší své barvitosti, matka Denici Ilčevy je zahalena mlhou, z níž sem tam prosvítá křehkost, plachost, zranitelnost. To však není od věci ani na škodu. Autorka má na takové zobrazení, pojetí plné právo a jistě pro ně má i své důvody.

Život není krásný, píše se v knize, ale taky ne až tak krutý, řekne si čtenář, protože všichni maminčini spolupacienti z čekárny se uzdravují, optimisticky vstupují do nové etapy. Ne tak maminka. „Mluvte spolu o konci,“ je vyzývána dcera. Matka však dlouho nechce. S blížícím se koncem se ale hráze prolamují a přicházejí i slzy úlevy. Také dceři však docházejí síly. V pravý čas na scénu vstupuje maminčina silná přítelkyně Emi. Naléhavě dceru vede: pusť ji, držíš ji, zachraň sebe samu ve jménu života. A dcera poslechne. Maminka se stěhuje do hospice a ona si dovoluje cestu k moři. A maminka uvolněná a osvobozená v noci umírá. Dceři, když někam jela, kladla vždy na srdce, aby se ozvala, až na místo přijede. A teď ji ona v temnotě této noci poprosí: „Maminko, prosím tě, ozvi se, až tam dorazíš…!“

Všichni jsme jen lidé, a jak je vidět, i psycholožka a psychoterapeutka prožívá odchod matky stejně bolestně jako snad každý z nás. Podobně je tomu například u významného amerického psychiatra Irvina D. Yaloma, který napsal knihu O smrti a životě spolu se svou odcházející manželkou Marilyn Yalom. Román Denici Ilčevy je úspornější, komornější.

Co do překladu – Jan Machej dal románu zaznít v dobré češtině, jak už jsme si ostatně zvykli z dvou předchozích bulharských knižních titulů. A díky ilustrátorovi Radku Mackemu kniha opět lahodí i oku.