Se zajímavým literárním počinem přišlo ústecké nakladatelství Runa. V překladu Jana Macheje vydalo výbor z povídek básnířky a prozaičky Jordanky Belevy (nar. 1977) Keder. Jak pro nakladatele, tak i pro překladatele jde o první bulharský titul.

Jordanka Beleva patří k nejvýraznějším, a především nejoriginálnějším představitelům současné bulharské literatury. Je autorkou básnických a povídkových sbírek, píše i knihy pro děti. Za svou tvorbu obdržela řadu ocenění.

České vydání představuje 33 povídek, které Jan Machej vybral ze dvou nejoceňovanějších autorčiných sbírek Keder (2018) a Taraležite izlizat prez noštta (2022, Ježci vylézají v noci).

Smutek v hlavní roli

Tajemný název snad poslouží jako dobrý marketingový tah. Možná dokonce zláká čtenáře, aby si přečetli povídku Keder jako první. A rozhodně to nebude od věci – vždyť tento text lze považovat za důležitý klíč k pochopení celé knihy. „Keder je turecké slovo a znamená muka. Kdysi staří Turci věřili, že když člověk umře, odkáže svým příbuzným přesně čtyřicet muk,“ dozvídáme se hned z první stránky povídky. A opravdu. I v bulharských slovnících nalezneme výraz jen v těch dialektových, archaistických apod. Zato internetový turecko-český slovník Lingea nám význam dodá okamžitě: keder – smutek (pocit), zármutek.

Povídka vypráví teskný příběh velké, celoživotní, ale nenaplněné lásky. Především však jako by z oněch čtyřiceti muk každému z textů nadělila trochu – někdy více, jindy méně trápení a bolesti. Ve zhuštěných epických zkratkách sochá autorka láskyplné portréty prarodičů a ostatních příbuzných, jakož i úplně cizích svérázných lidiček. Vzpomínky z dětství, ať už z rodinného prostředí, či ze školy, vzbuzují dojem silné autobiografičnosti. Jsou vyprávěny stručně, až úsporně, téměř s úplnou absencí přímé řeči. Po formální stránce jde nejvíce o krátké povídky, zastoupeny jsou však i mikropovídky, črty a úvahy.

Nejčastějším tématem je ono „jobovské“: když se špatné věci dějí hodným lidem… Přitom zlo jako by se spojovalo až se skupinou, s davem: člověk jako takový je dobrý. Nejotřesněji pak graduje v podobě nemilosrdné dětské krutosti. Dalším trudným tématem je samota starých lidí. I humor se v několika povídkách dostává ke slovu, jde však spíš o ten černý, nebo ten „přes slzy“. Teritoriálně je značně zastoupena oblast Dobrudže se silnou tureckou menšinou. Je zřejmé, že autorku láká minulost, přičemž se zaměřuje jak na dávnou, tak i moderní historii. Texty jsou prostoupeny vřelou láskou k člověku, řada z nich působí jako oslava žen. Z knihy nepřeslechnutelně zaznívají tóny křesťanské mystiky. Pro celkový kolorit však významnou roli hrají i prvky lidové víry – kletby, uřknutí, zaříkávání… Některé texty připomínají folklorní slovesné projevy, nejčastěji lidová vyprávění.

Smutek očišťuje

Jak vstřebat všechno to depresivní ladění knihy, mohlo by člověka napadnout. Na prezentaci 12. listopadu v Bulharském kulturním institutu v Praze překladatel na podobnou otázku z řad publika odpověděl, že právě to si při práci užíval. No a výsledek? Povídky i v češtině plynou pro čtenáře ladně, přinášejí potěšení, ač dost melancholické. Stejný dojem jako Jan Machej vzbuzoval ostatně i nakladatelský tým, jehož zásluhou se zrodila téměř bibliofilská kniha. Vázaná, doplněná působivými ilustracemi Radka Mackeho. Na české premiéře Kederu rozhodně smutno nebylo, naopak – zazníval často i smích…      

Keder – smutek, zármutek – mívá tedy i očistný charakter. Katarze nás pak může při četbě dovést nejen k pokoji v duši, ale i k vnímání hlubokého uměleckého zážitku.