Irvingův více než devítisetstránkový opus je dokladem toho, že ani pro úspěšného a zkušeného spisovatele není žádnou samozřejmostí napsat výborné, případně alespoň průměrně dobré dílo. Poslední lanovka je autorův v pořadí patnáctý román, ale nedosahuje kvality těch předchozích.

Irving zde oprašuje osvědčený motiv nekonvenčního rodinného zázemí. Ústřední hrdina vyrůstá v rodině tvořené matkou, její partnerkou a manželem, který projde tranzicí a stane se ženou. Matka hlavního hrdiny Adama sice ví, kdo je jeho otec, ale před synem i okolním světem to tají, jako by šlo o cosi nepodstatného. Adama ta záhada pronásleduje celé dětství. Opět se objevuje motiv malého vzrůstu hlavního hrdiny a jeho rodičů jako jejich výrazný tělesný znak a současně se v rodinném kruhu nachází žena s maskulinními rysy, jakási ochranitelka rodinného krbu (zde je to Molly, životní partnerka hrdinovy matky, obdobně jako to byla v románu Svět podle Garpa Roberta, bývalý úspěšný hráč amerického fotbalu, jenž se stal ženou).

Recyklace témat nestačí

Homosexualita a transsexualita jsou Irvingovými oblíbenými tématy; možnost otevřeně žít podle své přirozenosti je jedním z barometrů svobody jednotlivce ve společnosti a Irving jako spisovatel stojí na straně znevýhodňovaných menšin. Téma sexuální orientace však v knize nabývá místy až podoby karikatury – je ho tu nadbytek. Na pozadí kvalitních homosexuálních vztahů jsou navíc ty heterosexuální líčeny v přehnané nadsázce jako cosi odsouzeného ke zmaru či triviálnosti. Stránky věnované (sexuálním) peripetiím hlavního hrdiny Adama s jeho partnerkami patří v Poslední lanovce k těm nejtrapnějším (v jednom případě jsou spojeny s vyměšováním, kterého je v první třetině románu taktéž více než dost).

Irvingova tvůrčí metoda, kdy vážné a tragické události náhle mění v grotesku a svět, v němž se jeho postavy pohybují, se tak jeví nekonečně mnohotvárný, v Poslední lanovce selhává. V té pouze mnohomluvně řadí za sebe motivy a témata, aniž by je stavěl do nového kontextu. V románu Svět podle Garpa například proměnil v grotesku vyhrocený feministický aktivismus němých zastánkyň Ellen Jamesové (dívky, kterou útočník znásilnil a vyřízl jí jazyk) a vystihl tak jeho současně směšné i nebezpečné rysy. V Poslední lanovce, kde se také nachází tento typ fanatických vyznavaček (zde nosí na krku oprátku na počest lesbického románu odehrávajícího se v baru U Šibenice), se však už omezil na pouhou plytkou glosu: „Ženy s oprátkou kolem krku – nemluvě o těch Nořina typu – už teď byly starší. Pro věkovitější dámu nepředstavovala oběšenecká smyčka příliš vítaný doplněk“ (s. 927).

Absenci skutečného nápadu v Poslední lanovce nevynahradí ani zbrusu nový motiv. Duchové, kteří koexistují se světem živých a ukazují se vybraným postavám, netvoří, jak autor zamýšlel, pojítko mezi dvěma žánrovými polohami vyprávění – bildungsromanem (je rozkročen mezi Adamovo dětství a pokročilejší stáří) a groteskou. Na začátku románu jsou duchové v úmorném taxativním výčtu představeni jako součást Adamova světa, posléze má jejich občasné zjevení umocnit komičnost situace a nejvíce prostoru dostanou ve zdlouhavých nerealizovaných filmových scénářích hlavního hrdiny, který je profesí spisovatel, s čímž se mimochodem opět setkáváme v řadě Irvingových románů.

I Poslední lanovka má světlá místa

Pokud se čtenář prokouše první třetinou románu, přes všechno to opakující se vyměšování, triviální sexuální vztahy a neméně povrchní zesměšňování černobíle pojaté křesťanské morálky (oč výstižněji toto téma uchopil Françoise Mauriac v románu Farizejka), začne se blýskat na trochu lepší čtení.

Po pasážích jako je tato – „V tu chvíli plenkař (hrdinův zesnulý dědeček, pozn. recenzentky) přestal křičet. Po tváři mu přeběhl prchavý náznak příčetnosti. Přičapl do dřepu a mručel. Můžou se duchové vykálet? Udělali to někdy? Se zevšeobecňováním jsem skončil. Řeknu jen to, že to způsobilo, jako by se plenkař pokoušel plenu vyplnit.“ (s. 222) – přinese první, zprvu nenápadné, osvěžení postava Zima. Kolega hlavního hrdiny z řeckořímských zápasů, který zemře ve válce ve Vietnamu (opět Irvingovo téma) je sice vedlejší postava, ale Irving ji postupně prohloubí, až získá skutečně románový charakter. Jako by se navíc autor v tu chvíli částečně rozpomněl na své spisovatelské umění, takže i ostatní postavy nabydou plnějšího výrazu a nezůstanou již pouhou skicou.

Současně se do popředí dostanou dvě důležitá Irvingova témata, jejichž hloubku se mu i v Poslední lanovce vcelku podařilo udržet – téma rodiny a smrti. Irvingova rodina je v Poslední lanovce podobně jako ve Světě podle Garpa osobitým kroužkem navzájem oddaných lidí, kteří se dobře znají, jsou si blízcí a dojemně drží pospolu. Co však chybí, je motiv Spodního výra – původně dětská personifikace spodních mořských proudů, jež se pro Garpa stala metaforou nebezpečí plynoucího ze světa podřízeného (nešťastným) náhodám, jež mohou jeho blízké kdykoliv ohrozit a zničit. V Poslední lanovce bohužel taková působivá literární modelace chybí; hlavní hrdina a vypravěč Adam si pouze uvědomuje plynutí času, jež s sebou přináší stárnutí a smrt.

V Poslední lanovce sesypal Irving dohromady příliš mnoho témat, ke kterým se sice v průběhu románu vrací, ale nedokázal je náležitě propojit. Nehledě na to, že jde o témata mnohokrát recyklovaná. Vzhledem ke značnému zahlcení všemi možnými detaily, velkému počtu vedlejších postav a řadě lacině vyznívajících scén by tak pro jeho román mohlo přeneseně platit totéž, co vložil do úst svému vypravěči Adamovi – „Neredigovaný život je jeden velký chaos.“ (s. 901)