„Měl jsem kamaráda v Budějovicích, který mě zásoboval norskou literaturou. Moc mě bavila, takže jsem si říkal, že by bylo fajn moct si některé věci přečíst v originále,“ vysvětluje knihovník a překladatel Václav Křenek, jak se dostal z rodných Českých Budějovic ke studiu norštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Šel jsem to studovat fakt jenom kvůli literatuře,“ dodává s tím, že se během prvního ročníku do norštiny zamiloval a zapomněl na svého času vysněnou kariéru divadelního režiséra.

iLiteratura: Jaká byla vaše cesta k překládání a konkrétně k titulu Když nám bylo míň?
Václav Křenek: Byla to jedna velká náhoda. V rámci studia norštiny na Fildě je překladatelský seminář, který vede Jarka Vrbová. Myslím, že Paseka s knížkou původně oslovila ji, ale Jarka si připadala generačně trochu jinde. Vzpomněla si na někoho z překladatelského semináře, kdo by to snad zvládnul, a tak doporučila mě. Paseka mě tedy na její doporučení oslovila s nabídkou, která se neodmítá. A Jarka potom dělala redakci textu, takže jsme si to nakonec dali v takovém duu.

iLiteratura: Porota zdůvodnila udělení Prémie Tomáše Hrácha tím, že jste se musel popasovat s jazykem vyloučených lokalit v Oslu (kebabovou norštinou a rapem) a dále s emoční úrovní postav. Bylo toto i z vašeho pohledu na textu nejtěžší převést?
Václav Křenek: Když jsem hledal tu českou bázi, do které text zasadit, šel jsem po lexiku z českého rapu. Byť rapu úplně neholduju nebo neholdoval jsem. Trošku se to asi změnilo. Párkrát jsem se přistihl, že si to pouštím znova jen tak. Zároveň je tam velké spektrum různého výraziva pro drogy. Naštěstí mám dobrého kamaráda v Oslu, který pracuje v takovém „norském Drop Inu“ (středisko prevence a léčby drogových závislostí – pozn. red.), takže jsem se ho mohl ptát. Dostával jsem elaboráty o tom, proč se tomu tak říká, co to dělá, kde to v Oslu seženu. Ale ta dekadence chtěla vyvážit prosvítáním vnitřních světů jednotlivých kluků. V originále občas v jednom slově nebo v jedné větě probleskne obrovská bolístka nebo pohnutí, které ale dává velký rozměr textu. Klobouk dolů autorovi, jak to krásně komunikuje. Na první pohled se totiž může zdát, že je to zběsilý text o drogách, o fraccích, kteří se tahají městem a hrajou si na gangstery, ale prosvítá tam ta ublíženost, volání po tom, aby to dobře fungovalo doma, že jim chybí táta…

iLiteratura: Mohl byste vysvětlit, co je to „kebabová norština“?
Václav Křenek: To je terminus technicus. Myslím, že vznikl někdy v 90. letech. Může to vyznít rasisticky, ale „kebabnorsk“ je přímo lingvistický termín, který označuje idiolekt nebo multietnolekt. Je to asi tak něco na pomezí. Tedy je to forma jazyka, kterou používá především mládež z východního Osla. Jsou to už rodilí Norové, ale jejich rodiče přišli například z Balkánu nebo z Pákistánu, z Afriky. Kombinují ty dva jazykové kódy, to, jak se mluví ve škole, a to, jak se mluví doma, a vzniká z toho takováto slitina. Oni vůbec nepřemýšlejí nad tím, že by přeskakovali z jednoho jazyka do druhého; tu hodí slovíčko z arabštiny, tu z norštiny. Arabština je v kebabové norštině asi nejsilnější. Myslím, že by nedávalo absolutně smysl, kdyby postavy v knize mluvily klasickou spisovnou norštinou. Když jsem knihu dopřeložil, měl jsem magisterské státnice z norštiny a zjistil jsem, že jsem si norštinu hrozně zkazil a že mluvím jako „prase“. Ale na lingvistice jsem si vytáhl otázku na „kebabnorsk“, takže tam jsem věděl až moc.

iLiteratura: Mluvil jste o tom, že v knize prosvítají niterné bolístky chlapců. Zároveň je tam silná drogová problematika. Byl pro vás překlad náročný i na psychiku?
Václav Křenek: Párkrát jsem si u překladu zaslzel. Nebudu lhát, že ne. Dost často právě v nostalgičtějších pasážích, kde protagonista vzpomíná na svou babičku. To pro mě bylo hodně silné. Ke zbytku jsem si musel najít vztah. Na začátku jsem měl pocit, že jsem něco podobného už četl. Říkal jsem si: nic nového. A trošku jsem byl naštvaný, že se „zase překládá knížka od bílýho týpka, co chodí po městě, bere drogy a má problematický vztah k ženám“. Ale čím víc jsem se do toho dostával, kniha mi přirostla k srdci a zjistil jsem, že jsem jí na začátku šíleně křivdil.

iLiteratura: Když nám bylo míň se často přirovnává k filmu Trainspotting. Připadá vám, že to skutečně odpovídá?
Václav Křenek: Ono je to napsané i na obálce. Asi je to marketingová nálepka. V něčem samozřejmě ano. Ale myslím si, že záleží na úhlu pohledu. Jestli člověk Trainspotting vnímá jen jako příběh o drogách, nebo jestli tam vidí i národnostní identitu Skotska. V tom by to nesedělo, protože i tady se objevují otázky týkající se společnosti, ale v jiných rovinách. Narazil jsem i na přirovnání k Mechanickému pomeranči (Volvox Globator, 1992, přel. Ladislav Šenkyřík). Tam si myslím, že to neplatí skoro vůbec, protože u Lovrenského není jazyk vymyšlený.

iLiteratura: Když nám bylo míň je váš překladatelský debut. Motivuje vás Prémie Tomáše Hrácha k tomu, abyste v překládání pokračoval?
Václav Křenek: Už překladatelský seminář během studia mě moc bavil a tak nějak jsem věděl, že jsem norštinu šel studovat kvůli skandinávské literatuře, že k tomu mám blízko a že si umím představit, že jednou budu ten, kdo bude zprostředkovávat českému čtenáři nejen své oblíbené autory. Teď jsem rád, že mi ten plán vyšel. Zároveň jsem rád, že se to všechno takhle povedlo, protože vím, že Paseka s knížkou byla opatrná a že to byl risk. Ale dělal se dotisk, připravila se divadelní adaptace, překlad dostal cenu. Tak jsem rád, že jsem to mohl Pasece, Jarce Vrbové a všem, kdo mi věřili, vrátit.

iLiteratura: Když zmiňujete skandinávskou literaturu, mnohým čtenářům se v této souvislosti asi vybaví žánr detektivky. Co by ale podle vás stálo za to do češtiny přeložit nad rámec tohoto žánru?
Václav Křenek: Existuje krásný fenomén velikonoční detektivky a Norové opravdu dělají to, že si na velikonoční prázdniny koupí detektivku, odjedou na hory, na ty své chatičky, a tam si tu detektivku skutečně přečtou. Takže detektivky mají své opodstatnění a prostě dávají ekonomický smysl, protože to lidé koupí. Ale norská literatura je neuvěřitelně pestrá, má spoustu zákoutí, variuje od temného poetična po syrové společenské výpovědi. Ostatně dá se to krásně ilustrovat na Lovrenském. Mrzí mě, že u nás vůbec nerezonuje norská poezie druhé poloviny 20. století, kde je spousta skvělých básníků. Pohrával jsem si s myšlenkou, že by bylo fajn udělat antologii norské poezie, protože před pár lety vyšla antologie finské poezie, Bílé přeludy na vlnách (Pavel Mervart, 2020, ed. Michal Švec). Tenkrát mě píchla žárlivost, že norština nic takového nemá.

iLiteratura: A pokud byste si mohl vybrat nějakého autora, koho byste nejraději překládal?
Václav Křenek: Myslím, že u nás vychází řada zajímavých věcí, i literatura pro děti a mládež. Ale říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby někdo přeložil Tora Ulvena, což byl jednak básník, ale napsal i pár těžkých románů. Nebo Ptáci, které napsal Tarjei Vesaas, si myslím, že jsou něco, co by tady mělo být. Mám radost, že tady vyšla kniha Je nás pět (Kniha Zlín, 2022, přel. Jitka Jindřišková – Zuzana Micková), je to tísnivé rodinné drama, které v něčem může připomínat Floru Jonáše Zbořila (Paseka, 2024). Jedna z formujících knih, která možná může za to, že jsem pak skončil u norštiny, je Muž, který miloval Yngveho (Doplněk, 2013, přel. Kateřina Krištůfková); je to první díl ze série, kterou by možná stálo za to dopřeložit. Ale já samozřejmě vůbec nejsem objektivní, je to velmi subjektivní výběr. A koneckonců je fajn, když lidi čtou i ty detektivky. Když lidi čtou, to je ve finále to nejdůležitější, nebo ne?