Norské podivno
Faldbakken, Matias: Je nás pět

Norské podivno

Truhlář Tormod stvoří v dílně oživlou hroudu hlíny se zvláštními schopnostmi. Vynález, jejž zprvu s radostí vítá celá rodina, však začne ohrožovat celou vesnici. Příběh současného norského autora přináší nejen napínavé čtení, ale především nevšední baladu o boji s démony v každém z nás.

V češtině vyšel v pořadí druhý překlad norského spisovatele, výtvarníka a fotografa Matiase Faldbakkena (nar. 1973), autora, který se současné norské literatuře v mnohém vymyká, a to jak stylem psaní, tak šíří uměleckého záběru.

Tu mohli posoudit i návštěvníci Faldbakkenovy pařížské výstavy na jaře roku 2022. „Charakteristikou Faldbakkenovy tvorby je směřování k abstrakci prostřednictvím nejrůznějších materiálů často používaných ve stavebnictví nebo logistice, jako jsou pytle na odpadky a zploštělé kartonové krabice, kachlové stěny, betonové objekty nebo v poslední době cihlové sochy,“ píše se v doprovodném textu ke kresbám a exponátům vystaveným v galerii Chantal Crousel. Tak jako ve Faldbakkenově výtvarném projevu získávají nový rozměr nalakované cihly, podobně mnohoznačně pracuje autor i s tradičními literárními postupy a motivy. Jeho román Je nás pět (Vi er fem, norsky 2020) lze rychle přečíst a odložit jako poněkud bizarní vyprávění o jedné vesnické rodině a zvláštní hroudě hlíny. Pokud mu ale věnujeme více pozornosti a přemýšlení, objevíme v něm další dimenze, díky nimž si odneseme přinejmenším nezapomenutelný a zneklidňující čtenářský zážitek.

Ta naše vesnice norská

Faldbakken sice umístil román do neexistující vesnice, ale je zřejmé, že zákonitosti norského venkova dobře zná. V pevně vymezených mantinelech prostředí se pohybuje ústřední hrdina Tormod, kdysi nadějný student, který nakonec nikdy nepřekročí práh svého rodiště a po škole začne pracovat v otcově truhlářské dílně. Jeho žena, kadeřnice Siv, je na tom podobně. Do veskrze nudného rodinného života, jenž se točí okolo výchovy dvou malých dětí, autor od počátku zakomponovává silné napětí. To vyvolávají nejprve spory manželů o třetí dítě, po němž Tormod na rozdíl od své partnerky touží, poté záhadné zmizení pátého, psího člena rodiny a nakonec nový přírůstek do domácnosti, jímž se stane hrouda hlíny s neobvyklými schopnostmi. 

Hned od první strany, na níž se v rychlém sledu seznámíme se všemi členy rodiny – Tormod je urostlý jako výstavní dub, jeho dcera Helena je ostrá jako šídlo –, je jasné, že si s námi vypravěč hraje a že zdání klame, nikdo nebude tak dokonalý či slušný, jak na první pohled vypadá. A hraje se tu se vším, s jazykem, žánry, realitou. Chvíli čteme sci-fi, chvíli psychologický či vztahový román, občas si autor vypůjčí pohádkové vyprávěcí postupy, jindy nás čeká zamyšlení nad vesnickou mentalitou. Napsané to je ovšem příliš dobře na to, abychom text mohli označit za neuspořádaný koktejl. Dominuje mu především výrazný vypravěčský hlas, na jehož úhlu pohledu, ironických komentářích či glosujících poznámkách dílo vlastně stojí.

Pro nikoho nebude překvapením, že Tormodovy pokusy oživit hmotu a přimět ji dělat to, co si člověk zamane, neskončí dobře. Faldbakkenovi však nejde ani tak o boj člověka s přírodou jako spíše o souboj člověka se sebou samým, s vnitřními démony v každém z nás. Těmi jsou v hrdinově případě nám všem dobře známé lidské bolesti a slabosti – nevyužitý životní potenciál, náklonnost k alkoholu a drogám či nikdy nevyřčené nenaplnění ve vztahu. Faldbakken beztvarou hmotu vybavuje atributy, jako je neviditelný pohon, připomínající lidské srdce, nebo mazlavý zvuk, znějící jako protáčení pneumatik, který vydává, a dává jí do vínku lačnost takové síly, jako by hrouda do sebe dokázala vtáhnout potenciál nejen svého stvořitele, ale celé vesnice. Ačkoli rozjezd vyprávění je zbytečně pozvolný, finální tempo vše vynahradí a se zatajeným dechem čekáme na to, kdo s koho.

Norské podivno

Svébytnost Faldbakennova psaní tkví v žánrové ambivalenci, v propojení reálného a pohádkově fantaskního světa a v neposlední řadě i ve hře s jazykem. Jak poznamenává v doslovu Jitka Jindřišková, v Norsku tento styl psaní není běžný, byť u sousedů se podobnému žánru, tzv. finskému podivnu, velmi daří. A pokud hledáme paralelu se současnou českou tvorbou, jisté spojitosti bychom našli s baladickým románem Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel. Nutno ještě podotknout, že zmíněný doslov jedné z překladatelek knihy výborně představuje autora a ukazuje, jaká je škoda, že doprovodné texty vysvětlující literárněhistorický kontext z překladových děl téměř úplně vymizely.

Kniha Matiase Faldbakkena rozhodně nenabízí tradiční vyprávění a ne každému čtenáři bude vyhovovat. Je plná aluzí, které je možné nevnímat a jít pouze po příběhové linii, ta ale může v takovém případě působit sice zajímavě, ale nijak zvlášť překvapivě. Nejde totiž ani tak o to, jak to celé dopadne, jako spíše o to, proč hlína vůbec vznikne, co si do ní jednotliví členové rodiny projektují a zda si i my v našich životech podobná monstra, byť neviditelná, nestavíme také.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jitka Jindřišková a Zuzana Micková, AM / Kniha Zlín, Praha, 240 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse