Angela Kreuz (nar. 1969) vystudovala psychologii a filozofii. Žije v Bavorsku, knižně publikuje od roku 2007, převážně romány a také básně. Vydala dvojjazyčnou sbírku poezie Train Rides and Tides. Ebbe, Flut und zurück (2011) inspirovanou pobytem v USA. Tvůrčí pracovní stipendia ji zavedla mj. do Řecka, Bulharska a naposledy také do Čech: v květnu 2022 pobývala ve vile Paula v Klenové na Klatovsku, kde dokončovala svůj román Taktwechsel (2025, Změna taktu).

iLiteratura: Nedávno vydanému románu Taktwechsel, který se do značné míry odehrává v Praze, předcházela řada jiných knih, které jste napsala. Zabývala jste se nyní česko-německými vztahy poprvé?
Angela Kreuz: Ano, potřebovala jsem delší dobu na to, abych se dokázala s tímto tématem literárně vyrovnat, sama totiž mám české kořeny a v rodině se o tom skoro vůbec nemluvilo. Usnadnili mi to přátelé, které mám mezi českými spisovateli a spisovatelkami, díky nim jsem se mohla podívat na věc současnýma očima. S vlastním pátráním kolem odsunu jsem začala asi před devíti lety.

iLiteratura: Románový příběh začíná scénou z roku 1993, kdy německá studentka Sophie přijíždí do Prahy a má nastoupit ke studiu na konzervatoři. Mluví lámanou češtinou, kterou se naučila od dědečka, který žil v Čechách. I vy se učíte česky a hrajete na violoncello – předkládáte v románu autobiografický příběh?
Angela Kreuz: Ne, na to o historii své české rodiny vím pořád ještě dost málo. Z tohoto deficitu vznikl fiktivní generační román, v němž je pár autobiografických stavebních kamenů. Mí prarodiče například opravdu provozovali hostinec „V ráji“. A navíc jsem do příběhu zapracovala historické události, jako třeba transport dětí do Londýna či bezpříkladný projev solidarity v Roztokách, kde místní přinesli zajatcům do vlaku smrti potraviny, pozdrželi transport, starali se o vězně a pohřbili jejich mrtvé.

iLiteratura: Pražský románový příběh se odehrává v roce 1993, kniha ale vychází teprve nyní, s odstupem zhruba třiceti let od doby, o které vypráví. Proč taková konstelace? Potřebovala jste tento odstup, abyste některé otázky – vaše osobní či rodinné – vůbec mohla otevřít?
Angela Kreuz: Odstup je pro literární psaní důležitý předpoklad. Dříve bych tento román nedokázala napsat. Byly tu však i jiné důvody: pro děj je důležitá postava dědečka a postava vnučky – dědeček ještě zažije odsun a musí opustit svou lásku z mládí, vnučka může cestovat až po převratu. Také rok, kdy došlo k rozdělení Česka a Slovenska, mě zajímal.

iLiteratura: S delším časovým odstupem souvisejí také důkladné rešerše, abyste mohla popsat atmosféru a důležité detaily. Odkud jste čerpala zásadní informace?
Angela Kreuz: Jedna moje dobrá známá začátkem 90. let v Praze studovala. Takže mi všechno dovedla dobře popsat a dala mi i pár užitečných tipů. Kromě toho jiná má známá tou dobou vydala bedekr, který opravdu dobře zachycuje atmosféru a všechny lokace, které byly tou dobou „in“. A na webových stránkách Post Bellum jsem narazila na opravdu hodně pohnutých životních osudů.

iLiteratura: Během práce na románu jste jako stipendistka pobývala ve vile Paula na Klenové – pomohlo to při psaní? Vpluly díky tomu do románu i nějaké epizody, které si osobně spojujete se zkušeností tohoto rezidenčního pobytu?
Angela Kreuz: Díky možnosti psát v kuse, jen s přestávkami na procházky do nedalekého lesa a každodenní hraní na violoncello, se dostavilo kreativní flow, díky kterému jsem v psaní rychle postupovala. Občas jsem vyrazila do Prahy, abych navštívila konkrétní místa, na nichž se děj odehrával. Díky přátelské podpoře dvou žen z Prahy jsem měla možnost poznat Rudolfinum z perspektivy hudebníků, kteří tam pracují. To mě hodně inspirovalo. A měla jsem také příležitost popovídat si s jedním cellistou o jeho přijímacích zkouškách na konzervatoř, což se v románu také odráží.

iLiteratura: Zejména zpočátku, když protagonistka poznává Prahu a novou zemi, naráží na spoustu předsudků – chtěla jste zároveň ukázat, jak se tyto otázky a témata mezi oběma národy v průběhu let vyvíjejí? Vyvíjejí se vůbec?
Angela Kreuz: Od devadesátých let se česko-německé vztahy zásadně změnily. Mnohé předsudky už se podařilo skoro úplně odbourat. Když cestuji po Česku, potkávám téměř bez výjimky ochotné a přátelské lidi. Někteří z nich vysloveně zdůrazňují, jak je pro ně smíření důležité. Zdá se, že obě strany už si uvědomily, že došlo k velkému utrpení a že bude lepší postarat se, aby se něco takového neopakovalo – zejména v době sílícího pravicového populismu.

iLiteratura: Zvláštní roli v knize, pro děj vlastně zásadní, hraje transgenerační trauma ve vztahu Sophie a jejího dědečka. Sophie má vyplnit dědečkův sen a stát se hudebnicí. Nakonec si to spolu vyříkají, ale děj by se také mohl vyvíjet úplně jinak. Proč jste se rozhodla pro toto poselství?
Angela Kreuz: Jsem přesvědčena, že staré rány se mohou zahojit, pokud se pro bolestnou ztrátu najde dost uznání a přijetí a pokud se zúčastnění snaží žít přítomností a proměnit ji v to nejlepší. A ano, nádech pohádky s magickým realismem jsem si nemohla odpustit…

iLiteratura: Silným motivem je ve vašem románu také hudba – co pro vás znamená?
Angela Kreuz: Pomocí hudby lze často vystihnout náladu lépe než mnoha slovy. Proto také do svých textů často zapojuji písně a hudební pasáže. Představují další vyjadřovací prostředek a utvářejí určitý interpretační prostor, neboť každý vnímá hudbu jinak a spojuje si s ní osobní vzpomínky.