V románu Taktwechsel (Změna taktu) autorka na půdorysu milostného příběhu ohledává možnosti vzájemného porozumění a usmiřování, překonávání mezigeneračních traumat a odpovědnosti k plnění cizích snů. Publikovanou ukázku z knihy, popisující okamžik Sophiina příjezdu do Prahy v létě roku 1993, autorka prezentovala na festivalu Literatura v parku, pro který byl také pořízen tento překlad.

Změna taktu

„Je tady volné místo?“ zeptal se kdosi.

„Ano,“ zamumlala v polospánku, procházela se právě s dědečkem po Staroměstském náměstí kolem orloje, doléhaly k nim útržky českých slov, a tak si připadala, jako by její sen prostě jen pokračoval. Neochotně otevřela oči. V kupé stál sotva třicetiletý mladík s kšiltovkou a pouzdrem na violoncello.

„Můžu?“ ukázal na její pouzdro.

Sophie potlačila smích a narovnala se, jako by ji při něčem přistihl. Bylo to legrační, že i on cestuje s violoncellem.

Své pouzdro, vyzdobené barevnými samolepkami z různých měst, vložil do síťky na zavazadla a její omšelý obal posunul stranou, aby udělal trochu místa, než usedl na lavici. Ve vagonu se rozhostilo rozpačité ticho.

Sophie si shrnula pramen vlasů z čela.

„Kolegyně?“ oslovil ji. Při hledání českých slov váhavě mávla rukou.

Měl na sobě košili a vestu, rukávy ohrnuté. Na předloktí se mu leskly rezavé chloupky.

„A kde hrajete?“

„Jedu na přijímací zkoušky na konzervatoř v Praze.“

„Aha,“ poškrábal se na neoholené bradě, „tam jsem taky studoval.“

Sophie byla rázem na nohou. „Jaké to tam bylo?“

„Nemůžu si stěžovat; můj profesor mi dával i soukromé hodiny.“ Na obličej mu dopadal sluneční paprsek.

Padlo slovo „doučování“. Uchechtl se. „Podpora talentovaných.“

Sophie se kousla do rtu. Proč pořád musí říkat takové blbosti.

Pohled jí sklouzl na jeho ruce; mít takové prsty, taky by hravě obsáhla všechny délky na violoncellu.

„A co děláte teď?“

„Teď hraju přesně naproti.“ Opřel se a udělal dramatickou pauzu. „Ve filharmonii.“

„V Rudolfinu?“ vyhrkla.

Pyšně přikývl.

Tváře jí zrudly. To kdyby řekla dědečkovi!

„A kdo vás připravuje na přijímačky?“ zeptal se.

„Profesor Kyselý.“ Tak to aspoň stálo na zvacím dopisu z konzervatoře.

„Hm,“ zahučel s podivným tónem v hlase.

„Znáte ho?“

„Jen z doslechu, já měl naštěstí Horáčka.“

„A jaký je Kyselý?“ Pozvolna jí sklouzávala slova ze rtů snáz a snáz, jako by se v ní otevírala zarezlá vrátka.

Violoncellista nepřítomně hleděl z okénka. „Udělejte si o něm radši vlastní obrázek.“

Chvíli mlčeli.

„Jste z Finska?“ Muž se na ni zamyšleně díval, jako by ji obklopovala jasná polární záře.

Měl trochu křivé zuby. Jak na to asi přišel.

Sophie náznakem zavrtěla hlavou. „Ne, jsem z Bavorska.“

„Jste Němka?“ vypadal, jako by dostal studenou sprchu.

„Mí prarodiče pocházejí z Čech,“ řekla a z nějakého důvodu nedokázala odolat myšlence na bohémy z pražských kaváren, když se psala zlatá dvacátá.

Měl upřený pohled. „Ze Sudet?“ Sudety, v tom slově zaznívala krev a půda, zaprášené vlajky landsmanšaftů, věčná minulost. S tím nechtěla mít nic společného.

„Ano,“ řekla potichu, ale Bohemia znělo podstatně lépe. Zaplavil ji hlodající pocit viny.

Vypadal zklamaně, do jeho pohledu se vmísila nedůvěra.

„Nejsou nacisti,“ dodala.

Copak může za to, že se náhodou narodila zrovna v Německu, a ne ve Finsku?

„To může říct každý,“ odtušil pochybovačně. „Víte to přesně?“

„Kolektivní trest za příbuzné?“ Sophie si najednou začala připadat jako u výslechu.

„Trest za příbuzné?“

„Dědeček je sociální demokrat,“ zamumlala na obhajobu. Děda jí vyprávěl, jak tenkrát nacisti sociality pronásledovali. Kdy ale vstoupil do strany, to už nevěděla. Rozdával letáky, nebo v hospodě sklonil hlavu, když ti v hnědých košilích šikanovali jeho hosty? A babička, ta jásala v davu, když do Sudet napochodovali nacisti? O tom se doma nikdy nemluvilo.

„Aha, zajímavý,“ odtušil na ústup a rozvalil se na sedadle; ji snad vlastní odpověď trochu uklidnila.

Očima brouzdal po její tváří jako krajinou. Sophie si připadala nahá, jako by jí četl v duši a zároveň ji lechtal v podpaží. Zase zčervenala.

„A co dělali vaši předci?“ zeptala se na oplátku.

Pokrčil rameny. „Babička tenkrát dávala vyhladovělým zajatcům ve vlaku smrti chleba a knedlíky.“

„V jakém vlaku smrti?“ zeptala se.

„Transport do koncentračního tábora Flossenbürg. Vlak zastavil na nádraží v Roztokách.“

„Flossenbürg je nedaleko Regensburgu.“

Sophie se zachvěla. „Jeden přeživší měl u nás ve škole přednášku, všichni jsme si to museli poslechnout.“ Bylo to jako trest, který z nich měl udělat lepší lidi. Sophie měla ještě několik měsíců noční můry z jeho sugestivních popisů.

„Nezajímáte se o historii?“ zabrblal.

„Mluvíte jako náš učitel dějepisu.“ Okamžitě se jí vybavil v hnědých manšestrových kalhotách.

Podrážděně si povzdychl. „Babička při téhle záchranné akci riskovala život.“

Sophie by taky ráda měla v rodině nějakého odbojáře, se kterým by se teď mohla pochlubit. Nějakého svatého.

„Několik lidí z Roztok tenkrát chytilo tyfus a umřeli,“ dodal ještě.

„Zabývám se vlastní historií.“ Založila si ruce na prsou.

„Pravda vítězí,“ řekl bez kontextu a zase se zadíval z okénka.

I Sophie se upřeně zahleděla ven; zarazilo ji, jak se Karlův most podobá Kamennému mostu v Regensburgu.

Pod ním protékal městem široký říční proud.

Vltava! V tu chvíli ještě vysvitlo slunce a zšedlým budovám nasadilo úsměv. Takové přivítání. Proč Sophie nevyrazila do Prahy už před třemi lety? Hned po pádu zdi. Něco ji zdržovalo, jako by se musela na Prahu perfektně připravit a rovnou od samého začátku mluvit česky bez sebemenšího přízvuku. Jen aby neposkytla žádný prostor pro útoky. Jaký prostor pro útoky? Sophie cítila, jak ji muž vedle pozoruje koutkem oka.

„Dostala jste místo na kolejích?“ zeptal se a dodal: „Jako muzikanti si ale můžeme i tykat.“

„Já jsem Sophie.“

„Sofie,“ zopakoval, přičemž vyslovil „e“ a „i“ zvlášť, znělo to jako jiné jméno. Tady v Praze to bude Sofi-e – její nové já.

„Milan.“ Poklepal si na čepici.

„Nejdřív musím mít potvrzené studium, teprve pak dostanu pokoj na kolejích,“ odpověděla. „Budu si hledat nějaký levný penzion.“

„Levný penzion. V Praze?“ Milan svraštil čelo.

„Každého turistu tu oškubou jako slepici. Po sametové revoluci se tu všechno točí jen kolem peněz, money-money.“

„Pěkné vyhlídky.“

Brzdy zakvílely, sotva vlak vjel na Hlavní nádraží. Sophie si sbalila věci a po očku nahlížela do všech koutů, jestli nic nezapomněla. Milan jí podal batoh a violoncello. Vystoupili. Nad nimi se tyčily ocelové nosníky a Sophie nasála vzduch velkoměsta, ve kterém byla trochu cítit spálená guma a kov. Nádražní halou se rozléhalo hlášení o příjezdu vlaku.

„Divoký východ,“ řekla Sophie se smíchem.

„Východ je jinde,“ opáčil Milan, „tohle je srdce Evropy.“

„Neznáš nějaký penzion, který by nebyl tak drahý?“ zeptala se.

„Penzion ne, ale moje prateta pronajímá pokoje studentům, co jí umřel manžel.“

Milan zaváhal. „Jestli si ale vezme do bytu Němku, to je otázka.“

Sophie s tísnivým pocitem přešlápla z nohy na nohu. Proč by měla bydlet u nějaké staré škatule, která nedokáže vystát Němce?

„Každopádně poslední student se před pár týdny vystěhoval, a ona nutně potřebuje peníze.“ Vylovil z kapsičky své vesty jízdenku a napsal na ni adresu.

„Bydlí kousek od filharmonie.“

Sophie se zadívala na jeho škrabopis, se kterým by jistě snadno získal studijní místo na medicíně.

„Josefov, a jak se tam dostanu?“ Převracela lístek mezi prsty.

„Nejlepší, když si vezmeš taxíka, nebo půjdeš pěšky, jinak je to složité. Ukážu ti, jakým je to směrem.“

Taxi si dovolit nemohla.

Prošli ponurou halou s pokladnami. Ze stánků je ovanul mix vůní hranolek, mastných klobás a kávy. Sophie objevila směnárnu, kde si chtěla vyměnit německé marky za koruny.

„Chtěla bys vidět něco výjimečného?“ zeptal se Milan.

„Jasně,“ odtušila Sophie překvapeně, bála už se, že se jí bude chtít co nejrychleji zase zbavit.

Milan ukázal směrem vzhůru. „Pojďme se tam podívat, uděláš si aspoň představu, jak nádraží vypadalo dřív.“

Vyjeli po eskalátoru a vstoupili do okrové secesní haly s kupolí zdobenou ornamenty a sochami žen. Patina dodávala prostoru tajemnou atmosféru.

Sophie se zastavila před emblémem s nápisem, který vypadal jako hlava s dlouhými vlasy z listů.

Praga mater urbium. 28. říjen 1918.

„Praha matka měst,“ přeložila a v mysli jí vytanula maminka, na kterou měla jen matné vzpomínky.

„Moje máma měla 28. října narozeniny.“

„Měla?“ přeptal se.

Sophie sklopila zrak a přikývla. Lísteček, který jí maminka tenkrát nechala na bílém nočním stolku, má pořád u sebe. Bůh tě ochraňuj, já už to nedokážu.

„Promiň,“ řekl.

„To nic.“

„Víš, co se u nás tenkrát dělo?“

Četla to v učebnici češtiny.

„Byla vyhlášena první československá republika.“

„Ano,“ potvrdil užasle, jako by se rázem z hloupé studentky, která navíc byla v Praze jako turistka, stala napůl vědma.

„Já už teď ale opravdu musím.“

„Chtěla bych se o vaší československé historii dozvědět víc,“ řekla rychle, byla to nakonec určitá část i její rodinné historie. Milan se na ni zpříma zahleděl. „Vy Němci musíte vždycky všechno vědět úplně přesně, co?“

„Jak to myslíš?“ Nejdřív se má zajímat o historii, a pak najednou je to zase typicky německé.

Pokrčil rameny. „Před půl rokem jsme se trhli od Slovenska; teď jsme už jenom Česko.“

„Říkala mi to moje učitelka na violoncello, její matka je Slovenka.“

„Tak o tom tím pádem víš.“ Ukázal jí, kudy projít budovou. U východu se rozpačitě zastavili.

„Hodně úspěchů u filharmonie,“ napadlo ji.

Milan se letmo pousmál, jako by mu bylo nepříjemné se tu ještě dál zdržovat. Styděl se, že tu postává s Němkou? Než vykročil, ještě jednou se otočil: „A dávej na sebe pozor, jo?“

Sophie se za ním dívala, jak se nahoru a dolu pohupovalo pouzdro s violoncellem, a nakonec splynulo v davu cestujících.