Prozaik, spisovatel a scénárista Adam Miklasz (nar. 1981) si stanovil nelehký cíl: psát o Těšínském Slezsku, ačkoli sám opakovaně upozorňuje, že z tohoto regionu nepochází. Ostatně vícekrát uvádí, že jej mnozí od tohoto tématu odrazovali. Ke břehům řeky Olše/Olzy jej přivedla především literární inspirace Haškem a Hrabalem.

Těšínské Slezsko podle Miklasze soustřeďuje podstatu střední Evropy na malém území. Způsoby, jimiž autor poznává nejvýchodnější cíp republiky, jsou rozmanité: procházky, cesty vlakem či rozhovory s lidmi různých národností a vzdělání, hovory v hospůdkách i v „čekárnách duší“, zahrnující také návraty do historie. Miklaszova sbírka esejů, úvah a příhod Řezaný świat není objemná; usiluje však o zachycení podstaty Těšína i celého Těšínska coby kunderovské „maximální rozmanitosti na minimálním prostoru“.

Půvabní tvorové z mořských hlubin

Skutečnost, že se spisovatel či badatel v daném regionu nenarodil, sama o sobě nevylučuje schopnost podat věrohodný a citlivý obraz daného území; naopak může být zdrojem metodické střízlivosti. Tento princip ilustruje i práce Kevina Hannana Borders of Language and Identity in Teschen Silesia, která mimo jiné narušuje představu běžného přepínání mezi češtinou a polštinou: komunikace zde funguje především na základě společného nářečního kódu „ponašymu“, jenž má vždy individuální podobu.

Na tuto interpretační linii navazuje i Miklasz, který věnuje jazyku výraznou pozornost. Přestože se na Těšínsko připravoval jako bohemista, záhy zjistil, že místní jazyková praxe se pohybuje mimo rámec standardních jazyků. Jazyk „zasvěcených“, jak jej autor označuje, je funkčně nadnárodní a umožňuje porozumění jak v polštině, tak v češtině:
„Nezbývá než nasednout do některého z místních vlaků, zaposlouchat se do rozhovorů a zachytit tyto lahůdky, které jsou pro svět jazyků tím, čím jsou pro svět fauny půvabní tvorové z mořských hlubin.“ (s. 72) Jazyk zde osciluje mezi vykořeněním a zakořeněním, mezi rozpadem a bohatstvím; stává se znakem identity člověka „stela“ (odtud), který si jej uchovává i mimo region.

Motiv jazyka se u Miklasze vrací v otázkách názvosloví (Zaolší/Zaolzie) i v analýze dvojjazyčných nápisů, jež zde neslouží primárně ke komunikaci, ale k symbolickému potvrzení přítomnosti autochtonní menšiny. Jazyk se tak ukazuje jako prostor, kde se střetávají různé podoby identity. Výrazným příkladem je kapitola věnovaná znovurozdělení Těšína na jaře roku 2020. Transparent „Tęsknię za Tobą, Czechu / Stýská se mi po Tobě, Čechu“ byl vzápětí doplněn odpovědí „I ja za Tobą, Polaku!“. I přes tento milý a mediálně sledovaný záměr se objevily kritické reakce: polský nápis měl přehlížet polskou menšinu na české straně, česká odpověď měla být dílem pouze studentů polského gymnázia. Jazyková univerzálnost zde sice umožňuje každodenní porozumění, avšak právě jazyk a názvosloví zůstávají citlivými oblastmi symbolických sporů.

Srdce Evropy i čekárna duší

Největší předností knihy jsou úvahové pasáže, v nichž se autor zamýšlí nad méně frekventovanými tématy, například nad vztahem obyvatel Těšínska k metropolím. Zkreslený obraz působí obousměrně: podle Prahy končí Česko Ostravou, stereotypně spojovanou s „neevropskostí“, sklony k alkoholu a špínou za nehty. Za městem dělníků se pak nachází jakési zvláštní místo, kde žijí Poláci, gorale, Romové a pár Čechů. Z polského vnitrozemí zase Těšínsko splývá s obrazem „typického Česka“. Místní obyvatelé, ať se definují jako Češi, či Poláci, si tak často porozumějí spíše mezi sebou než s centry svých států. S tím souvisí i úvaha o strategické poloze Těšína, jenž má relativně blízko k pěti metropolím střední Evropy. Region se tak podle Miklasze ukazuje nikoli jako okraj, ale jako uzel různých kulturních a historických siločar.

Literárně působivé jsou pasáže z nádražní hospody, kde se střídají různé typy lidí, z jejichž příběhů autor skládá mozaiku regionálních osudů. Postavy přicházejí tak rychle, jako vzápětí mizí, zatímco vypravěč přemýšlí o cílových stanicích vlaků i o vlastním vztahu k městům, do nichž směřují.

Košile sešitá z barevných kousků

Opatrnější je Miklasz při zprostředkování historie, k níž přistupuje s vědomím vlastní neodbornosti; opakovaně upozorňuje, že není historikem ani znalcem místních reálií, a dějiny proto využívá spíše jako materiál pro esejistickou interpretaci než jako objekt systematického výkladu. Největší pozornost věnuje letům 1918–1920, tedy období rozdělení Těšínska, a také roku 1938. Druhé světové válce a komunismu se záměrně vyhýbá, což je poměrně škoda. Historie mu tedy slouží především k hledání paralel se současností a k tematizaci národních traumat, například ve vztahu Poláků k obsazení Zaolší v roce 1938.

Čtenář se seznámí s legendou o třech bratrech stojících na počátku Těšína, s uhelným bohatstvím Karviné i s méně známými osobnostmi, jako byli architekt Eugen Fridrich Fulda či Wacław Olszak. Některé výroky by si však zasloužily kritičtější rozvedení. Když například autor hovoří o Těšínsku jako o kraji, kde se nebojovalo vidlemi, ale slovem, má pravdu jen částečně – selské bouře a revoluce se tohoto kraje skutečně příliš nedotkly, nicméně s oním „slovem“ to tak jednoznačné nebylo: na konci 19. století patřil těšínský (a přilehlý valašský) venkov k oblastem s nejvyšším podílem negramotných obyvatel v českých zemích.

Někdy autor zabíhá do širších geopolitických úvah, které působí zjednodušeně a odvádějí pozornost od regionální perspektivy. Příměry ke globálním konfliktům jsou sice někdy podnětné, jindy však znamenají zbytečný odklon od hlavního tématu.

Kniha je především pozvánkou: pro čtenáře, kteří chtějí Těšínsko poznat, i pro další autory. Ukazuje totiž, že region není snadno vyčerpatelný. Ačkoli knižní trh nabízí řadu i bestsellerových titulů věnovaných tomuto území, Těšínsko nadále zůstává otevřeným a inspirativním prostorem pro další literární i interpretační zpracování.