Americký autor s domorodými kořeny James Welch (1940–2003) představuje pro tuzemské zájemce o tematiku původních obyvatel severoamerického kontinentu známé jméno. Díky nakladatelství Akropolis je v češtině k dispozici hned několik jeho oceňovaných románů, v nichž čtenářům přiblížil různé aspekty soužití původních obyvatel Severní Ameriky a bílých přistěhovalců či jejich potomků. Dosavadní trojici románů (Zima v krvi, Smrt Jima Loneyho, Ten který obelstil Vránu) loni na podzim doplnil Útočící jelen, na první pohled od předchozích knih v lecčems odlišný. Zatímco dříve vydané překlady se odehrávaly v prostředí výlučně či alespoň převážně indiánském, v Útočícím jelenovi nás autor zavádí do jižní Francie, především do Marseille a jejího okolí, kde sledujeme osud jednoho osamělého indiána, jenž se vlivem různých okolností ocitne sám v prostředí, které dost dobře nechápe a které dost dobře nechápe jeho.

Zpočátku ale čtenář, stejně jako titulní postava, indiánský bojovník Útočící jelen z kmene Oglalů, vůbec netuší, kde se vlastně ocitl. Teprve postupně vychází najevo, že se Útočící jelen probírá z horečky v nemocnici a jen pomalu se rozpomíná na skutečnost, že byl dosud jedním z účinkujících v proslulé putovní show Buffalo Billa, přičemž postupně si v duchu vybavuje i okolnosti, za nichž se do tohoto podniku dostal. Když špitál na vlastní pěst opouští, ocitá se ve světě, který mu sice není zcela neznámý, ale nemá už k dispozici své společníky ze show, z nichž ti zkušenější plnili roli průvodců a tlumočníků. Zmatený Útočící jelen se pochopitelně po ulicích Marseille neprochází dlouho. Jeho vzhled i nemocniční oděv poměrně brzy vzbudí pozornost všímavého strážníka, jehož přispěním se indiánský bojovník ocitne ve vězení, čímž se roztočí další kolo dějových zápletek.

Hlavním tématem, jež prostupuje celým románem, je pochopitelně pohled na evropskou společnost konce 19. století očima vnějšího pozorovatele neznalého většiny pravidel jejího fungování. Ačkoliv by takový námět v sobě mohl ukrývat i nezpochybnitelný humorný potenciál, z pozice cizince bez peněz, který neovládá jazyk a v místě nikoho nezná, nemá žádné bezpečné útočiště a nadto ještě pociťuje doznívající záchvěvy choroby, kvůli které se ocitl ve špitále, se jedná spíše o tvrdý boj o přežití. Není divu, že i vánoční svátky, kdy se ulice města bez zřejmého důvodu oproti předchozím dnům vylidní, pak na Útočícího jelena nepůsobí jako svátky klidu a míru, nýbrž notně děsivým dojmem.

Neméně působivý je i kontrast v postoji, jaký vůči podivnému cizinci zaujímá většinová společnost. Útočící jelen stále znovu naráží na fakt, že dokud vystupoval ve westernové show, byli lidé ochotní platit často i nemalé peníze, aby jej spatřili zblízka. Když se jim však v podstatě tatáž možnost naskytne na ulici, jsou v lepším případě zmatení, v horším zděšení; jeho odlišnost se náhle stává negativní a nežádoucí vlastností. Najdou se i výjimky ochotné podat mu pomocnou ruku, případně svůj názor na něj změnit poté, co se s ním poznají blíže, není jich však mnoho a nezřídka sledují vlastní postranní zájmy.

Tak trochu bokem, přinejmenším z pohledu Útočícího jelena, pak stojí motiv vzájemných tenzí mezi Francouzi a Američany. Jedná se o nuance, které osamocený indián není příliš schopen rozlišit (podobně jako asi většina čtenářů nebude schopna do detailu vnímat rozdíly mezi jednotlivými indiánskými kmeny vystupujícími ve vzpomínkách Útočícího jelena), ale mají na jeho další osud zásadní vliv. Těžkopádná francouzská byrokracie přesvědčená o vlastní neomylnosti představuje pro Útočícího jelena stejnou překážku v plánech na odjezd z Francie jako nedostatek peněz na cestu. Americký vicekonzul se sice snaží Útočícímu jelenovi v jeho situaci pomoci, ale nikoli natolik, aby tím ohrozil složitá obchodní jednání s francouzskými obchodníky.        

Určitou katarzi tak pro Útočícího jelena poněkud paradoxně představuje jeho nucený odchod z Marseille na venkov, kde daleko od rušného života v Marseille, řízeného pravidly a zvyklostmi, které Útočící jelen není schopen ani po čtyřech letech stále zcela chápat, nalézá při práci v zemědělství svůj vnitřní klid. Ačkoliv se vlivem různých okolností nakonec navrací zpět do Marseille, kde se mu naskytne možnost vrátit se do Ameriky, uvědomuje si, že Amerika, jakou znal, se od Ameriky současnosti liší –  zejména právě v přístupu k domorodým obyvatelům –  a nabídky se nakonec rozhodne nevyužít a definitivně zůstat ve Francii.

Ačkoliv se děj románu technicky vzato odehrává pouze ve Francii, retrospektivní pasáže, v nichž Útočící jelen vzpomíná na své dětství a mládí, stejně jako sny a vidiny, jež se mu zjevují, představují další vrstvu textu, která jinak převážně realistický až naturalistický styl obohacuje o spirituální rozměr. Vidiny sice hlavní hrdina nedokáže v danou chvíli interpretovat, v závěrečné kapitole však s informacemi, které Útočící jelen získá, vytvoří působivý celek. Čtenáře to ponoukne zauvažovat nad otázkou, zda jsme jako společnost za život v moderních kulisách nezaplatili ztrátou některých mimosmyslových schopností. V myšlenkách, představách a vzpomínkách Útočícího jelena nechybí ani tematika totemových zvířat, bizonů, spojení s Matkou Zemí i existence Velkého tajemství, které řídí osudy všech lidí, podobně jako je tomu u křesťanského Boha, avšak přeci jen odlišně. To vše dokázal Welch zabudovat do textu natolik citlivě a přirozeně, že ani nejpřesvědčenější ateisté mezi čtenáři je nebudou pokládat za zbytečnou slovní vatu, nýbrž za integrální součást příběhu.

Útočícího jelena lze tedy prvoplánově číst jako napínavý, byť nikoli dobrodružný, román. Na pozadí příběhu indiána snažícího se žít v ne právě otevřené a přátelské společnosti se však vynořují otázky o rovnoprávnosti lidí bez ohledu na jejich původ, o schopnosti tolerovat a přijmout jinakost i o ochotě nahlížet na jinou kulturu pohledem očištěným o klišé a naše vlastní představy.