O podivuhodném setkání několika odlišných „exotik“
Čvančara, Jaroslav: Když u nás byl Buffalo Bill (in Respekt)

O podivuhodném setkání několika odlišných „exotik“

Utržil prý třiaosmdesát vážných zranění. V jeho těle uvízlo sedmnáct kulek a dva šípy, jedenkrát byl bodnut nožem, dvakrát podrápán pumou a jednou si vymkl lopatku pádem ze skály. O kom je řeč? Přeci o Buffalo Billovi neboli králi prérie.

Buffalo Bill, vlastním jménem William Frederick Cody (1846–1917) byl americký dobrodruh, který se proslavil zvláště díky dobrodružným novelám zvaným „bufalobilky“. Už za jeho života dostihla jeho pověst i české země. A legendární postava Divokého západu ji k nám dokonce přijela povzbudit osobně: na jaře a v létě 1906 vystupovala ve střední a východní Evropě, mimo jiné i v šesti městech na Moravě a ve Slezsku, Buffalo Bills Wild West Show, čítající stovky lidí a koní a přepravovaná třemi zvláštními vlaky. I tato vystoupení ovšem byla od té doby opředena řadou mýtů, například o tom, že show vystupovala také v Praze.

Jaký byl Codyho skutečný život, jak se utvářela jeho literární a filmová pověst, jak a kde přesně probíhala zdejší vystoupení West Show a kterak na ně reagoval místní tisk, zevrubně popisuje kniha Když u nás byl Buffalo Bill. Jejími autory jsou bratři Miroslav Čvančara (nar. 1934) a Jaroslav Čvančara (nar. 1948).

Pošťák, řezník, bohatýr

W. F. Cody byl brzy nucený začít si sám vydělávat, když mu bylo jedenáct let, přívrženci Jihu mu zabili otce. Vstoupil tedy do služeb Pony Expressu a na koni převážel poštu přes mnohdy nebezpečná indiánská území. Během občanské války sloužil v armádě Unie (v pozdějších vzpomínkách na toto období ale zřejmě přeháněl), později se nechal najmout jako zásobovatel: ve velkém dodával čerstvé bizoní maso pro dělníky pracující na stavbě pacifické dráhy. Tehdy získal svou přezdívku a stal se jedním ze symbolů vybíjení bizonů – že by jich ale zabil milion, jak někteří historici uvádějí, čeští autoři považují za nadsazené.

Zkoušel se prosadit jako herec, následně založil vlastní divadelní ansámbl s deseti skutečnými indiány a jedním medvědem. Skupina se postupně rozrůstala, publikum totiž jeho inscenace života na Divokém západě přijímalo vstřícně, vždyť na ně bylo předpřipraveno romány o „nepřekonatelném bohatýrovi bílé civilizace“. Po úspěších v Americe se Cody rozhodl expandovat do Evropy, kde jeho show zhlédli i někteří monarchové a mnohé přední osobnosti veřejného života. Zájezdy však autoři vysvětlují také Codyho snahami vzdálit se od manželky, jež nebyla srozuměna s jeho zálety. Původně plánovaná cesta do Španělska nebyla kvůli čerstvě proběhnuvší americko-španělské válce plně realizovatelná, ansámbl tedy zamířil do Rakousko-Uherska.

Program show byl pestrý. Diváci prý viděli samotného Buffalo Billa střílejícího ze sedla cválajícího koně, dále indiánské bojovníky a jejich ženy a děti, kovboje a cowgirls, kurýry Pony Expressu, ale také „japonské samuraje, Araby, Mexičany a Kubánce, jezdce z ruských stepí a strmých hřbetů Kavkazu, z And, Kordiller a Skalnatých hor, prostě představitele Ameriky, Asie, Orientu, Afriky i Evropy“. Zatímco „rudoši“ byli praví, „černoši“ byli přemalovaní bílí Američané. V prvním obrazu spolu bojovali indiáni, kteří se navzájem vybili, takže nakonec jen zbytek bojovníků zakřepčil vítězný rituální tanec; v dalším indiáni pronásledovali dostavník, jenž v poslední chvíli zachránil Buffalo Bill na bílém koni; následovalo chytání dobytčat a bizonů. Program uzavřely indiánské tance, po kterých dunění bubnů vyvolalo dojem imaginárního cyklonu, který „smetl indiánskou vesnici z povrchu“. Hlavní ideou byla apoteóza heroického boje s divokou přírodou a nepřátelskými indiány. Šlo mimo jiné o zastírací manévr spojený s úsilím americké vlády ukázat, že indiáni se už smířili se svým osudem, čehož si podle autorů vystupující „rudokožci“ byli vědomi.

Kdo je na tom hůř

Na naše území výprava zamířila z Užhorodu, kde byla uspořádána dvě představení. V Mukačevu ji vítala tato pestrá směs: „Kdo mohl, přišel k nádraží. Úředníci v bílých límečcích, rusínští venkované v rázovitých oblecích i ortodoxní Židé s dlouhými pejzy, v kloboucích a černých kaftanech. Všichni stáli v němém úžasu nad různorodou společností vystupující z vlaků a pozorovali neobyčejné hemžení. Snad nikdy předtím neviděli tak výborně sehraný kolektiv. Nepadl jediný povel, přesto každý ze tří set dělníků znal přesně svůj úkol. Nejprve otevřeli vagony a přistavili můstky – a koně sami vyšli a poslušně se stavěli po páru za sebou. A zatímco v příštích patnácti minutách na čtyři sta lidí různých národností a ras – indiánů, bělochů a černochů – odcházelo i se svými koňmi k místu vystoupení, zabýval se pomocný personál vykládáním asi dvaceti nákladních povozů z vagonových plošin.“

V jistém smyslu tak tehdy došlo k podivuhodnému setkání několika odlišných „exotik“, jak je v té době vnímali obyvatelé západní Evropy. Místní „domorodci“ přitom nebyli udiveni o nic míň než američtí návštěvníci, kteří byli v Evropě pravděpodobně poprvé v životě, měli o ní jen mlhavou představu a místa, na nichž se aktuálně nacházeli, na své mentální mapě situovali na pomezí Asie. Američané tehdy projížděli i oblastmi, kde negramotnost dosahovala až sedmdesáti procent, ovšem indiáni „velkého showmana“ na tom jistě nebyli se znalostí čtení a psaní o mnoho lépe. Kronikář výpravy, ale také břichomluvec a pojídač ohně Charles Eldridge Griffin (1859–1914) si stěžoval, že v některých městech měli potíže s tlumočením. I když obyvatelé měli teoreticky rozumět němčině, v oblastech se čtyřmi nebo pěti národnostmi každá z nich „žádala jazykový doprovod představení ve svém jazyce!“. S jistým překvapením Griffin dále konstatoval: „My si myslíme, že v Americe máme rasové problémy, ale vztahy ve východní Evropě jsou ještě složitější a vypjatější, a nejsou to jen problémy barvy pokožky. Většina zdejších zemědělců je na tom kulturně stejně jako černoši v jižních státech Unie. I Židé jsou zde pronásledováni více než jinde. V obchodech je zboží označováno obrázky, protože většina obyvatel neumí číst. Města podél ruské hranice jsou prakticky bez zákona.“

A ujel

Vedle konkrétních detailů a reálií se autoři knihy jen příležitostně odváží distancovanějšího přístupu, například letmého pohledu do vzdálené minulosti či budoucnosti (do doby první světové války), kdy se v daných oblastech srovnatelné bojové scény odehrávaly ve skutečnosti, nikoli jen inscenovaně. Tak kupříkladu uvádějí, že pomalovaní lukostřelci Codyho show pádili na koních arénou a vydávali stejně pronikavý huronský křik, jaký kdysi i v okolí Lvova „vyluzovali mongolsko-tatarští nájezdníci“.

Co si o předváděných soubojích a dalších westernových výjevech tehdy mysleli prostí Rusínci či Moravané? To je s odstupem více než jednoho století těžko odhadovat, autoři obecně soudí, že je část návštěvníků vnímala jako „romantické oživení legendárního údobí“, další jako pouhý byznys zastírající skutečnou historii a další jako zhmotnělý mýtus provedený naprosto dokonalým a obratným způsobem. Co se týká novinářů, i u těch byly postoje ambivalentní, někteří celou akci označovali za pouhý „humbuk“, během kterého Buffalo Bill vybere peníze, podívané za ně poskytne jen málo – a ujede. Jistý těšínský list si stěžoval, že slavný Američan vyvezl z Haliče, kde panuje bída, desetitisíce. Naplnil si tak kapsy penězi důvěřivých chudých lidí, kteří se dali nachytat. V brněnském tisku se objevila obvinění, že celá show je jen velkým trápením zvířat. Jiní oponovali, že show splnila, co slibovala, i když „umělecký dojem nevyvolala“: vedle podivuhodné jízdy na koních a střelby v plném trysku byla obdivována i obratnost a efektivita personálu, který v krátkém čase dokázal vybudovat ležení a pak je zase rychle složit.

Skutečnost, že se na celou Codyho výpravu u nás poněkud pozapomnělo (i když se mu roku 2007 záslužně a obsáhle věnovalo například jedno číslo časopisu Host), vysvětlují Čvančarovi tím, že jazykově české obyvatelstvo tvořilo zřejmě v publiku menšinu a vzpomínky pak navíc překryly události dvou světových válek.

Dvě světové hemisféry

Pečlivě sepsaná a mnoha ilustracemi vybavená kniha uvádí na pravou míru řadu dřívějších omylů, mimo jiné i od amerických autorů, kteří mají nemálo těžkostí se současnou státně-geografickou lokalizací dříve uherských měst. Co se týká údajného pražského představení, k tomu ve skutečnosti nedošlo, prý kvůli svévoli a snad i postranním korupčním úmyslům místních úřadů, které Codymu kladly nesmyslně přísné požadavky. Jestliže v „bufalobilce“ Pekla zplozenec (A. Eichler, Drážďany) hlavní hrdina hlásá, že kdykoli se setkal s Čechy, byli to „mužové chrabří“, pak jde o dodatečnou vsuvku českého překladatele, která nic nevypovídá o vztahu reálného Buffalo Billa k Čechům. Vzhledem k tomu, že se Čvančarové v knize přetiskují i vlastní fotografie v řadách těch, kteří se u nás snaží žít „westernovým“ životním stylem (Československý Pony Express), můžeme je označit za mírné obhájce Buffalo Billa: zdůrazňují jeho snahy o urovnání sporů mezi indiány a americkou vládou, i když státní orgány jeho aktivitu v tomto směru tlumily.

Autoři převážně neopouštějí faktografickou rovinu, žádné obsáhlejší úvahy o různých podobách orientalismu či exotismu ani o zárodcích kulturní globalizace nerozvíjejí, pouze soudí, že show měla na sblížení obou světových hemisfér svůj podíl. Těm, kdo chtějí zkoumat rané podoby amerikanizace ve všech jejích variantách, ovšem publikace poskytuje mnoho vděčného materiálu. A také nostalgický vhled do doby, kdy ještě neexistoval McDonaldʼs a indiány zdejší lidé neznali z televize, ale maximálně z knih Karla Maye, takže vidět nějakého skutečného, byť civilizovaného a předvádějícího své umění za úplatu, byl pro ně neopakovatelný zážitek.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Jaroslav Čvančara, Miroslav Čvančara: Když u nás byl Buffalo Bill. Academia, Praha, 2017, 363 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse