Jméno rakouského spisovatele Michaela Köhlmeiera (nar. 1949) se v souvislosti s Německou i Rakouskou knižní cenou opakuje relativně často: jen do longlistu Německé knižní ceny se jeho romány probojovaly čtyřikrát, v roce 2007 se jeho Abendland (Západ) ocitl i na shortlistu; žádnou z nominací se mu ale zatím nepodařilo proměnit. Za rok 2024 se do širšího výběru hlavních literárních cen v obou zemích dostal s románem Das Philosophenschiff (Parník filozofů), v němž ne zcela konvenčním způsobem přiblížil čtenářům málo známou kapitolu z prvních let existence sovětského Ruska. Sovětské úřady na počátku 20. let shromáždily známé filozofy a další, především humanitní vědce, a tentokrát je společně s rodinami výjimečně nenechaly popravit ani poslat na Sibiř, nýbrž je na zvlášť vyčleněných lodích odeslaly do západních zemí, samozřejmě s podmínkou, že už se do Ruska nesmí nikdy vrátit.

Köhlmeier je jako spisovatel činný od osmdesátých let, předtím se živil mimo jiné vystupováním v kabaretu. Za zmínku stojí, že jeho ženou je Monika Helferová, rovněž spisovatelka. Jejich manželství poznamenala tragická smrt dcery Pauly v roce 2003, tuto událost Köhlmeier o pět let později zpracoval v povídce Idylle mit ertrinkendem Hund (Idyla s tonoucím psem). Čeští čtenáři měli možnost se s jeho tvorbou seznámit v roce 2018, kdy v překladu Magdaleny Štulcové vyšel jeho román Dva pánové na pláži, pojednávající o přátelství mezi Winstonem Churchillem a Charliem Chaplinem.

V recenzované novince autor nepředkládá klasický historický román – s příběhem vyhoštěných intelektuálů se seznamujeme očima jistého etablovaného spisovatele, o jehož identitě se dozvíme jen to, že se stejně jako autor jmenuje křestním jménem Michael a bydlí ve spolkové zemi Vorarlbersko. Nakolik na samotného Köhlmeiera pasuje formulace, kterou vypravěče počastuje druhá z hlavních postav, zasloužilá architektka Anouk Perleman-Jacob, zůstává pro čtenáře otázkou: „Jako spisovatel máte dobrou pověst, i když poněkud pochybnou. Vím, že si věci vymýšlíte a pak tvrdíte, že jsou pravdivé. Bylo mi řečeno, že to všichni vědí, ale stále znovu se vám daří vodit své čtenáře a posluchače za nos. Proto vám prý lidé často nevěří, když píšete pravdu, a naopak věří, když klamete.“ (s. 8) Postupně se navíc ukazuje, že ani světoznámá architektka mu nevypráví vždy pravdu, nebo alespoň ne celou pravdu.

K jeho zmatení si totiž paní Perleman-Jacob vyžádá Michaelovu účast na oslavě svých stých narozenin a následně jej požádá, aby zaznamenal její příběh. Michaelovi není příliš jasné, co si stará dáma od celé záležitosti slibuje, podobně nesvá je i její asistentka Alice, která jen těžce nese, že do blízkosti její šéfky pronikl někdo cizí. Na její otázky má Michael zcela v souladu s výše uvedeným citátem odpověď, která může být stejně tak pravdivá jako ryzí fabulace: „Chce procvičovat. V nebi bude pravděpodobně stát tváří v tvář někomu, koho nezná. Chce si nacvičit, jaké to je vyprávět o svém životě někomu cizímu. Myslí si totiž, že v nebi se to po ní bude chtít. Proto mě angažovala. K procvičování.“ (s. 120)

Ať už se stará dáma chystá na rozhovor u nebeské brány, nebo si chce jen zajistit, že její vzpomínky nezemřou spolu s ní, rozvíjí před Michaelem příběh svého nepříliš radostného dětství; u člověka narozeného v roce 1908 v Rusku mohlo sotva být jiné. Rodina sice na rozdíl od tolika jiných netrpěla ani po bolševické revoluci hladem, avšak všeobecný chaos, úpadek a sílící paranoia režimu vůči obyvatelům i mezi lidmi navzájem se nevyhnuly ani jí. Ve vyprávění defilují jména skutečných historických postav, především těch méně známých, zatímco Lenin, Stalin, Trocký, Zinověv a další představují jen jakési vzdálené hybatele dění, jejichž tváře vlastně nikdo ani pořádně nezná. Ve složitém klubku jmen, ideologií a mezilidských vztahů, které vypravěčka předkládá, přitom není snadné se neztratit, zejména když Michael zjišťuje, že stará paní mu ledacos zamlčuje, případně úmyslně překrucuje. Nejedná se o důsledek vysokého věku a s ním spojené potíže, ale spíše o její svévolné dávkování informací, které Michaelovi nezbývá než snášet.

Obrazy z porevolučního Ruska však tvoří jen úvod k hlavnímu tématu, které se odráží i v názvu knihy. Aniž by znali přesný nebo alespoň pravděpodobný důvod, jsou čtrnáctiletá Anouk a její rodiče náhle vyzváni k opuštění Ruska, přičemž z domova si smí vzít jen nemnoho předem definovaných věcí. Ke svému překvapení se ocitnou spolu s dalšími vyhoštěnými na palubě luxusní lodi, která je odváží k neznámému cíli. V mikrokosmu velké lodi, kde stojí v ostrém kontrastu její luxus a bída, jíž byli všichni přítomní ještě do minulého dne svědky, ne-li přímo oběťmi, se naplno rozvíjejí pocity nedůvěry vůči systému i vůči ostatním nedobrovolným spolupasažérům. Každý může být nasazeným donašečem, nikdo neví, kam loď vlastně pluje ani co se s cestujícími stane, až loď na své neznámé místo určení dorazí. Nikdo vlastně ani neví, proč se na lodi ocitl, a s ostatními se na toto téma raději nebaví, co kdyby zrovna narazil na špicla… Když se pak loď na širém moři zničehonic zastaví, čekají všichni, zda si pro ně přijde popravčí četa, zda se dočkají dalších spolucestujících či zda se loď neotočí a nevrátí se zpátky do přístavu. Jako jediné dítě mezi samými dospělými Anouk neztrácí zvídavost a nakonec se jí při tajných výpravách do zakázaných částí obrovského plavidla podaří zjistit, že s nimi na palubě cestuje nečekaný společník, totiž sám vůdce bolševické revoluce Lenin, křehký, zlomený, sotva se pohybující muž. Těžko určit, kdo je vlastně při vzájemném setkání více překvapen, postupně se však mezi nimi vyvine zvláštní vztah a oba se těší na tajná večerní setkání – dokud se jednoho dne loď opět nezastaví a Lenina nenavštíví jeho nejbližší spolupracovníci…

Příběh zachycený ve vzpomínkách staré architektky tak v sobě nese mnohé znaky, které čtenáři znají již ze Dvou pánů na pláži. Jde o příběh, který se docela dobře odehrát mohl, jakkoliv tomu na druhou stranu nic nenasvědčuje. Příběh proložený moudrostmi, které stará paní během svého života nashromáždila: „Přijde mi otřesné, že pro čekání existuje jen jedno slovo. Jako kdyby čekání na vlak a čekání na smrt byly jedno a totéž.“ (s. 73) „Úmyslně si vyberu nějaké hloupé slovo, protože takové slovo je také neškodné. Je to trik, který doporučuji i vám: nepříjemným věcem dávejte neškodná jména, pak vás nebudou tolik trápit.“ (s. 175)

Inspirován tím, co si pravidelně chodí vyslechnout, Michael s dávným spolužákem Carlem zároveň řeší otázku oddanosti člověka určité ideologii a hranici, kterou může člověk být ochoten kvůli své věrnosti překročit. Carlo byl jako student členem radikální levicové buňky, a když se rozhodl ji opustit, neobešlo se to bez trestu ze strany jeho soudruhů, přičemž zcela vyloučena nebyla ani možnost, že Carlo trest nepřežije. Výčitky vůči bývalým přátelům však už dávno přestal řešit a jeho snaha všechno zapomenout a jít v životě dál kontrastuje s Michaelovou snahou o pochopení toho, v jaké situaci si lidé dokážou říci dost a odepřít slepou poslušnost.

Köhlmeier ve svém románu nejenom vynáší na světlo jednu téměř zapomenutou epizodu z dramatického 20. století, ale zároveň připomíná, že minimálně tolik, kolik bylo o dějinách řečeno, ještě zůstává nevyřčeno – a i k tomu, co již zaznělo, lze mnohé ještě dodat, aniž je nutné vše již řečené relativizovat či přímo odmítat oním dnes tak oblíbeným úslovím „kdo ví, jak to vlastně bylo“.