Titul Triste tigre u nás dosud neznámé spisovatelky Neige Sinno (nar. 1977) byl po vydání ve Francii v roce 2023 nominován na několik prestižních literárních cen. Autorka obdržela Prix Femina a s odstupem ještě ocenění udělované gymnazisty, Prix Goncourt des lycéens. Zásluhou nakladatelství Paseka si knihu v překladu Sáry Vybíralové můžeme dnes přečíst i česky. Což je zásadní, protože jde o stěžejní text důležitý nejen ze společenského pohledu, tedy svou tematikou, ale i literárně. Sinno se přidala k těm, kdo se pokoušejí podobně bolestná témata vnést do světa literatury, a jelikož jde o náměty krajní, pečlivě pro ně hledají přiléhavou formu. Autorskou plejádu zahrnující jména jako Annie Ernaux, Christine Angot, Camille Kouchner, Patrick Besson, Virginie Despentes nebo Vanessa Springora tak Neige Sinno nejen rozšířila, ale obohatila: literární metodu, v níž její předchůdci našli pro svůj obsah zcela originální výraz, posunula zase o něco dál.

Neige Sinno se ve svém autobiografickém textu pohybuje mezi románovým vyprávěním a nonfikční esejí. Cituje právní dokumenty, novinové články, svědecké výpovědi, dopisy, odkazuje se na konkrétní literární díla, čerpá z pohádek, akademických studií, filozofických i historických pojednání, opírá se o fotografie. Hledá v nich argumenty pro své postoje či přímo odpovědi na desítky otázek. Text sice vychází z jejího osobního příběhu, ale nemá podobu románové narace: autorka se na své někdejší prožitky jen útržkovitě odvolává. Podobně i esejistický rozměr podání je rozvolněný. Nejpřilnavější charakteristikou je tak forma úvahy podložené bohatými konkrétními daty, věcnými informacemi, odkazy na již zmíněné rozmanité dokumenty – nicméně výsledný dojem z četby je zcela „literární“. Text je čtivý, napínavý, má spád. Odolal nebezpečí nudného zacyklení, vůbec není patetický, naopak působí velmi věrohodně a uvěřitelně. Sinno si čtenáře nekupuje, nechce ho děsit ani mu nehraje na city. Jde sice o její téma, její „boj“, jenže sexuální zneužívání dětí v rámci rodiny bohužel vůbec není tak výjimečné, jak bychom si mohli myslet. Už od chvíle, kdy se Neige rozhodla otčíma nahlásit na policii, bylo jejím úmyslem ochránit druhé. V prvé řadě své sourozence a následně pak i všechny další, kdo se mohou stát terčem predátorského chování.

Jak pochopit nepochopitelné, jak popsat nepopsatelné

S otcem Neige a její sestry se matka po krátkém soužití rozešla a našla si nového partnera, s nímž měla další dvě děti. Rodina se usadila v podhůří Alp, stranou větší obce, žila alternativně a se snahou o nezávislost, v chudých a spíše bohémských podmínkách: rodiče přijímali spíše jen příležitostná zaměstnání, všichni dohromady svépomocí opravovali starou usedlost. Teprve když Neige odešla z domova (nejprve studovala v Marseille a pak se přesunula do zahraničí; dlouho žila v Mexiku, nedávno se s partnerem a dcerou přestěhovala do Baskicka), poznala nové lidi a také osudy poznamenané různými traumaty, rozhodla se jednat. Až v roce 2000 – kdy jí bylo třiadvacet – přemluvila matku, aby na otčíma, potažmo manžela společně podaly trestní oznámení. Kniha se vrací i k soudnímu procesu, v němž byl muž odsouzen k devíti letům odnětí svobody.

Sinno popisuje dlouhé hledání co nejpřiléhavější formy pro všechno to, co má být jejím námětem, včetně nekonečného váhání, zda knihu koncipovat v ich-formě. Otvírá ji pokusem vhlédnout do uvažování agresora, pokouší se o to později znovu a znovu: nakonec ale konstatuje, že do jeho hlavy se dostat nedokáže.

V citlivě podaném, velmi upřímném textu popisuje všechny okolnosti svého dětství, snaží se pochopit, co a proč se dělo a jak je možné, že to probíhalo tak dlouho. Hledá motivaci otčímova chování i svého podvolení a mlčení. Přiznává, že její vzpomínání je nutně děravé, některé detaily a zřejmě i delší časové úseky vytěsnila, jiné se jí vybavují jen částečně.

„Příteli čtenáři, přítelkyně čtenářko, moje bližní, sestro, předkládám ti tedy přiznání, které ti dlužím, protože není ani v nejmenším mým záměrem tě svádět na scestí: dej si na má slova pozor, vždy se budou maskovat. Nechápej tento text v jeho celku jako zpověď. Deníkovost, upřímnost v něm není možná, není v něm možná ani lež. Můj vlastní prostor není v těchto řádcích, existuje pouze uvnitř.“ (s. 38)

Často přiznává, že na své otázky odpověď nemá: buď neexistuje, nebo ji nenalezla. Incest, sexuální zneužívání a celá problematika nerovných násilných vztahů – jak připomíná, vůbec nejsou záležitostí jen vybrané sociální skupiny – je v její knize nahlížena ve velké šíři, podložena studiem rozmanitých pramenů, o něž se opírá a na něž se odvolává. Nejvíc jich je literárních, včetně románů autorů jako Vladimir Nabokov, Virginia Woolf, Toni Morrison, které se v souvislosti s tímto tématem nabízejí, ale i desítkou dalších, jež třeba ani nejsou v češtině k dispozici. Jiní spisovatelé jsou pro ni oporou spíš z hlediska koncipování textu, za všechny třeba již zmíněná Ernaux, ale také Jean-Paul Sartre, Roland Barthes či Didier Eribon.

Vysvětluje – jakoby sama sobě –, že podstatou zneužití je agresorova potřeba druhé manipulovat, vlastnit, ovládat: takový člověk si dokazuje, že může cokoli, a nakonec se v tom utvrzuje, když vidí, co všechno mu projde. Sinno odhaluje paralely takového chování zobecněním na jiných rovinách, jako je válečný teror, otroctví, genocida nebo holokaust – i zde se opírá o texty jiných (Hatzfeld, Šalamov ad.) –, a pozastavuje se nad tím, jak nelidských skutků se člověk dokáže dopouštět vůči svým bližním.

Další její úvahy vedou k síle i zrádnosti slov, ukazuje, že pokud se nám už podaří určité věci pojmenovat, má to i své důsledky. S tím se pojí její přemýšlení o moci a bezmoci literatury. Konstatuje, že jejím záměrem nebylo vypsat se v tomto textu z traumatu, protože to zkrátka není možné: „Literatura mě nezachránila. Nejsem zachráněná.“ (s. 148) Ostatně celou kapitolu Moje důvody nenapsat tuto knihu věnuje rekapitulaci všeho, co ji od psaní odrazovalo.

Vystupuje proti četným zjednodušujícím stereotypům spojovaným s tematikou zneužívání a s pohlížením na oběti agresorů – mimochodem právě vůči termínu „oběť“ se systematicky vymezuje –, s obvyklými předsudky o jakési nutné spoluvině svůdných holčiček nebo předpoklady, že i ony si z dané zkušenosti přinesou cenné, či dokonce příjemné zážitky: „Čerpal rozkoš z toho, že mi ji vnucoval proti mé vůli. Tou rozkoší jsem se stávala spolupachatelkou vlastního znásilnění. V jeho představách, v představách společnosti, v níž jsme žili. Možná si myslel, že to funguje i na mě, tahle vlčí mlha orgasmu. Jenže já, protože jsem to zažila, jsem dobře věděla, že orgasmus nutně neznamená rozkoš.“ (s. 107)

Zneužívání a znásilňování vidí Sinno jako projev systémového selhání celé společnosti, přičemž vina je na agresorech, kteří se ho dopouštějí, na obětech, protože se proti němu nepostaví, ale stejně i na všech, kdo o něm odmítají mluvit. Mlčení je za těchto okolností těžké zlo, proto se ho autorka rozhodla prolomit. Kdysi tím, že otčímovo chování popsala (nejprve matce a pak na policii a u soudu), a nově ve své knize. I když ví, že své trauma nesmaže. Stejně přijímá, že ani problematiku incestu nevyřeší, cítí však potřebu odsoudit pokrytectví, s jakým je na něj nahlíženo. „Většina obětí trestní oznámení vůbec nepodá (ve Francii ho podá méně než 10 %). Většina oznámení pak končí zastavením trestního stíhání pro nedostatek důkazů nebo dojde ke změně kvalifikace.“ (s. 111) Ostře odsuzuje alibismus společnosti: „V naší kultuře není tabu znásilnění samotné, to se děje pořád a všude, tabu je mluvit o něm, uvažovat o něm, analyzovat ho.“ (s. 20).

Sinno si předsevzala těžký úkol: „jádrem problému je skutečně pravda a lež. Tuto knihu jsem napsala, protože pátrám po pravdě. Po pravdě, která se těžko určuje, těžko formuluje, po pravdě přesahující zdání.“ (s. 79) Postupně ovšem zjišťuje, že tento úkol je nejen těžký, ale také nesplnitelný: „Soudní proces neumožňuje stanovit pravdu. Umožňuje srovnat několik verzí téže skutečnosti [...]. Čím jsme od událostí časově vzdálenější, tím méně skutečné se nám jeví, tím hůř se můžeme spolehnout na věrnost vzpomínek.“ (s. 104) Podobně je absurdní i představa, že by ten, kdo jí roky působil trauma, mohl za své činy pykat srovnatelným způsobem: agresorovi je trest za dobré chování – jaký výsměch! – zkrácen, po pěti letech odchází z vězení „očištěn“. Spousta lidí (včetně autorčiny matky) Neige připomíná, že přece měl i dobré stránky… Obsah pojmů pravda a lež je zkrátka proměnlivý, ani soudní proces nemůže odhalit, jak se to celé přesně odehrávalo.

Kniha je plná mnoha dalších pečlivě probraných podtémat, která vycházejí z autorčiny zkušenosti, ale zkoumány jsou ve zobecněné poloze. Tím má psaní Neige Sinno blízko k formální podobě textů Annie Ernaux, jak ale bylo řečeno, její metodu Sinno nekopíruje: dává jí svůj vlastní rozměr. Těch námětů, k nimž dohledává oporu především v literárních dílech jiných osobností, a zároveň je obohacuje o vlastní argumentaci, jsou desítky. Některé se samozřejmě v rámci uvažování o sexuálním zneužívání nabízejí, jiné ale i překvapí. Namátkou zmiňme otázku, zda trauma ze znásilnění může způsobovat vážná onemocnění nebo disfunkce, skutečnost, že prožívané trauma nevylučuje okamžiky radosti i štěstí, konstatování, že pachatel znásilnění je pravděpodobně bývalá oběť, obavy, zda trestní oznámení nepřinese oběti a celé rodině hanbu a nezpůsobí rozbití rodinné buňky, neblahé dozvuky pojmenování a zveřejnění okolností násilí, jež paradoxně vedou i ke slávě agresora a často nechtěně vystaví i jeho oběť veřejnému zájmu, argument, že neposkytnutí svolení nevylučuje možnost zažít při znásilnění orgasmus, nebo třeba předsudek, že tomu dítě samo mohlo zabránit, ačkoli odmítnout agresora je v jeho pozici nemyslitelné: „U dítěte jsou dveře vždycky dokořán. Dítě neumí otevírat a zavírat dveře svolení. Nedosáhne na kliku. Jednoduše je mimo jeho dosah.“ (s. 109)

Slova jsou zrádná

V češtině kniha dostala název Smutný tygr, což na první pohled působí jako přesný překlad – francouzský titul skutečně tvoří slova „triste“ a „tigre“. Jenže „smutný tygr“ bychom zpětně přeložili jako „un tigre triste“. Ve spojení Triste tigre je adjektivum v antepozici, tím pádem získává význam jiný – nejde o nějaký melancholický, roztomilý smutek, ale o jeho ponurý, temný, divný přesah. Sinno v jedné z kapitol vysvětluje, jak k názvu došla, a upřesňuje, že titul vychází z aluze na jiná literární díla (Guillermo Cabrera Infante, William Blake, Margaux Fragoso). Říká zde jasně, že „tygr“ je v jakési její osobní mytologii otčím. Ten, jak v průběhu celého textu Sinno opakuje, nikdy necítil a ani s odstupem si nepřipustil, že by svým chováním mohl malé Neige ubližovat. Český název v důsledku ke knize nesedí, „smutného“ tygra v ní nenajdeme. A ani jako zobecnění charakteru autorské výpovědi toto adjektivum nefunguje: o smutný tón autorce v žádném případě nejde. Klíčovými pojmy textu jsou naopak divnost a temnota, nacházíme je ostatně i v nadpisech některých kapitol. Snad by tedy přiléhavějším řešením byl Temný, případně Tristní tygr.

Neige Sinno knihu koncipovala tak, aby čtenář nebyl jejím rukojmím ani vrbou. Nechce nikoho dojímat ani šokovat, odmítá „dělat umění“, jejím cílem není publikum vzdělávat. Nepíše „krásným“ jazykem, ale suše, věcně, často překvapivě syrově. Jejím záměrem je pochopit, hledat vysvětlení. Literární zpracování jí umožňuje tento argumentačně velice bohatý text konstruovat volněji, než kdyby psala vědecké nebo popularizační pojednání. Ačkoli její kniha neobsahuje prvky fikce – nic v ní není smyšleného –, přece jen jde o… vyprávění. Přiznaně nespolehlivé, neúplné, přes všechnu snahu o objektivitu v podstatě i zcela subjektivní. A nesmírně silné.