Překladatelka Věra Kubíčková píše v úvodu doslovu Třech kapek krve, že oněch deset povídek, jež byly čtenáři právě předloženy, tvoří „první větší soubor, kterým se českému čtenáři představuje Sádek Hedájat, nejpozoruhodnější zjev mezi íránskými moderními prozaiky“. Bohužel pro českého čtenáře jsme se od roku 1964, kdy Tři kapky krve vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, žádného dalšího Hedájatova díla v češtině nedočkali, a antologie tak dodnes představuje jednu ze skutečně výjimečných příležitostí seznámit se s původně persky psanou moderní literaturou. Ačkoliv jsou povídky ve Třech kapkách krve téměř sto let staré a nad některými kroutí moderní čtenář hlavou, mnohé z nich jsou dodnes stejně fascinující jako sám jejich autor.

Sádek Hedájat se narodil v roce 1903 v Teheránu do aristokratické rodiny. Dostalo se mu katolického vzdělání ve francouzštině a ve dvaadvaceti letech odjel studovat stavitelství do Belgie. Ta se mu ale příčila stejně jako inženýrství, rozhodl se proto zamířit do Paříže, kde se nejprve pokusil o studium architektury, poté zubního lékařství a nakonec literatury. Ponořil se do četby Edgara Allana Poea, Franze Kafky a Rainera Rilkeho, experimentoval s opiem a alkoholem a bezhlavě se zamiloval do místní dívky. Když jejich vztah skončil, pokusil se vzít si život skokem do Marne. Po čtyřech letech se vrátil do rodného města, bez titulu a bez chuti do života. Pracoval jako bankovní úředník, svou práci ale nenáviděl, a přestože byl společensky a politicky činný – založil s přáteli literární spolek, pohrával si s levicovou politikou –, dál hledal útěchu a únik v opiu a alkoholu. V roce 1936 odjel na pozvání íránského diplomata do Mumbaie a během roku stráveného v Indii se věnoval studiu staré perštiny v párské zoroastrovské komunitě, což se výrazně promítlo do jeho dalšího díla, a napsal řadu povídek včetně svého nejznámějšího díla, Slepé sovy.

Otec zakladatel

Hedájat bývá často označován za zakladatele modernistické perské literatury a v jeho díle se mísí perská tradice se západním modernismem a hinduistickou a buddhistickou filozofií. Platí za jazykového revolucionáře, který se vyhýbal klasické dikci a nebál se psát hovorovým jazykem. Desítka povídek sebraná ve výboru Tři kapky krve vznikla s výjimkou Zaběhlého psa v první polovině třicátých let minulého století (pes je z roku 1942). Při četbě snadno pochopíme, proč je Hedájat do dnešního dne íránskému režimu, jenž prodej jeho knih na střídačku povoluje a zakazuje, nepohodlný. „Šejch Abdulfazl jej doprovodil až ke dveřím pokoje. Teprve na ulici Mírzá Hosejnalí zhluboka vydechl. Teď se mu konečně otevřely oči, poznal svého společníka, porozuměl, že celý ten nabubřelý učený aparát, všecky ty kradmé lsti byly sestaveny pro něho. Šejch jedl koroptve a zároveň po vzoru Omarově prostíral před sebe suchý chleba, plesnivý sýr a scvrklou cibuli, aby oklamal lidi, jemu přikazoval jíst denně jednu mandli a sám přivedl služku do jiného stavu…“ (s. 52, Muž, které zabil svou duši)

Ve Slepé sově zachází s kritikou náboženského aparátu a víry jako takové ještě dál, když píše: „Mnohem raději jsem si pohovořil s přítelem než s Bohem, Nejvyšším a Nejmocnějším. Byl pro mě příliš vysoko. Když jsem ležel ve své teplé vlhké posteli, přestaly mě tyto otázky vůbec zajímat, bylo mi úplně lhostejné, existuje-li Bůh doopravdy anebo je-li pouze zosobněním mocných tohoto světa, vymyšleným k větší slávě spirituálních hodnot a snadnějšímu ožebračování podřízených poukazem na to, že pozemská soustava je odrazem soustavy nebeské. Zajímal jsem se pouze o to, dožiji-li se nebo nedožiji rána. Poznal jsem, že před tváří smrti náboženství a víra jsou přinejlepším jen křehké dětské hračky pro zdravé a úspěšné lidi.“ (s. 153)

Vedle povídek kritizujících náboženské pokrytectví a společenskou stagnaci obsahuje výbor také ukázku Hedájatovy satirické tvorby v podobě příběhu O ženě, která ztratila muže. To, co mohlo ve své době působit jako příběh k pobavení, je pro současného čtenáře spíše dost děsivým vyprávěním o zneužívání dětí – právě tato úvodní povídka zestárla z celé antologie nejhůře. Naproti tomu Zaběhlý pes, psaný z pohledu eponymního psa, překvapí hlubokým soucitem se ztraceným zvířetem a úzkostí, kterou prožívá. Hororově laděný Stolec Abú Nasra připomene Hedájatova oblíbence Poea. Nejvýrazněji ze sbírky ale vystupují titulní Tři kapky krve a Slepá sova. V obou povídkách jsou zjevné techniky francouzského symbolismu a surrealismu, cílené matení času a místa a spájení psychologického, ontologického a metafyzického do jednoho celku.

Cesta do hlubin kolektivního nevědomí

O Slepé sově se často hovoří jako o nejdůležitějším díle moderní perské literatury. Rozsahem se pohybuje na hraně povídky a novely a autor sám si údajně přál, aby nebyla příběhem o zkušenosti, ale zkušeností samotnou. Symboly nabitý příběh o ztrátě, duchovním úpadku a rozkladu plný děsivých surrealistických obrazů, jenž pátrá po smyslu samotného vyprávění, zkušeností bezpochyby je. Zoufalý mladík ztratí záhadnou milovanou, klesá do kalných vod šílenství a zběsilosti a čtenář se ocitá lapený v písečné bouři Hedájatovy bezútěšné vize lidského bytí. Vydáváme se na pouť skrze podvědomí a nevědomí k samotnému kolektivnímu nevědomí a jen těžko rozlišujeme, co je skutečnost, co sen a co halucinace. Všechno halí opiový dým, vše se mění a vše zůstává stejné. Historie se opakuje a přináší stejné tváře, jed zděděný po matce smíchaný s vínem a uložený na polici tráví vypravěče tehdy i teď, kdy má podobu sestřenice a soukojenky, kterou k zešílení miluje a se stejnou měrou šílenství nenávidí.

Slepá sova je studií vědomí vystaveného extrémnímu odcizení, v hlavním hrdinovi se sváří touha tvořit s touhou po zkáze. Po přečtení nepřekvapí, že se povídka stala tématem řady literárně-kritických studií, jejichž autoři se nedokáží shodnout, zda Hedájat pracuje s hlubokou buddhistickou metafyzikou, anebo si ji špatně vykládá, zbavuje ji duchovní teleologie a zanechává jen psychologické utrpení, trvalé bardo, z něhož není možné uniknout. Jeho nirvána je pokřivená, negativní, není vysvobozením, ale nevyhnutelným psychickým rozkladem.

Ten, co musel zemřít

Hedájat se v době, kdy v roce 1936 odjížděl do Indie, dostal do potíží s íránskými cenzory a na titulní stránku limitovaného vydání Slepé sovy čítajícího pouhých 150 výtisků napsal, že není určená k vydání v Íránu, kde mohla vyjít až v roce 1940 poté, co se rozvolnila cenzura. Ta nicméně Hedájatovo dílo stíhá dodnes, jak popisuje v rozhovoru pro iLiteraturu naše přední íránistka Zuzana Kříhová.

Stejně tak do dnešního dne panuje o Slepé sově pověra, že své čtenáře – jako svého autora – dokáže dohnat k sebevraždě. Sádek Hedájat ale nezemřel po dopsání Slepé sovy. Stalo se tak zkraje dubna 1951 poté, co vyčlenil finance na rubáš, ucpal všechny škvíry v oknech a dveřích a v malém bytě v srdci velké Paříže se otrávil plynem. Posledních pět let života už netvořil. Literární kritik Homájún Kátúziján v předmluvě k anglickému vydání Slepé sovy z roku 2008 o Hedájatovi napsal: „Žil nešťastný život a zemřel nešťastnou smrtí. Byla to dost možná nevyhnutelná cena za literaturu, kterou odkázal lidstvu.“