Argentinský spisovatel Fabián Martínez Siccardi (nar. 1974) – v češtině nevydaný do roku 2024 – na sebe ve světě upozornil již před lety, když obdržel prestižní cenu Clarín za román Zvířata ven. Vystudovaný agronom, zároveň překladatel a simultánní tlumočník z angličtiny začal psát až ve čtyřiceti letech. Svou prvotinu poslal do zmíněné soutěže a vyhrál – od té doby se věnuje psaní, v němž hraje důležitou roli jeho rodná Patagonie, i přes to, že žil ve Spojených státech nebo ve Španělsku. Jako formativní se pro něj ukázalo dětství a dospívání na dědečkově statku na březích patagonského jezera Cardiel – zde prožil první lásku i zklamání a měl to štěstí, že mohl za nevlídného počasí poslouchat vyprávění své babičky, která v něm zažehla lásku k příběhům. Přímým odkazem na babičku a jezero je jeho poslední román Margot del lago Cardiel (2023, Margot od jezera Cardiel). Patagonii se však věnuje i v dalších oblastech: Martínez Siccardi například v roce 2024 zorganizoval na Mezinárodním knižním veletrhu v Buenos Aires historicky první panel věnující se čistě patagonské literatuře a v několika epizodách svého podcastu také hovořil o indiánské genocidě v regionu v 70. a 80. letech 19. století.

Osudovost konce světa

Román Zvířata ven bývá zařazován do žánru psychologického thrilleru. Sám Martínez Siccardi se nijak netají tím, že se při psaní nechal inspirovat novelou Henryho Jamese Utažení šroubu (1898), kterou údajně jen „obalil autobiografickým masem“. Mezi oběma knihami jsou nesporné paralely: osamělé a odlehlé prostředí, postavy ve stejných situacích, vyprávění s časovým odstupem, přičemž nelze přesně rozeznat, co je pravda a co výplod vypravěčovy mysli.

Zasazení příběhu do drsné patagonské krajiny však Martínezu Siccardovi umožnilo přenést atmosféru anglického panského sídla s nádechem nadpřirozena do nového prostředí, které příběhu přidává napětí a pocit ireálna.

Protagonista Florián – agronom stejně jako Martínez Siccardi – se vydává se svým psem Atilou na izolovanou usedlost La Guillermina, ztracenou kdesi v zapomenutém koutě Patagonie, aby zde odebral vzorky mšic a vyzkoumal, jak předcházet nemocem rostlin. Hned z prvních řádků knihy na čtenáře dýchne tísnivá atmosféra táhlé, opuštěné krajiny, ve vzduchu visí jakási hrozivá osudová předzvěst. Když Florián dorazí na statek, jako by se ocitl na konci světa – stavení s okolním světem spojuje jen jedna přístupová cesta a pak už není nic než divoká příroda.

Na statku se seznamuje s pánem domu Haroldem a jeho služebnou Bastianou. Pes Atila do domu nesmí – zvířata musejí zůstat venku, a tak je dvojice rozdělena. První dojmy nejsou nijak alarmující, ale čtenář přece jen nezůstává v klidu, protože vypravěč častými prolepsemi a narážkami na budoucí děj navozuje napětí, pohrává si se čtenářovým očekáváním a jak příběh graduje, neodpouští si poznámky typu: „Všechny možnosti byly znepokojující, ale žádná tak, jako to, co jsem našel,“ (s. 97). Florián si také velmi brzy po příjezdu všímá Haroldovy knihovny plné románů slavných angloamerických velikánů, jako jsou Edgar Allan Poe, Henry James nebo Joseph Conrad, jejichž díla se do románu otiskla tematikou nebo atmosférou.

Počáteční „klid“ se začne drolit v momentě, kdy Florián s Atilou opouští statek, aby v okolí nalezl nejvhodnější místo pro nastražení pastí na mšice. Atila znenadání odběhne pryč, což předtím nikdy neudělal. Florián jej najde, jak spolu s malým chlapcem pozorují zmiji požírající zaječí mládě. Atila ani chlapec Efraín – z něhož se vyklube Bastianin syn – nemohou ze zmije spustit oči, což Floriána natolik rozzuří, že zmiji umlátí, mládě zajíce se mu však již zachránit nepodaří. Když se pak další den Florián vydává proti proudu řeky, aby se opět pokusil najít vhodné místo na pasti, po koupeli zjistí, že jej někdo nebo něco tajně pozoruje… A nepodobá se to ani jednomu z obyvatel La Guillerminy.

Od toho momentu jako by se divoká příroda (a nejen ona) začínala nenápadně vkrádat na statek. Zprvu monotónní déšť přináší neblahou předzvěst: „Déšť má svůj rytmus, svůj rozsah, však víte, jako hudba. Bouřky jako ta, co se právě přehnala, jsou jako wagnerovská předehra, burácivě nabubřelé, nahánějí strach, ale trvají krátce. Tohle mrholení, jen s drobnými variacemi v melodii, je jako monotónní adagio, při kterém sedíte s nohou přes nohu nebo se díváte na hodinky nebo na zátylek v řadě před vámi. Tohle mrholení zní jako jedna z těch dlouhých vět v nějaké symfonii; v tomto údolí obvykle trvá několik dní,“ (s. 75).

Přírodní síly postupně ovlivňují chod statku, až jej fyzicky odstřihnou od zbytku světa. V duchu conradovského sestupu do „srdce temnoty“ nebo hemingwayovských soubojů s osudem zde autor akcentuje malost člověka vůči živlům: „A uplynulo jen několik dalších okamžiků, než se ve svislém proudu přiřítil příval vody, hnědý provazec větví, kmenů a zvířat nedajících se identifikovat, které kroužily ve vírech, stoupaly na hladinu a vzápětí mizely vydány napospas žravosti toho, co se podobalo obrovskému chřtánu, který je přežvykoval, drtil a rozmělňoval, až je nakonec spolykal a strávil,“ (s. 118).

Floriánův životní prostor na statku se tak pozvolna ukrajuje; autor parceluje fikční svět na stále menší prostory, z nichž některé jsou napuštěné bolestí nebo utrpením. Na statku navíc dochází k podivným, nevysvětlitelným událostem – například v dílně zesnulého Teodosia, někdejšího správce statku, který měl vyřešit „problém se zvířaty“, se rozházené věci bez zjevného důvodu vracejí na své původní místo. Florián se snaží všechny tyto živly ovládnout svou erudicí, civilizovaným počínáním – hudbou, řádem a znalostmi. Přesto se příroda i cosi tajemného stávají dominantními.

Rouška dvojznačnosti

Určitá živočišnost a nespoutanost nakonec prosakuje i do chování jinak racionálního Floriána, jehož civilizovaná maska se vlivem prostředí začíná bortit a uvolňovat cestu potlačovaným pudům. Autor si se čtenářem pohrává – je Florián spolehlivým vypravěčem, i když se hned na začátku příběhu svěřil, že jej pronásleduje dědečkův přízrak? Neovlivňuje odlehlost statku a divokost okolní přírody jeho psychiku? Ostatně Haroldo jej hned po příjezdu varuje: „Na místě, jako je tohle, je třeba ovládat mysl, která má sklon zabydlovat neobydlené. Tady se myšlenky rozpínají do té míry, že mohou dosáhnout naprosto nečekaných, hrozivě znepokojujících rozměrů,“ (s. 40). Interpretace toho, co se děje, je však na čtenářích samotných.

Autorovi se v románu Zvířata ven podařilo mistrně vytěžit hned několik literárních odkazů a zasadit je do neobvyklé krajiny své rodné Patagonie. Utažení šroubu se do románu propsalo nejen výstavbou, ale i stylem psaní, z něhož dýchá atmosféra starých anglických venkovských sídel. Autor navíc dokázal přenést ponurou náladu Poeových děl a střet divoké přírody s psychikou člověka, jak jej známe od Conrada. České vydání tento tísnivý dojem umocňuje děsuplnými kresbami, vloženými mezi kapitoly. Vkrádající se příroda a nadpřirozeno stírají hranici mezi realitou a sněním, poetické obraty i všední komentáře jsou věstí něčeho zlého. Vzniká tak pozoruhodné psychologické drama, které navíc svým zasazením do specifického prostoru Jižní Ameriky přibližuje čtenářům část Argentiny, která se od zbytku státu vyvíjela zcela odlišně.