Portugalsko bylo v roce 2025 čestným hostem knižního veletrhu Svět knihy. Tím se mimo jiné naskytla příležitost osobně představit českým čtenářům celkem sedm portugalských spisovatelů.

Podíváme-li se na medailonky autorek a autorů, kteří do Prahy při příležitosti knižního veletrhu Svět knihy přijeli, zjistíme, že život a/nebo dílo tří z nich významně souvisí s Afrikou, přesněji tou její částí, kde je oficiálním jazykem portugalština. Básnířka a literární badatelka Ana Paula Tavares byla v programu veletrhu představena jako angolská spisovatelka. Gonçalo M. Tavares (shoda příjmení je pouhá náhoda) píše žánrově různorodé prózy, které už dlouho získávají četná ocenění ve světě i v Portugalsku, k němuž tu ale nelze připojit přívlastek „rodném“, protože autor se narodil v angolské Luandě. V pořadí třetí ze zmíněných spisovatelů a současně nejznámější a nejoceňovanější z pozvaných tvůrců, Lídia Jorge, opakovaně označuje vlastní zkušenost s Afrikou za zásadní pro svůj život i tvorbu. V Angole a následně v Mosambiku žila v 70. letech, narodily se jí děti a nějakou dobu tam působila jako středoškolská profesorka. Je přesvědčená, že toto poměrně krátkodobé, nicméně silně intimní setkání s africkou realitou bylo určující pro osobitou narativní strukturu jejích románů.

Společná i rozdělující minulost

Portugalsko tvořilo se zeměmi lusofonní Afriky po několik staletí společnou říši. Do 50. let dvacátého století v ní měla mimoevropská území postavení kolonií, pak byl jejich oficiální status změněn na portugalské „zámořské provincie“. (Ve skutečnosti byl ten vývoj poněkud složitější, ale pro účely tohoto textu to lze pominout.) Tyto „provincie“ se staly samostatnými státy teprve v průběhu roku 1975, v návaznosti na revoluční změny v evropském Portugalsku. V rámci Afriky se jedná jmenovitě o dnešní Angolu, Mosambik, Guineu-Bissau, ostrov Svatého Tomáše, Princův ostrov a Kapverdy. Zejména v prvních dvou místech vznikala už v době, kdy tato území spadala pod nadvládu portugalského království a později portugalské republiky, svým způsobem specifická multirasová společenská vrstva. Byla složená především z rodilých Portugalců, rozhodnutých nastálo opustit Portugalsko a vybudovat si nový domov v Africe, a jejich potomků a v menší míře z afrických rodáků, kteří absolvovali vysokoškolská studia v Portugalsku, případně jinde v Evropě. Řada z nich posléze patřila k hlasitým odpůrcům koloniálního uspořádání říše a zastáncům nezávislosti na Portugalsku.

Literárně tento fakt zpracovává román A Conjura (2004, Spiknutí) – prvotina angolského spisovatele s portugalskými a brazilskými kořeny Josého Eduarda Agualusy. Vypráví příběh z prostředí luandské kreolské komunity v letech 1880 až 1911, kdy došlo k prvnímu, ale neúspěšnému pokusu o odtržení Angoly od Portugalska, jehož aktéry byli právě tito v Africe narození potomci portugalských osadníků.

Ve značně lidnatých zemích, které byly dlouho z pohledu vládců říše především zdrojem pracovní síly a bohatství, nikoliv místem, na jehož rozvoji by měli zájem, tvořila vzdělaná elita jen zlomek populace. Mnozí z této úzké skupiny intelektuálů byli vedle své profese i spisovateli a básníky. A spisovatelé často přebírali roli historiků a politiků, jimiž se i někteří stali posléze na plný úvazek. Jedním z nich je například letos jednadevadesátiletý Luandino Vieira, jehož texty jsou dostupné i v češtině. Některé povídky tohoto rodilého Portugalce a „vlastní volbou Angolana“ vyšly v překladu Pavly Lidmilové a Vlasty Dufkové v 80. letech v nakladatelství Odeon.

Hlavní hegemon: portugalština

Nejvýraznějším hegemonem lusofonní Afriky, umocněným navíc perspektivou literární tvorby, je společný jazyk: portugalština. Ovšem s postavením, vlivem, přínosem a mocí portugalštiny v této roli to není až tak jednoduché. Zdaleka totiž není ani mateřským jazykem všech obyvatel uvedených území, ani jediným jazykem, jímž se zde běžně hovoří a píše. Je to především úřední jazyk, ale například většina obyvatel Kapverdských ostrovů používá v běžné komunikaci kapverdštinu. V Mosambiku je pro téměř polovinu zejména mimoměstské populace portugalština druhým jazykem, zatímco mateřštinou je některý z domorodých bantuských jazyků, ve zlomku případů svahilština a další. V Guineji-Bissau je v běžném životě portugalština první volbou jen pro malou menšinu obyvatel, většina hovoří guinejskou variantou kreolštiny. V podobné situaci jako v Mosambiku je portugalština i v Angole, kde ale mají některé místní bantuské jazyky, především kimbundu a čokwe, status národního jazyka, a tudíž pevnější zázemí a nadějnější budoucnost. V těchto jazycích sice vysílají některé televizní kanály, ale literární produkce v nich je mizivá.

Veškerá literatura psaná autory lusofonní Afriky je až na výjimky psaná portugalsky. Knihám i autorům to sice otevírá dveře do celého portugalsky hovořícího a píšícího světa, ale současně to může umocňovat pocit literární periferie, které chybí vlastní vyjadřovací prostředek.

Jak je to s literárními cenami

Zdá se, že proti obavám znevýhodněné periferie hovoří realita literárních cen, včetně uznávaných mezinárodních ocenění. Jako příklad lze zmínit užší výběr Mezinárodní Bookerovy ceny, do něhož se od jejího vzniku v roce 2005 dostaly romány dvou portugalsky píšících autorů z Afriky – pro úplnost dodejme, že také dvou autorů z Brazílie –, ale zatím žádný román z Portugalska. Možní laureáti této ceny jsou vybíráni ze skupiny, která už prošla filtrem zájmu nakladatelů a překladatelů Spojeného království či Irska, kde musí hodnocená kniha nejprve vyjít v anglickém překladu.

Dvěma zmíněnými autory ze shortlistů jsou Mosambičan Mia Couto a Angolan José Eduardo Agualusa. Oba už léta patří ke světově známým osobnostem nejen literárního, ale obecně kulturního života portugalsky hovořící Afriky a k nejpřekládanějším portugalsky píšícím autorům současnosti. Některé jejich romány jsou dostupné i v českém překladu. Ve svých vlastech, o kterých píší, oba také dlouhodobě žijí, což z různých důvodů není u autorů z afrického kontinentu vždy pravidlem. Oba pocházejí z rodin patřících k městské, vzdělané elitě, kde portugalština vždy byla mateřským jazykem. A oba mají rodinné kořeny nikoliv v Africe, ale v Portugalsku a v Brazílii.

Jména autorů z afrických zemí se objevují i mezi laureáty Camõesovy ceny, nejprestižnějšího ocenění udělovaného od roku 1988 za díla vydaná v portugalštině. Aniž by byl následující výčet úplný, z posledních let lze mezi oceněnými najít kapverdského romanopisce a novináře Germana Almeidu, mosambickou autorku Paulinu Chiziane nebo již zmíněnou angolskou básnířku Anu Paulu Tavares. Ocenění znamená vždy mimořádnou propagaci autora ve veřejném prostoru obecně, u odborné veřejnosti i laických čtenářů. Mezi těmito čtenáři je ovšem jen velmi málo těch, o nichž oceněná díla a autoři vyprávějí, tedy běžných Afričanů. Většina z nich si tyhle knihy nikdy nepřečte. Důvodů je víc: přetrvávající míra úplné nebo částečné negramotnosti, neexistující distribuce knih a podobného zboží, cena, která dělá z knih skutečně luxusní zboží. V některých obdobích zapříčinila nedostupnost knih konkrétních autorů v lusofonní Africe i nevůle či tlak oficiálního režimu v té které zemi: nechtěl, aby se autor kritický k oficiální politice země vůbec dostal aspoň k té úzké skupině domácích čtenářů. I proto některá díla autorů lusofonní Afriky vycházela a vycházejí v Portugalsku a Brazílii mnohem dříve než v domácích nakladatelstvích. Důvodem ale není jen domácí cenzura, ale třeba i to, že kniha, kterou vydá větší nakladatelský dům mimo Afriku, má větší šanci, že si jí svět všimne. V edičních plánech se přitom přirozeně uplatní jistý evropský potažmo brazilský ediční filtr, což nás vrací k tématu obav z periferního postavení. Ale platí i to, že portugalští a brazilští čtenáři pak snáz považují příslušnou africkou autorku či autora tzv. za své.

Zdroje českých představ o lusofonní Africe

Nejen knihy lusofonních afrických autorů vycházejí často mimo Afriku, ale mimo ni často dlouhodobě pobývají i samotní autoři. V roce 2020 bylo zářijové číslo časopisu Plav věnováno spisovatelkám z lusofonní Afriky. Představilo pět autorek z pěti zemí, vedle zřejmě nejpopulárnější Pauliny Chiziane třeba básnířku a novinářku Conceição Limu, poměrně známou zejména v anglofonním světě. Conceição Lima, píšící především o malém rovníkovém ostrově Svatého Tomáše, kde se narodila, byla absolventkou King’s College a žila mnoho let v Londýně, kde pracovala pro BBC.

„Před nějakým časem jsem byl účastníkem mezinárodní konference o africké literatuře. Z deseti spisovatelů u afrického kulatého stolu jsem byl jediný, kdo žije v Africe,“ uvedl Mia Couto v rozhovoru pro jeden brazilský literární časopis. Život v diaspoře přináší tvůrčí výhody i nevýhody, které nabízí pohled z odstupu. Specifickou podobu má africká lusofonní diaspora v Portugalsku, ačkoliv je otázka, zda v tomto případě o diaspoře vůbec mluvit. Jak píše Marta Banasiak v eseji publikované v již zmíněném čísle časopisu Plav, „v posledních letech existuje trend, který souvisí s nástupem generace spisovatelů afrického původu, kteří se narodili nebo vyrostli v Portugalsku… jejich literární tvorbě se daří získávat větší prostor v portugalském veřejném životě a ustavuje se tak pole pro mnohostranné vyjednávání. Vyjednávání související s nárokem na uznání identity Portugalce či Portugalky tmavé pleti… tito autoři vycházejí z pozice nalézající se někde mezi africkou a evropskou zkušeností.“

Romány autorů, kteří díky osobní zkušenosti dokážou vidět a popsat skutečnost jak z africké, tak z evropské perspektivy, by mohly sloužit jako most mezi přirozeně odlišnou realitou Portugalska a lusofonní Afriky. A díky překladům do dalších jazyků mají tyto knihy potenciál stát se takovým prostředníkem i pro mnohem širší čtenářské publikum. V češtině zůstávají nejreprezentativnější ukázkou jen texty otištěné v Plavu, protože knižně zatím mnoho překladů nevyšlo. Z výše jmenovaných je už několik let přeložený stěžejní román Niketche, aneb příběh jedné polygamie od mosambické spisovatelky Pauliny Chiziane – snad se jej nakonec podaří dovést i ke knižnímu vydání. Ve slovenštině román této autorky už vyšel, stejně jako existuje slovenská verze skvělého románu Portugalky tmavé pleti Djaimilie Pereiry de Almeida. Knihu vydal v roce 2022 Portugalský inštitút ve slovenském překladu Silvie Slaničkové pod názvem Luanda, Lisabon, Raj (Luanda, Lisboa, Paraíso, 2018). Třetím, nikoliv však posledním autorem pocházejícím z lusofonní Afriky, jehož romány či povídky by si zasloužily nejen slovenský, ale i český překlad, je Ondjaki – Angolan, který žije převážně v Portugalsku a v Brazílii.

Generace tzv. navrátilců

V Portugalsku ale žije a píše ještě další generace spisovatelů životem i dílem spojených s lusofonní Afrikou. Jsou to potomci tzv. navrátilců, z nichž mnozí se v Africe narodili, ale ještě v dětském věku byli nuceni ji opustit – poté, co po vyhlášení nezávislosti nebyla přítomnost Portugalců ve státech lusofonní Afriky vítaná a v mnoha případech ani bezpečná. Vedle v úvodu zmíněného Gonçala M. Tavarese či dalšího skvělého a velmi překládaného (bohužel zatím ne do češtiny) autora Valtera Huga Mãe, do jejichž tvorby se však „africká“ zkušenost přímo nepropisuje, sem patří například Isabela Figueiredo (i její knihy zatím existují bohužel jen ve slovenském překladu) nebo Dulce Maria Cardoso. Její román Návrat je považován za stěžejní dílo nejen pro jednu generaci Portugalců, jejichž životy byly nějak propojeny s Afrikou, ale i moderní portugalské literatury obecně. V češtině ho v roce 2025 v překladu Kláry Trskové vydalo nakladatelství Meridione.

Provázanost lusofonní Afriky a Portugalska z hlediska literatury lze pojednat různě a tento článek je jednou z možností. Zde zmíněná jména autorek a autorů představují skutečně jen pouhý zlomek v seznamu těch, s jejichž texty stojí za to se seznámit.