Už bezmála dvacet let patří Lídia Jorge k nejuznávanějším a nejoceňovanějším portugalským spisovatelkám. Autorka třinácti románů, z nichž žádný nezůstal bez povšimnutí ani u odborné veřejnosti, je velmi oblíbená i mezi čtenáři, přestože její knihy nenabízejí snadné čtení. Určitě to je díky tomu, že vyprávějí příběhy vycházející z odžitých zkušeností a jsou vždy hluboce lidské a upřímné. Proto je s podivem, že do češtiny dlouho žádný z jejích románů přeložený nebyl. Do loňského roku byly v češtině přístupné jen dva kratší texty: v překladu Vlasty Dufkové vyšla v roce 2009 krátká povídka Manžel v časopise Plav a o víc jak deset let později v kulturní revue nakladatelství Protimluv rozsáhlejší povídka Instrumentalína v překladu Lucie Luz. Tato překladatelka také otevřela portugalské autorce cestu ke knižnímu vydání, a to překladem románu Nezapomenutelní, který vyšel v Protimluvu v loňském roce. A letos vydalo Argo poslední román Lídie Jorge pod názvem Milosrdenství, do češtiny jej přeložila Marie Havlíková.

Román Milosrdenství zaujímá v autorčině tvorbě – z velmi osobních důvodů – mimořádné místo. Předobrazem protagonistky a vypravěčky knihy, paní Alberti, byla autorčina matka Maria dos Remédios. Právě ona v posledních měsících svého života dceři navrhovala, ať napíše román o té obtížné disciplíně, kterou je stáří zejména ve své poslední etapě, v odcházení. A Lídia Jorge napsala román o zvídavé duši uvězněné ve věkem chřadnoucím těle, o nesmrtelném humoru, o lidské důstojnosti, o mikrokosmu domova seniorů, a o smrti.

Dějištěm románu je Rezidence Ráj. Tímto poetickým, a vzhledem k okolnostem i víceznačným názvem pojmenovali domov pro seniory, umístěný do objektu bývalého luxusního hotelu v algarvském Valmares. Fiktivní obec Valmares se neobjevuje v románech Lídie Jorge poprvé. Byla už například dějištěm příběhu statkářské rodiny z románu Vale do Paixão (Údolí vášně, 1998) a rodištěm dívky Mileny, protagonistky románu Vento Assobiando nas Gruas (Vítr hvízdající v jeřábech, 2002). A v první řadě věnovala Lídia Jorge jihoportugalskému Algarve, odkud sama pochází, svůj debut O Dia dos Prodígios (Den zázraků, 1980) jako svědectví zmizelé doby, jako výraz úcty k časům, které se nevrátí. V románu Milosrdenství se také vzpomíná, ale vlastně mnohem méně, než by snad člověk v prostředí převážně starých žen a mužů předpokládal. 

Úvodní kapitola s názvem Archív 210-B čtenáři faktograficky sděluje, že následující text je přepisem „zvukové nahrávky o celkovém trvání 38 hodin, na níž je zaznamenána výpověď Marie Alberty Nunes Amado. Byla pořízena mezi 18. dubnem 2019 a 19. dnem téhož měsíce následujícího roku na magnetofonu Olympus Note Corder DP-20“. Román Milosrdenství však jako „přepis zvukové nahrávky“ rozhodně nepůsobí, a pokud měl úvod umocnit autenticitu výpovědi, kterou jeho stránky obsahují, snad to ani nebylo zapotřebí. Vyprávění je spíš intimní zpovědí, v níž nelze přesně rozlišit subjektivní vzpomínky, objektivně doložitelná fakta a svět představivosti a fantazie. Ale až do poslední chvíle je to projev plný energie, je sebevědomý, bez nostalgie či sentimentu. 

Název Milosrdenství (v originále Misericordia) dostala kniha na výslovné přání autorčiny matky, a to ve smyslu milosti a pochopení, jak tento výraz používá sv. Augustin ve vyprávění o setkání Ježíše s cizoložnicí. Zde pak má připomínat, že zdánlivě bezmocný a slabý starý člověk nepotřebuje, aby ho okolí litovalo, ale aby se s ním snažilo soucítit s veškerou úctou a láskou potřebnou každému bez ohledu na věk. Lídii Jorge prý zpočátku připadal takový název „příliš vznešený, příliš duchovní“, nicméně přání své matky splnila a nechtěně vznešeně znějícímu milosrdenství dala všednodenní, laskavý, přirozený rozměr.

Vyzývatelka Noc

Ačkoliv je paní Alberti jedinou vypravěčkou a většina textu je psána v první osobě, nejedná se o pouhý proud vzpomínek na život před „vyhnanstvím“, jak paní Alberti seniorskému domovu Ráj říká. Vypravěčka spíš vede vnitřní dialog s okolím. První a nejčastější partnerkou dialogu je Noc. Je to její vyzývatelka, soupeřka, která chce paní Alberti „nachytat při chybě“. Tahle Noc „přichází v noci“ a ví o vypravěččiných „slavných dnech i porážkách, o všech jejích skrytých tajemstvích“. A paní Alberti té vetřelkyni čelí a hledá odpovědi, třeba na to, „kolik hlavních měst existuje na Zemi“, ovšem jen dokud se Noc nepokusí do rozhovoru vtáhnout i myšlenky na vypravěččinu dceru. V takových okamžicích se paní Alberta vzbouří „nechci do své noční můry zaplétat dceřino jméno, chci, aby zůstala spojená s tím, co je v životě krásné a co se děje daleko od těchhle holých zdí“, i když tuší, že pokud přestane úskoky Noci odrážet, přijme Noc další jméno – Smrt. Vztah mezi matkou a dcerou, ve vší komplikovanosti, kterou takový vztah obnáší, je dalším velkým tématem, které je latentně či výslovně přítomno v celém příběhu. 

Mikrokosmos za zdmi Ráje

Svět „mezi holými zdmi“ rezidence Ráj tvoří vztahy mezi klienty a s personálem domova. Mnozí pečovatelé a pečovatelky, případně dobrovolníci, kteří do domova docházejí s nabídkou různých aktivit, patří podobně jako klienti domova k vyloučeným. Zatímco ženy a muže ubytované v rezidenci Ráj „vyloučilo“ ze „světa svobodných lidí“ stáří a s ním spojené nemoci a omezení, mezi personálem je mnoho přistěhovalců z Brazílie, Afriky, východní Evropy, žijících ve vyloučených lokalitách řízením osudu, v němž hraje roli původ, místo narození, náhoda. Základní touhy a přání velmi starých klientů domova a často čerstvě zletilých pečovatelek se kupodivu v mnohém podobají: důstojně žít, mít někoho rád, neztrácet naději. Takže mezi oběma stranami občas vznikají až spiklenecká přátelství. Jindy si ti, kdo se cítí silnější, kompenzují své pocity křivky či beznaděje na slabších, vůči kterým mohou uplatnit svou pofiderní moc. Role slabých a silných však nejsou jednoznačně rozdané a mohou se měnit podle okolností. 

Jak přijmout fakt, že rakev se ničím neliší od kolébky

Při zběžném pohledu se zdá, že čas uvnitř rezidence Ráj plyne stereotypně a pomalu, skoro se nehýbe a jen málokterá událost opravdu stojí za zmínku. Jenže zhuštěný prostor i čas omezený vědomím blízké smrti naopak propůjčují každému okamžiku nesmírnou intenzitu a naprostou jedinečnost. Domov nenaplňují ani tak vzpomínky na minulost, ale spíš mimořádně silně prožívaná přítomnost, zvuky, vůně a doteky. „Svět nicotností“, kterých by si člověk venku ani nevšiml, získává mimořádnou jedinečnost. Vzpomínky nenahrazují přítomnost, ale mají jinou nesmírně důležitou funkci: umožňují únik „z vězení“, jímž je prostor uvnitř zdí a v částečně ochrnutém těle paní Alberti, a to i navzdory víře, že naděje neumírá poslední, protože „naděje je prostě nesmrtelná“. 

Lídia Jorge ve svém posledním románu nabízí přímočarý, nepatetický, realistický pohled na stáří očima zvídavé, fyzicky křehké, hrdé staré ženy „ve fázi sestupu“, která přináší zprávu z „vyhnanství […], kam ji odložili na její přání a z její svobodné vůle“. Protože „život je takový oblouk, má svůj začátek i svůj konec, začíná v kolébce, zažije svůj stoupající let a od určité doby křivka klesá, až se odevzdáme zemi opět v dřevěné truhle, jež se ničím neliší od kolébky“. 

Za bezpochyby mimořádný román získala Lídia Jorge i řadu ocenění. Na prvním místě je francouzská Prix Médicis pro zahraniční autory, kterou získala v roce 2023 jako první portugalská prozaička vůbec. V roce 2022 román ocenila Portugalská asociace spisovatelů a o rok později portugalský P.E.N. klub. Zatím poslední cenou je Cena Fernanda Namory z roku 2024.