Ztratit svou vlastní identitu na korporátním pracovišti není tak těžké – mezi tabulkami, poradami a jasně rozdělenými rolemi se člověk snadno stane jedním z mnoha. Ale co dělat, pokud nenachází sám sebe ani po příchodu z práce domů? Pokud do pracovního soukolí natolik zapadl, že neví, jak z něj ven? Právě s těmito pocity zápasí hrdinka románu Nespokojenost španělské autorky Beatriz Serrano.

V českém prostředí nás do města nahlíženého kritickým pohledem vůči kapitalistické společnosti zavádějí například prózy jako Nejkrásnější město na Zemi (Alarm, 2024) Stanislava Bilera, která se nese v podobně satirickém tónu, či Vyhoření (Host, 2023) Petra Šestáka. Nespokojenost je dosud posledním titulem edice Hlas nakladatelství Vyšehrad, která představuje českému čtenáři současnou světovou prózu otevírající „aktuální i nadčasová témata“. Zároveň se jedná o první titul z hispanofonního světa v této edici. Nespokojenost (pův. 2023) je autorčiným debutovým dílem a byla přeložena do řady jazyků; do češtiny jej převedla Romana Bičíková. Druhá próza Beatriz Serrano, Fuego en la garganta (2024), získala literární ocenění Premio Planeta.

Hlavní hrdinka románu Marisa navenek působí jako úspěšná žena: žije v Madridu a už ve třiceti letech zastává seniorní pozici v nadnárodní firmě. Tlachání a nezávazný sex se sympatickým pohledným sousedem jsou pro ni pohodlnější než vztah. Ale i když dny tráví v prestižním zaměstnání nebo na terase svého bytu v dobré čtvrti a večer popíjí se známými, nepociťuje ani náznak uspokojení – naopak v ní den po dni narůstá úzkost. Než hrdinka odhalila tuto diagnózu, začala svíravému pocitu v hrudi říkat Berto, podle svého prvního „kluka“. V podobně satirickém tónu se nese celá kniha.

Děj nás zavádí do Madridu rozpáleného srpnovým sluncem a místních mrazivých kanceláří, kde chlad nezpůsobuje jen klimatizace. Všeprostupující přetvářka a odcizení na pracovišti dávají podnět k otázkám, do jaké míry můžeme poznat osoby, se kterými trávíme většinu týdne, měsíce, roku a snad i života. Marisa ve skutečnosti nenávidí svou práci, kolegy i nadřízené a vlastně i samotný fakt, že do nějaké práce vůbec musí chodit. Nenávidí roli, kterou jí společnost přidělila, a teď ji nutí tuto roli vykonávat, připadá si ztracená. Vadí jí skutečnost, že ona sama se na všeobecném společenském „klamu“ podílí: „Trh generuje potřeby a mojí prací je převádět je do jazyka srozumitelného běžným smrtelníkům. Neprodávám červenou rtěnku, ale představu, že uděláte dojem, že jste krásná, že si vás lidi zapamatují, že zanecháte otisk rtů na límečku pohledného chlapa. (…) Vím, že svět by byl lepším místem, kdyby profese, jako je ta moje, vůbec neexistovaly,“ (s. 18). Může však hrdinka najít východisko, pokud žádné ani nehledá?

Spíše než východisko se Marisa snaží najít únik. Nejvíce času tráví u videí na YouTube: „Mohla bych hodiny sledovat videa o tom, jak vytvořit bláznivé líčení, které nikdy nevyzkouším, nebo s recepty, které si nikdy neuvařím, nebo rady na uspořádání malého prostoru v domě, který si nikdy nekoupím, nebo o cvicích na pánevní dno, co se dají dělat v práci, ale já je stejně nikdy v práci dělat nebudu,“ (s. 24). Většinu videí zhlédne právě během pracovní doby, protože se jí úspěšně daří delegovat svou práci na jiné lidi a zároveň se tvářit dostatečně zaměstnaně, aby nikdo nepojal podezření. Postoj hrdinky k vlastní profesi založený především na přístupu „fake it till you make it“ – nebo v její vlastní verzi „fake it, dokud vás lidi nenechají na pokoji“ (s. 155) – však přilévá do žhnoucích úzkostí palivo napájené impostor syndromem a s blížícím se teambuildingem je katastrofa na spadnutí. Děj v tomto místě graduje a závěr novely se postupně mění ve frašku.

Příběh je na několika místech spíše předvídatelný; tuto skutečnost však částečně vyvažuje změna kompozice, která přináší textu novou dynamiku. Relativně jednoduchou zápletkou prostupují reflexe o performativitě společenských rolí, o podobách feminismu v kapitalistické společnosti, o zahlcenosti a konzumerismu. Náročná témata a existenciální úzkost jsou však soustavně odlehčovány konverzačním humorem a prokládány řadou kulturních i popkulturních narážek. Kulturní reference ke španělskému prostředí však mohou na několika místech oslabit humorné vyznění pro české čtenářstvo.

Hlavní hrdinka je na první pohled sympatická, postupem čtení ale tento pocit kolísá. I to je však záměr: výraznou charakteristikou Marisy je především lidskost. Předností této postavy je to, že se s ní čtenářstvo může snadno ztotožnit: její vnitřní monology velice trefně artikulují problémy, které se dotýkají řady mladých dospělých. A problémů se otevírá celá řada: odcizené vztahy na pracovišti, v rodině nebo na milostné úrovni, útěk do světa sociálních sítí, sžíravá rutina… Asi každý někdy soucítil s textem The Smiths, který se stal Marisinou mantrou: „I was looking for a job and then I found a job / and heaven knows I’m miserable now,“ (s. 59).

Slabší stránku díla oproti čtivému jazyku a poutavému obsahu představuje nepříliš propracovaná literární výstavba. Výraznější návratnost motivů i témat a promyšlenější práce s kompozicí mohly knihu posunout k výraznějšímu uměleckému celku. V každém případě však novela ironicky až sarkasticky, a především uvěřitelně zobrazuje dilemata současné mladé generace. Ať už se jedná o téma feminismu, dobrovolné bezdětnosti nebo nespokojenosti v profesním životě – největší kvalitou této prózy je fakt, že vyvolává řadu otázek pro samostatnou i celospolečenskou reflexi. Hlavním protivníkem Marisy nakonec přece jen není korporátní práce, ale neschopnost představit si alternativu ve svém vlastním životním stylu.