Román Daria Ferrariho je zasazen do roku 2017, ale skrze Marcellovo bádání i hovory s pamětníky nahlížíme i do Itálie sedmdesátých let plné levicových brigád, stávek, únosů i teroristických útoků. Hlavní hrdina Marcello Gori je prosťáček, který mluví a na otázky odpovídá bez rozmyslu, což ho přivádí do prekérních a trapných situací. I když Alice Flemrová v doslovu spojuje postavu protagonisty primárně s tradicí „italských literárních inettů [nekňubů], pasívních snílků, jejichž duchovním praotcem je modernista Italo Svevo“ (s. 409), je Marcello italským „mužem bez vlastností“, kterému chybí středoevropská melancholie a spekulativnost. Otázka, jak nabýt pevných rysů a dát světu smysl, kterou ve svém románu nastoluje Robert Musil, je ve Ferrariho díle modifikována do calvinovského problému, jak dospět. Marcello tak jako mnozí nastupuje na doktorát trochu omylem, z neschopnosti opustit „školní prostředí“ a přijmout „břemeno“ běžného pracovního života. Po akademické kariéře nijak netouží, sám nemá žádné ambice, světem literatury jen povlává a vlastně ho ani moc nezajímá.

První části románu jsou vystavěny na zřetězení prototypických událostí doktorandského života, v němž se Marcello neorientuje, střetává se s realitou, dělá trapné chyby, ale nakonec z toho pokaždé nějakou šťastnou shodou okolností vybruslí. On sám má od akademického prostředí odstup, není jeho srdcovou záležitostí, a proto může tento svět a své pronikání do něj s ironií popisovat. Zároveň román působí jako katalog parodovaných témat spojených se studiem literatury: egocentričtí úzce specializovaní profesoři s omezeným vlivem, nevraživost mezi lingvisty a literárními vědci, podstata poznámek pod čarou, význam zapomenutých spisovatelů, mnohost literárněvědných přístupů, milovaná i nenáviděná populární literatura a kultura, nedostupnost knihovních fondů, akademická bublina versus reálný život...

Přestože je zřejmé, jak situace dopadnou (Marcello bude přijat na doktorát, odjede na stáž do Paříže, jím organizovaná konference proběhne bez skandálu apod.), vypravěč je popisuje rozmáchle a široce; nebuduje tím však napětí, množství textu věnovaného zákrutám univerzitního světa jen bezúčelně bobtná. Ve výsledku nepůsobí líčení akademického provozu ani příliš vtipně, pragmatismus a politikaření nejsou vyhnány do extrému jako v Hostujících profesorech, ke kterým je Ferrariho román leckdy přirovnáván, text je na mnoha místech spíše plný insiderských literárních narážek například na Danta Alighieriho, Roberta Bolaña či Davida Fostera Wallace.

Marcello doufá, že v archivu najde nikdy nevydanou autobiografii Tita Selly, a když ji neobjeví, sepíše jeho životní příběh sám: „lehkomyslně jsem se rozhodl využít materiálu soukromého archivu Tita Selly, abych na vlastní pěst vytvořil, co by byl chtěl napsat on“ (s. 295). Vložený Fantaziom je trochu nudný psychologizující životopis Tita Selly, popisující události vedoucí k založení teroristické buňky a následně ke krveprolití v Gombitelli. Od klasického biografického vyprávění přechází v dialogické scény, jež se příliš neliší od líčení Marcellova života v předchozích dvou částech knihy. Předává nám je stejný vypravěčský hlas, pouze bez oné ironie vlastní univerzitnímu románu. Fiktivní životopis odráží Marcellovy myšlenky při seznamování se s příběhem Brigády Ravachol – informace, které objevoval a komentoval ve svém příběhovém pásmu, se znovu objevují jako součást Sellovy biografie (na s. 84 při studiu základních informací naráží na domnělé vazby na Mosad, na s. 219 o něm Ravacholci hovoří; na s. 82 Marcello pročítá dobový tisk, v němž je otištěna fotka uneseného rejdaře, na s. 212 tuto fotografii skupina mladých mužů vytváří). Vede to pochopitelně k tomu, že Tito Sella přestává být jakýmsi teroristou minulosti, ale stává se postavou s vývojem, názory a záměry, čímž je Marcellovi (i čtenáři) bližší. Poněkud klišovitě je do jeho vývoje z intelektuála v teroristu zamotána žena, před níž Tito Sella nechce působit bázlivě, a proto se dostává do nekomfortních situací.

Fantaziom je Marcellův konstrukt, jak to asi mohlo v ozbrojené skupině vypadat, beletristický vedlejší produkt jeho bádání o Brigádě Ravachol. Pro českého čtenáře je každopádně zajímavé seznámit se s vývojem radikálně levicového hnutí (např. jeho souvislostí s katolicismem) v Itálii, ale literárně vložený životopis do románu nic objevného nepřináší. Rozložení rolí ve Fantaziomu (ideolog zvnějšku, femme fatale, silák ad.) zapříčiňuje, že je vývoj událostí očekávatelný a nepřekvapivý. Tápání Ravacholců je rozvlekle líčeno na 130 stranách, plných neinvenčních dialogů a výměn názorů. Dobře nicméně funguje kontrast a zároveň „osudové spojení“ prosťáčka Marcella a hloubavého Tita Selly s tragickým osudem; ve vyprávění se mezi nimi tvoří paralely, zrcadlové odrazy i falešné analogie, jejichž rozkrytí napomáhá vykreslit typ iluzí, v nichž každý z nich žije, a postavy tak tímto zvláštním dvojnictvím získávají na plastičnosti.

Marcello se domnívá, že Sellovi postupně více rozumí jako člověku: tím dochází k empatizaci, ztotožnění s objektem jeho badatelského zájmu, respektive příběh se začne promítat do reality, o to víc, že Marcello sám je fluidní, nestálý a jednoduše formovatelný. Podléhá síle příběhu (Sellova životopisu), i když si ho sám vysnil a vymyslel podle zákonitostí literární tradice (výběr a rozložení postav, zápletka, vývoj, spění k tragédii): „V mé mysli se vytvořila mlhovina, v níž se románová Rosa, Emma milovaná Titem Sellou a Tea, kterou jsem poznal v Paříži, hroutí jedna v druhou, jsou jistým způsobem jedna a táž osoba“ (s. 327). Marcello je však nadále nijaký; případ Tita Selly ho sice zaujme, akademicky adekvátně se s ním popasuje, nicméně k vnitřní proměně hrdiny nedojde – zůstane emočně plochý, nadále si nepamatuje klíčové okamžiky, slupka lhostejnosti zůstává neporušena. Přes veškeré rozčarování, které mu tři roky doktorátu přinesou, se nedá říct, že by získal jasný životní cíl a ztratil svou naivitu.

Závěrečná část románu, popisující Marcella mezi Paříží a Viareggiem, oproti prvním dvěma částem opouští literární, literárněvědné a literárně-parodické téma a přináší na jednu stranu sled velkého množství událostí, díky nimž vyprávění nabírá spád. Na stranu druhou se soustředěním na hrdinův osobní život přibližuje obyčejnému vztahovému románu: banální milostný trojúhelník, otcův infarkt, smrt Carla Ceccantiho, který Marcella zasvěcoval do akademického života, a samozřejmý a až moc rychlý krach iluzorního vztahu s Teou a rozklad jeho vlastní konstrukce o životě a charakteru Tita Selly – to vše nakumulováno v závěru knihy se bezpochyby podílí na výsledném dojmu, který Ferrariho román ve čtenáři zachová. Recipient může být spokojen s finálním rozuzlením a dramatickým vývojem děje, ale pokud tyto pasáže vztáhneme ke kontextu celé knihy a k jejímu ironickému stylu, ukazuje se, že sází primárně na efekt „čtivosti“, na hromadění událostí, jejichž funkcí je pouze přivést hrdinu od jedné k druhé (díky vztahu s Teou získá kontakt na Palamidese; otcův infarkt přivede Marcella do Itálie po Carlově smrti apod.). Odkrytí identity profesora Sacrosantiho můžeme tušit už od Marcellova rozhovoru s Giorgiem Palamidesem, jedním z Brigády Ravachol a Titovým přítelem, a vlastně je jen efektním zakončením románu, které nemění nastavení konstelace postav ani nijak nepřevrací perspektivu. Toto závěrečné zjištění působí trochu jako z gotického nebo špionážního románu a jistě přispívá ke gradaci a čtenářskému uspokojení. Je však otázka, zda taková překvapivá otočka byla pro logiku románu Přestávka skončila potřeba – po odhalení nedochází ke konfrontaci, slouží jen jako záminka Marcellova opuštění akademického světa, k němuž tak nedojde pochopením, že tam nepatří, či selháním přístupu, v němž mu náhoda hrála do karet, ale je ospravedlněno etickým gestem, které však akcentuje více otázku italského politického vývoje či obsazování vysokých pozic dravými lidmi s hroší kůží než stěžejní identitu a životní směr hlavní postavy.