Přestože misijní činnost patří k jednomu ze základních způsobů šíření křesťanské víry a v průběhu liturgického roku si katolická církev připomíná celou řadu misionářů, kteří za svou činnost zaplatili životem, jen málokterému z nově získaných věřících se podařilo dosáhnout některého z vyšších církevních postů. Určité změny přineslo v tomto ohledu teprve 20. století, do té doby se věřící neevropského původu obvykle stávali nejvýše řeholníky, případně faráři ve svých domovských oblastech. Ovšem obzvláště v historii platí, že u každého zobecněného konstatování lze nalézt nějakou výjimku. V tomto případě na sebe vzala podobu muže jménem Nsa­ku Ne Vunda, konžského rodáka, který byl jakožto vysvěcený kněz vyslán svým panovníkem do Říma, aby tam u papežského dvora působil jako vyslanec Konžského království. Jeho působení u papežské kurie trvalo bohužel pouhé dva dny, než v lednu 1608 zemřel, zásadní dějinnou stopu tedy bohužel nezanechalo. Jeho jmenování však v sobě nese významnou symbolickou rovinu a z dnešního úhlu pohledu jej lze interpretovat i jako součást rané snahy o emancipaci afrických národů, jejichž osudy v té době do značné míry určoval koloniální systém stojící na obchodu s otroky.

Málo známý příběh historicky prvního konžského diplomata u Svaté stolice zpracoval v roce 2018 spisovatel Wilfried N’Sondé (nar. 1968), sám rovněž konžského původu, jenž ale od svých pěti let žil ve Francii, dnes píše francouzsky a publikuje ve francouzských nakladatelstvích. Román Jeden oceán, dvě moře, tři kontinenty autorovi ve Francii, ve Švýcarsku nebo na ostrově Réunion vynesl více než tucet literárních ocenění. Ostatně autor i ve svých dříve vydaných románech zpracovával skutečné historické události, zkušenost exilu a jinakosti i vlastní pětadvacet let trvající pobyt v Berlíně. V překladu Tomáše Havla se nyní díky nakladatelství Maraton román dostává i k českým čtenářům.

Hned od prvních stránek, ba rovnou odstavců je přitom zřejmé, že čtenář nedrží v rukou obvyklý historický román. Ich-formový vypravěč, kterým je sám Nsaku Ne Vunda, se na nás obrací v naší současnosti a je si vědom nejen odstupu více než čtyř staletí, která nás od popisovaných událostí dělí, ale i smrti své vlastní tělesné schránky. Zároveň nás ale jeho vyprávění vtahuje do centra dění na počátku 17. století, a nejde tedy jen o prosté líčení dávné minulosti pohledem člověka třetího tisíciletí. Díky této perspektivě pak čtenář přimhouří oko i nad atomy, metry, litry a dalšími výrazy, u kterých by se u standardního historického románu odehrávajícího se kolem roku 1600 ošíval.

Jiným rozdílem oproti tomu, co si obvykle spojujeme s historickým románem, je poměrně jednoduchá dějová linka, do určité míry vyjádřená už samotným názvem knihy. Očima afrického kněze, jenž od křtu nosí křesťanské jméno Dom Antonio Manuel, sledujeme jeho cestu z rodné země k římské kurii. Navzdory veškeré proklamované zbožnosti a oddanosti Svatému Otci ovšem nikdo není ochoten poskytnout celou loď jen k tomuto účelu a novopečený vyslanec je bez možnosti výběru nucen absolvovat cestu na otrokářské lodi, která nejprve míří s živým nákladem od afrických břehů směrem k Americe a teprve odtud do Evropy. Zejména během první etapy cesty, totiž při plavbě do amerického přístavu, se toho z ryze dějového hlediska mnoho nestane, což však neznamená, že by se čtenář nad stránkami knihy nudil. Pasáže líčící strašlivé podmínky na lodi, jejíž podpalubí je nacpané otroky a otrokyněmi, zatímco členy posádky na palubě čeká za sebemenší nedbalost nebo náznak odporu přísný trest, představují značný emocionální nápor, ještě zesílený vypravěčovým vědomím, že není v jeho silách panující poměry jakkoliv změnit. Že loď nese název Utěšitel, je přitom už jen krutou hrou nevyzpytatelného osudu.   

Pozice rodilého Afričana, sice díky přijatému kněžskému svěcení částečně obeznámeného s evropskou kulturou, ale dosud znalého jen poměrů v rodném Kongu, nabízí málo obvyklý úhel pohledu, jímž na dění kolem sebe nahlíží. Vyslancův soucit s nešťastnými otroky přitom primárně nevychází z vědomí toho, že se jedná o jeho méně šťastné krajany, jak bychom snad očekávali: vidí v nich lidské bytosti obdařené duší, důstojností a přirozenou touhou po svobodě. Stejnou měrou si ale dělá obavy i o spásu duší členů posádky, kteří se na obchodu s otroky podílejí, přičemž jejich povinnosti a podřízené postavení vůči kapitánovi jim nenechávají o moc více svobody než otrokům zavřeným v podpalubí. Když na cestě do Evropy Utěšitele přepadnou piráti a posádku zmasakrují, nevnímá to vypravěč jako projev jakési drastické spravedlnosti. Zabití námořníci jsou pro něj především nešťastné lidské bytosti, které si jsou nakonec ve smrti rovny s otroky, nad něž se tolik povyšovali. A právě piráti se k vypravěčovu překvapení těší největší míře svobody, jakkoliv i mezi nimi mají poměry k jakémukoliv ideálu daleko a vypravěč se málem stane obětí intrik podněcovaných odpůrci jejich velitele.

Další překvapení vypravěči připraví samotná Evropa, jejíž města a vesnice mu svou zanedbaností připomínají rodnou zem a liší se od očekávání, která měl. Papežský dvůr, kam pro vypravěče rozhodně nevede ani po Evropě přímá a snadná cesta, pak pro něj představuje jen zdobnější a slavnostnější verzi intrikami prolezlého konžského královského dvora, a nikoli místo prodchnuté Duchem svatým a jeho všeobjímající láskou.

V postavě vypravěče, tedy Doma Antonia Manuela, se zároveň zajímavým způsobem mísí jeho upřímná víra v Boha s kultem jeho předků, vycházejícím z legendy o devíti pramatkách národa Bakongů. Ve vyhrocených okamžicích se dovolává pomoci jak Boha a Ježíše Krista, tak mytických pramatek. Oba náboženské světy se v jeho představách prolínají i ve chvílích, kdy se ocitá na pomezí vědomí a bezvědomí, především ve vskutku velkolepé závěrečné scéně.

I v některých dalších ohledech dokáže N’Sondého katolický kněz čtenáře překvapit. Sebevraždu, k níž se během plavby odhodlá několik otrokyň, neodsuzuje, nýbrž ji za daných okolností interpretuje – nikoli ovšem velebí – jako projev touhy po svobodě, silnější než lpění na pozemském životě. Podobně lze ve scénách s dívkou jménem Thérèse, která se mu stane společnicí na části jeho cesty, nalézt určitou kritiku celibátu (jakkoliv se proti tomu předpisu vypravěč nezpronevěří). V tomto ohledu je obzvláště výmluvná zejména formulace, jíž Dom Antonio Manuel popisuje své pocity při loučení s Thérèse: „Pomyslel jsem si, že možná v nějakém jiném životě jsme bývali mohli být spolu šťastní.“ (s. 172)

N'Sondého román tak není jen příběhem o systematizovaném otroctví černých Afričanů, které dodnes zůstává jednou z nejhorších kapitol historie, ale nabízí alternativní úhel pohledu na počátky globalizovaného světa. Tradičnímu europocentrickému pojetí nastavuje zrcadlo, v němž lze jasně vidět pokrytectví, faleš, intriky a bezuzdnou touhu po bohatství, to vše zašlapávající myšlenky hlásané misionáři a mysliteli. Kombinace těchto vlastností spolu s technologickou převahou měla zásadní dopad na osudy celých národů i konkrétních jedinců, jakým byl právě i Nsaku Ne Vunda. Muž, na kterého jeho doba ještě nebyla připravena.