Oblast dnešní Louisiany v Severní Americe sice objevili španělští průzkumníci už na začátku 16. století, ale po roce 1682 velkou část území Nové Kaledonie – na západ od řeky Mississippi až po Kanadu – dobyli Francouzi. Ne na dlouho: po prohrané sedmileté válce a na základě Pařížské smlouvy v roce 1763 veškeré území Nové Francie připadlo Velké Británii a Španělsku. Ačkoli v roce 1800 Francie část Louisiany získala zpět, už roku 1803 Napoleon Bonaparte území prodal Spojeným státům americkým. Přesto se v Louisianě dodnes mluví francouzsky nebo také louisianskou kreolštinou.

Francouzská autorka Julia Mayle vychází z doložené historické události, proto zasadila děj románu Nevěsty pro Louisianu právě do prostoru americké kolonie Louisiane, tzv. Nové Francie, jež se podle jejích slov v tu dobu rozprostírala od Velkých jezer až po Mexický záliv. Vyprávění se tam zdrží jen v letech 1721–1734, tudíž v době, kdy území bylo francouzské. Příběh ovšem začíná o rok dříve v polích za Paříží, ve špitálu La Salpêtrière.

La Salpêtrière byl v té době velký komplex, zahrnoval vedle nemocnice či léčebny i sirotčinec, vězení nebo azyl pro šlechtické dcery – buď zchudlé, nebo rodinami zavržené, často i falešně označené za pomatené či hysterické. Tři protagonistky románu zastupují hlavní skupiny místního osazenstva: třináctiletá Charlotte se zde narodila a je sirotek, o málo starší Pétronille se její zchudlá šlechtická rodina zřekla, protože nedostávala představám své matky, a hlavně jim chyběly prostředky na věno, Geneviève do La Salpêtrière poslala z pomsty sestra matky představené, když odhalila, že tato její služebná vypomáhá ženám jako andělíčkářka. Jejich osudy začínáme sledovat ve chvíli, kdy byla matka představená pověřena úkolem vybrat devadesát dostatečně zdravých, silných a mladých žen, které Francie vyšle do zámoří. Francouzští osadníci tam potřebují manželky nejen pro útěchu či potěšení, ale zejména aby se kolonizační mise na dobytém území projevila i početným potomstvem.

Utrpení, ale i osvobození, a dokonce láska

Společenství žen, během dlouhé cesty zavřených v podpalubí a pod neustálým dohledem tří přísných jeptišek, dorazí do nové země částečně stmelené fyzickým i psychickým strádáním, nutností čelit hladu a nemocem: zažijí epidemii kurdějí, dochází k úmrtím, loď přepadnou piráti… Když ale po dobrodružné a nebezpečné plavbě konečně zakotví v Biloxi, pro ženy začíná nová etapa: i tentokrát jsou vystaveny událostem, na které nebyly – nemohly být – nijak připraveny. Postupně si je rozebírají jejich nastávající manželé různých charakterů, různého postavení a s odlišnými očekáváními od nových partnerek. Životní cesty Geneviève, Pétronille a Charlotte se v tuto chvíli rozdělí, každá se svým mužem putuje na jiné místo: někde jsou podmínky k žití příznivější, jinde dost kruté. Složité se ale ukazuje být i manželské soužití, jež postrádá jakoukoli romantiku. Muži sem přijeli území dobýt nebo si je přisvojit, jejich posláním je pustošit a krást, vyhánět a zabíjet místní obyvatelstvo. Ženy jim mají pobyt zpříjemnit, a především se počítá s tím, že budou rodit děti a starat se o domácnost. Nejenže bezradně přihlížejí krutým dobyvatelským činům svých manželů, kteří považují místní obyvatele za méněcenné, ale samy opět čelí nemocem, hladu, bojují s neúrodnou půdou, s nepřízní přírody a počasí, ať je to zdejší vysoká vlhkost vzduchu, záplavy, uragány nebo „jen“ mračna komárů. Vedle toho se však objevují i veselejší a nadějeplné chvíle. Jen jedna z nich vzpomíná na La Salpêtrière se smutnou nostalgií, pro ostatní cesta za oceán znamená i nabytí svobody, byť omezené, totiž jen v podobě, jaká je ženám dostupná.

Prostřednictvím osudů těchto tří žen (místy rozšířených o další, jako Étiennette nebo Utu’wv Ecoko’nesel) se autorka snaží jednak vykreslit okolnosti kolonizace, jednak ukázat, jak tyto události asi vypadaly právě z pohledu žen – jde tedy o historický román s feministickou koncepcí. Napsat ho nebylo snadné: Julia Malye v rozhovorech mj. zmiňuje, jak mizivá je „ženská“ stopa v archivních dokumentech, samo sebou nejen v tomto případě. Pařížskou výpravu tvořily vesměs ženy, pro něž odjezd do Louisiany znamenal vysvobození z La Salpêtrière, kam byly zavřeny jako hříšné, nechtěné, nemocné nebo osamělé.

Malye v rozhovorech popisuje, jak pečlivě dávala dohromady dokumentární podklady, komunikovala s Randallem Ladnierem, jedním z potomků Francouzek vyslaných tehdy do Louisiany, s detaily o národu Načezů jí prý pomáhal jejich náčelník Hutke Fields, četné další osobnosti zmiňuje v závěrečném Poděkování. Pokud však předpokládáme, že na základě popisu osudů protagonistek románu získáme jakousi bohatou historickou fresku vykreslující pozadí francouzské kolonizace amerického území, nakonec budeme zklamáni, neboť nejvíce čteme o banálních příhodách jejich každodennosti. Z nich se jistě skládá život každého z nás a vznikají tak dějiny, avšak od historického románu jsme možná čekali něco víc, přinejmenším věrohodnější, méně schematické postavy.

Nápadná je autorčina snaha o postihnutí různých variant životních osudů, patrně s cílem nahlédnout události z vícero úhlů: začíná to už rolemi, v jakých protagonistky vystupovaly v La Salpêtrière. I jejich manželé rovnoměrně pokrývají typologii možností z hlediska původu, věku, majetku, schopností, věrnosti nebo třeba zkušeností z partnerských vztahů. V průběhu vyprávění se autorčina potřeba popsat svět v jeho rozmanitosti objevuje také v dalších důležitých i okrajových prvcích, třeba v motivu těhotenství: jedna nemůže počít, druhá potratí, třetí má dětí jak smetí. Nechybí ani životní volba odchodu do kláštera v alternaci s domácím typem dokonalé matky nebo ženy podnikatelky. Jestliže jedna je věčná rebelka, druhá se snad automaticky musí projevovat úzkoprse tradicionalisticky. Je jasné, že autorka neusiluje pouze o to, aby historii zobrazila dostatečně pestře, tyto detaily jsou užitečné pro vytvoření narativního napětí – Malye je však bohužel do vyprávění sází, jako by si odškrtávala seznam.

V jistou chvíli se na scéně objeví ještě čtvrtá protagonistka, mladá žena z kmene Načezů jménem Utu’wv Ecoko’nesel – příběh se tak rozšíří o pohled místního obyvatelstva a o téma vzájemného nepochopení a nedůvěry Indiánů a Francouzů: autorka tento složitý střet etnik, genderu, národností a kultur stručně popíše a pak ho nechá vygradovat v násilné dohře. Na poslední chvíli se nicméně Utu’wv Ecoko’nesel dopustí zrady na vlastních – a jedné z Francouzek tak zachrání život. Celá epizoda sice pomáhá k odstíněnému pohledu na problematiku kolonizace amerického území, ale v románu působí spíš jako zvláštní přílepek.

Spojujícím motivem celého příběhu je lesbická láska, jež se v náznacích objevuje od začátku, ale až v závěru dojde naplnění, přičemž jako by k ní inklinovaly všechny čtyři ženy, jejichž osudy sledujeme. Je to jistě čtenářsky vděčný prvek, autorsky ale poměrně odvážný: ačkoli jde o fikci, román má historické podhoubí, opírá se o doložené skutečnosti. Proto je těžké uvěřit, že by libertinství zrovna v těchto kruzích mohlo mít tak jasné projevy. I některé jiné epizody vyznívají nejasně, napínavě se rozběhnou, ale pak nedojdou vyústění, navíc přibližně první třetina textu je z hlediska četby nápadně méně vstřícná než další část, což může být důsledkem složité geneze textu.

Učit se psát

Julia Malye je mladá, nikoli však začínající autorka – první román vydala už ve svých patnácti letech. Poté studovala na prestižní Sciences Po a na Sorbonně a navázala studiem tvůrčího psaní na univerzitách v Kalifornii a v Oregonu. Výrazněji se prosadila až tímto čtvrtým románem Nevěsty pro Louisianu (ve francouzské verzi stručněji, La Louisiane), na němž údajně začala pracovat za studií a dohromady s textem strávila osm let. První verzi napsala anglicky, poté ji přepracovala ve francouzštině a kniha pak vyšla v obou jazycích zároveň. Možná proto se o ní mluví jako o francouzském románu amerického střihu. Zatímco ke stylu románu se někteří z kritiků vyjadřují spíše rezervovaně, jeho námět francouzské publikum zaujal. A oslovil očividně i mnoho zahraničních nakladatelů, protože ještě před vydáním knihy už byla prodána práva pro dvacet cizojazyčných verzí.

Příběh, který Malye popisuje, údajně prakticky upadl v zapomnění, na rozdíl od o něco starší paralely, kdy za vlády Ludvíka XIV., v letech 1663–1673, odjelo do Nové Francie na 800 žen, označovaných jako Filles du Roy (téma se postupně stalo námětem několika románů): v románu Nevěsty pro Louisianu se tato historická záležitost několikrát zmiňuje s tím, že v první výpravě měly být zejména trestankyně, ale pro tu současnou bylo nařízeno vybrat počestné ženy schopné založit rodinu.

Najít zajímavé historické téma a románově je zpracovat je v literatuře běžný postup. Poslední dobou však narativní schéma vycházející z prolínání osudů (nejčastěji) čtyř protagonistů vidíme poměrně často: možná jde o metodu doporučovanou právě v kurzech tvůrčího psaní. Takové vyprávění je jistě živější, tematiku obsáhne v širším rozsahu, může na ni zprostředkovat objektivnější pohled a je také bližší filmovému pojetí problému. A tedy výhodné i proto, že po takovém románu často lačně sáhnou skauti streamovacích služeb vyhledávající knihy pro seriálové adaptace – což je i případ knihy Nevěsty pro Louisianu. Negativem je, že vyprávění působí povrchněji, s žádným z protagonistů se tak úplně neidentifikujeme, do jejich života pouze nahlédneme. A romány se povážlivě podobají jeden druhému – mění se jen kulisa příběhu. Může jít o náhodu, ale v mém případě, kdy jsem hned po Nevěstách pro Louisianu brala do ruky Himmlerovu porodnici od Caroline de Mulder, to byl – přes naprostou rozdílnost námětu – čtenářsky hodně podobný zážitek.