Uprostřed švédské divočiny žije komunita lidí. Kdo jsou? Proč se rozhodli zcela odstřihnout od zbytku světa? Proč spolu téměř nemluví a co znamenají jejich podivné rituály? Tyto a další otázky si klade novinářka Emelie, která se po pracovním vyhoření vydá stanovat hluboko do lesa, kde narazí na tuto zvláštní nesourodou skupinu a několik dní ji zpovzdálí fascinovaně pozoruje. Všímá si, že jeden ze členů komunity zůstává jaksi stranou, a spřátelí se s ním. V tu chvíli je evidentní, že se blíží bod zlomu – změní se lesní komunita, nebo sama Emelie?

Román Stacken (Mraveniště) se ve Švédsku stal literární senzací. Nejenže získal nominaci na prestižní Augustovu cenu, ale v roce 2023 ovládl i Cenu Švédského rozhlasu a Cenu časopisu Vi. Jen ve Švédsku se prodalo přes 175 000 výtisků a práva na knihu zakoupilo devatenáct zemí.

Za úspěchem Mraveniště na domácím hřišti jistě částečně stojí osobnost samotné autorky. V hudebním světě si Annika Norlin (1977) získala velké uznání svými indie popovými projekty Hello Saferide a Säkert!, které vynikají upřímnými, melancholickými a textově propracovanými skladbami. Na literární scéně na sebe poprvé výrazně upozornila nominací na prestižní Augustovu cenu za sbírku povídek Jag ser allt du gör (2020, Vidím vše, co děláš).

Čtenáře po celém světě si pak román Stacken získal především tím, že zpracovává obecně platné téma neschopnosti fungovat v současné společnosti a útěku k přirozenému, jednoduchému životu na venkově. Pasáže, v nichž Emelie popisuje svůj hektický, ale zároveň hodnotově vyprázdněný životní styl, vyhoření a následné rozhodnutí se od všeho odříznout a žít v lese, jsou do značné míry autobiografické, a i proto působí velmi autenticky. S Emelií se snadno identifikuje každý, kdo je zahlcený moderním světem a vyčerpaný jeho nesplnitelnými nároky.

Idylického příběhu o znovunalezení sebe sama v lůně hlubokých švédských lesů se však u Anniky Norlin nedočkáme. Místo něj autorka čtenářům nabízí subtilní i mrazivě přesný obraz plíživého vzniku totality. V době, kdy s obavami sledujeme, jak se po celém světě drolí demokratické pojistky a k moci se vracejí vůdci, pro něž jsou pravidla jen doporučením, je Mraveniště víc než jen fikcí.

Jak to chodí v mraveništi

Na rozdíl od Emelie, která lesní komunitu – jejími slovy „bandu cvoků“ – pozoruje zpovzdálí, čtenář získává dokonalý vhled jak do dění uvnitř skupiny, tak do prožívání jednotlivých členů a jejich osobní historie. Je zjevné, že příslušníky Mraveniště, jak se sami označují, nepojí konkrétní víra ani náboženství. Nemají žádné společné přesvědčení nebo cíl. Dohromady je svedla pouhá náhoda a zůstávají spolu hlavně díky vzájemné náklonosti a také osobnosti Sary, nekorunované vůdkyně celé komunity.

Autorka přitom členy Mraveniště, kteří se charismatickou Sarou nechají ovládat, nijak nesoudí. Naopak, seznamuje čtenáře s jejich osudy natolik do hloubky a přesvědčivě, že lze snadno pochopit, proč jsou slabí a manipulovatelní; proč kladou přežití Mraveniště či možnost setrvání v Sařině blízkosti v žebříčku priorit na první místo.

Dokonce jsou kvůli němu ochotni přehlížet utrpení nevinného člověka, navíc dítěte. Chlapec se jmenuje Låke a narodil se jedné ze členek potom, co byla znásilněna. Matka, která neměla možnost své trauma zpracovat, syna po celý život odmítá a kvůli ní ho nikdy pořádně nepřijal ani zbytek komunity. Až Emelie může díky svému odstupu vetřelce celou situaci nahlédnout a pojmenovat újmu, kterou skupina Låkemu způsobila. 

Autorka však neodsuzuje ani samotnou Saru. Nelíčí ji jako chladnou vypočítavou manipulátorku, ale jako mírnou a empatickou ženu, v jejíž přítomnosti se všichni cítí dobře. Myšlenka, že by stálo za to podívat se na její osobnost a činy s větší ostražitostí, se objevuje až na samotném konci románu. Tehdy se v rozhovoru s Emelií projeví Sařiny tendence k ekofašismu:

Já: Všimla jsem si, že máš vedle knih od Gándhího a Waldena i jednu od Penttiho Linkoly. Kdysi jsem o něm psala článek, takže o něm něco vím.
Sara: Fakt?
Já: Co si o něm myslíš?
Sara: Řekla bych, že má ve spoustě věcí pravdu. Musíme člověka zastavit, než zničí všechny ostatní druhy. Musíme začít žít s respektem vůči okolnímu světu. Teď žijeme tak, jako by jediné, na čem záleží, byl růst, a pořád se to zhoršuje. Linkola se chtěl vrátit k agrární společnosti. Já mu rozumím.
Já: Zároveň ale prosazoval, aby byli občané pod neustálou kontrolou státu a aby se za zločiny vůči přírodě uděloval trest smrti.
Sara: Doba je čím dál vyhrocenější. Možná budeme potřebovat extrémní řešení.

Vůdkyně skupiny navíc zcela odmítá jakoukoliv odpovědnost za chyby, kterých se komunita pod jejím vedením mohla dopustit, čímž vzniká začarovaný kruh – členové Mraveniště svou vinu omlouvají tím, že jen následovali Saru. Sara se však odpovědnosti zbavuje pomocí argumentu, že ji ostatní v čele sami chtěli, přáli si být vedeni a následovali ji ze svobodné vůle.

Od „my“ k vlastnímu „já“

Mraveniště je pozoruhodné nejen obsahově, ale i formálně. Autorka suverénně přeskakuje mezi časovými rovinami, střídá typ vypravěče i perspektivu. Pohybuje se od klasického vyprávění ve třetí osobě, kterým popisuje dění v Mraveništi a osudy jednotlivých členů, přes Emeliiny zápisky v ich-formě až k Låkeho deníku. Na něm nejlépe demonstruje svou schopnost budovat postavy skrze jazyk. Låkeho zápisky, plné fonetických tvarů a nahodilých velkých písmen, jsou dokonalým odrazem nedostatku formálního vzdělání a života v naprosté izolaci. Nejvíce však při čtení mrazí z úplné absence vlastního „já“. Ačkoliv se chlapec svěřuje svému deníku, popisuje své pocity téměř výhradně v množném čísle – jako by jeho individualitu úplně pohltila komunita.

I přes kompoziční a formální rozmanitost působí román velmi kompaktně. Veškeré experimenty v něm mají svůj smysl a nejsou samoúčelné. Postupným odhalováním pozadí členů skupiny autorka mistrně buduje napětí, které dále graduje s vědomím, že Emeliino nevyhnutelné setkání s Mraveništěm bude z mnoha důvodů osudové. Jednoho večera dojde k hádce, jejímž důsledkem není nic menšího než nutnost převzít odpovědnost za vlastní život… Doufejme, že některé české nakladatelství dá Mraveništi šanci a vyústění příběhu si budou moci čtenáři vychutnat napřímo. Kniha by si to více než zasloužila.