Letos v červenci vydalo pražské nakladatelství Maraton knihu rumunské spisovatelky Ioany Marie Stăncescu (nar. 1975) Mlčení přichází jako první v překladu Kláry Našincové. Stăncescu se narodila v Bukurešti, kde vystudovala rumunskou a francouzskou literaturu. V současnosti působí ve francouzské redakci Radio România Internațional.

Debutovala v roce 2020 částečně autobiografickou knihou Tot ce i-am promis tatălui meu (Všechno, co jsem slíbila svému otci), která byla nominována na literární cenu Sofia Nădejde za debut a získala ocenění za prvotinu na festivalu v Chambéry ve Francii. Svou druhou knihu začala psát z pocitu úzkosti během pandemie koronaviru. Původní příběh o lásce přes internet později několikrát přepisovala do současné podoby textu, v němž v popředí stojí čtyři ženy a neschopnost spolu doopravdy mluvit.

Dora, hlavní hrdinka románu Mlčení přichází jako první, žije v Bukurešti se svou třináctiletou dcerou Flavií. S manželem se rozvedli poté, co jí pár let po narození dítěte oznámil, že se zamiloval. Za jinou ženou odešel i její otec a děda Marin se zrovna vracel od milenky, když vypadl z vlaku a na následky nehody zemřel. Ženy v Dořině rodině zůstaly samy. Se svou matkou Ninou si Dora často volá, téměř vždy ale hovor skončí neshodou a výčitkami. Místo aby se sobě navzájem omluvily, obě se urazí, hádku promlčí a předstírají, že se nic nestalo. Nevyřčená slova se mezi nimi kupí jako hliněný val, přes který na sebe nemohou dohlédnout. „A mezi námi se začne plíživě rozlévat nespokojenost, tenký pramínek jako podzemní voda pohřbená pod vrstvami mlčení.“

Síla knihy spočívá v tom, jak snadno se čtenář může s líčenými scénami ztotožnit. Spolu s vypravěčkou rozplétá dlouhou nit křivd a studu, které se v rodině předávají z generace na generaci. Kniha je psaná pohledem někoho, kdo může na nedávnou minulost, na dobu našich babiček a prababiček, nahlédnout s určitým odstupem, rozpoznat chyby svých rodičů a rozhodnout se je neopakovat. Nabízí se ale otázka, zda se to Doře doopravdy daří a nakolik je vůči Flavii jiná než její vlastní matka. Dora přitom působí jako vnímavá pozorovatelka a své rodinné vzorce si dokáže uvědomovat.

Příběh s poměrně jednoduchou dějovou linií se odehrává od jara do podzimu a sleduje každodenní život hlavní hrdinky. Vyprávění plyne svižným tempem, hlavní dějovou linku prostupují epizody a flashbacky do vlastní i rodinné minulosti. Příběhy, útržky a poznámky se Doře vybavují v asociacích. Právě ty jsou na knize nejzajímavější: jednoduchý příběh na sebe nabaluje další vrstvy, díky nimž vzniká bohatý a kompaktní celek.

Kniha tak do popředí staví téma ženské sexuality, mateřství a především samoty, která oběma předchozími prostupuje. Když se Dora dozví, že ji manžel opouští, uvědomí si: „Šílené bylo, že jsem nežárlila na tu ženu, do které se zamiloval, ale na něj. Na to, že se mu podařilo se zamilovat. Záviděla jsem mu a přála si být na jeho místě.“ Když sama naváže vztah přes internet, mužská pozornost je pro ni důvodem začít o sobě znovu přemýšlet pozitivně. Z jejího chování a úvah je však silně znát nejistota, zda si muže dokáže tentokrát udržet a zda se nestane neviditelnou. Toma nakonec přijíždí do Bukurešti a chce se s Dorou poznat. Ta se musí rozhodnout, zda riskovat další zklamání, anebo se ze setkání vymluvit a zůstat doma v bezpečí.