Ioana Maria Stăncescu mluví o tom, zda má rumunská literatura nějaká tabu, o trpělivosti potřebné k napsání románu a hlavně o mateřství, které jí vstupuje i do snů: „Objevují se nové úhly pohledu. V literatuře je teď více obyčejných žen, píše se o strachu, frustraci i nenávisti.“
Běla Přibylová
Na FF UK vystudovala bakalářský program překladatelství z francouzštiny a rumunistiku, v jejímž rámci absolvovala studijní pobyt v Kluži. V současnosti pokračuje v navazujícím studiu překladatelství a komparatistiky. Vedení rumunské sekce převzala v roce 2026.
Zranění, o nichž nemluvíme, předáváme dál. Román ze současné Bukurešti sleduje tři generace žen, jež si k sobě navzdory bolesti a studu snaží znovu najít cestu.
Originální název povídkového souboru Melancolia neodkazuje pouze ke smutku. Připomíná také renesanční pojetí tohoto stavu jako zdroje hlubšího vnímání světa, představivosti a kreativity. Takovou podobu má melancholie i u Cărtăresca, jehož dětští hrdinové se pohybují na pomezí skutečnosti a snu.
Kniha o mládí Paula Verlaina není biografií, a není tak docela ani o Paulu Verlainovi. Mladý bolestín je román vyprávěný z perspektivy jeho alter ega Ubohého Leliana. Protože – řečeno slovy Arthura Rimbauda – „já je někdo jiný“.
„Smrt je absence hlasu“, píše Annie Ernaux v jednom ze tří nově vydaných autobiografických textů, ve kterých se vrací ke svému dětství, dospívání i k smrti své matky. Hlasem, jímž udržuje vzpomínky a lidské osudy naživu, je pro ni psaní.
Osobní svoboda někdy znamená přijít o ty, kteří nám jsou nejdražší. Autobiografický román francouzské autorky Constance Debré vypovídá o odhodlání žít pro dobrodružství, žít „pro život“, a o tom, jakou cenu za to platíme.
