Pět let po francouzském vydání knihy Love Me Tender prozaičky a advokátky Constance Debré vyšla tato útlá knížka i česky v nakladatelství Tranzit.cz v překladu Petry Zikmundové. Pařížská rodačka Constance Debré pochází z významné rodiny plné politiků, lékařů a intelektuálů. Je vnučkou Michela Debré, který byl ve vládě při zrodu páté republiky, její otec se po dokončení studia na právech rozhodl pro dráhu novináře a postupem času se vypracoval na jednoho z nejtalentovanějších válečných zpravodajů své generace. S modelkou Maylis Ybarnegaray, která sama pocházela z politicky angažované rodiny, mají dvě dcery, Constance a Ondine. Druhá se živí jako novinářka. Jejich dětství bylo poznamenáno závislostí obou rodičů na omamných látkách, k tomu se přidala matčina smrt v roce 1988, kdy bylo Debré pouhých šestnáct let. Vztah k vlastní rodině i k rodovému jménu autorka reflektuje ve svých autobiograficky laděných románech, za něž ve Francii získala již tři literární ocenění.

Žít s ničím. Pro život, pro dobrodružství

Hlavní hrdinka románu Love Me Tender opouští ve 48 letech vše, co jí zajišťovalo pohodlný a především společností přijímaný život vyšší třídy v centru Paříže. Vlastním rozhodnutím končí s prací advokátky, aby se mohla naplno věnovat psaní. Z prostorného bytu, ke kterému ji už nic nepoutá, se stěhuje do bytů stále menších, ostříhá si vlasy, zbavuje se nábytku, emočních vazeb k věcem a nakonec i k lidem.

Love Me Tender fragmentárním způsobem zachycuje období tří let poté, co se Clémence rozhodne po dvaceti letech manželství oficiálně rozvést se svým mužem, se kterým už delší dobu žijí odloučeně a střídají se v péči o osmiletého syna Paula. Mezi manželi funguje vše dobře do chvíle, kdy Clémence přizná, že se vídá se ženami. Z osobní msty následně Laurent poštvává syna, kterého získá do opatrovnictví, proti matce. Před soudem ji obviňuje z incestu a pedofilie, mluvit před dítětem o své sexuální orientaci je prý nemorální. Debré v knize mimo jiné vykresluje, jakým způsobem může justice vstupovat do intimních vztahů, v tomto případě i na základě takových pseudodůkazů, jako jsou tetování či svazky Georgese Bataille a Hervé Guiberta na poličkách knihovny.

Kniha je psaná v ich-formě, stoicky vyrovnaným až chladným tónem, vypravěčka pozoruje a popisuje. Z textu je cítit hluboká soustředěnost na každé slovo, minimalistický jazyk zdůrazňuje tělesnost a zaměření na přítomný okamžik. Clémence se zbavuje všeho, co ji omezuje: práce, materiálního zázemí, rodinné role. Vědomou volbou zůstává odkázaná sama na sebe, žije úsporně, soustřeďuje se na drobné úkony, které rutinně a vytrvale vykonává: každodenní dva kilometry v bazénu, krádeže jídla po supermarketech, psaní, schůzky s advokátem, navazování krátkodobých vztahů se ženami.

Clémence důsledně pracuje na své fyzické zdatnosti. Její tělo, jeho podoba a krása jsou po ztrátě syna jedinou oblastí, nad níž má plnou kontrolu („Nezničitelnost je fyzická síla. Něco se totiž ze svalů dostává do duše.“) a zároveň má skrz ně moc nad ostatními. Pro společnost zůstává žádoucí, přičemž vztahy, jež navazuje, jsou především tělesné. Constance svým partnerkám lásku neopětuje stejnou měrou, a když uplyne doba, kdy se podle ní „láska mění na život v páru“, své milenky opouští. Ačkoliv v sobeckém jednání Clémence cítíme bolest, prázdnotu, ona je ve svém postoji neústupná – a dobře ví proč.

Homosexualita jako kulisy: To, co hledám, je za tím

Simone de Beauvoir ve své knize Druhé pohlaví píše: „Ženou se člověk nerodí, ženou se stává.“ Také v Love Me Tender je „stávání se“ jedním z hlavních témat, zde ale tento proces probíhá jinou cestou. Clémence odmítá heterosexuální identitu, která ji do té doby určitým způsobem tvořila a jíž se přizpůsobovala, odmítá ale přijmout i tu homosexuální. Vztahy se ženami pro ni nejsou cílem, ale nástrojem osobní proměny. „Na homosexualitě mě nezajímaly ty holky, které šukám, ale holka, kterou se stávám.“

Skrz ně objevuje jinou ženskou identitu. Takovou, která stojí mimo normy a v níž nachází část sebe ze svého dětství, tedy před socializací, před mateřstvím. „Díky holkám jsem v sobě zase našla toho kluka, kterým jsem byla jako dítě.“

Ztráta syna je pro hlavní hrdinku zcela jasně bolestná, zároveň si ale díky ní uvědomuje, nakolik je pro ni nemožné vykonávat roli matky tak, jak se od ní očekává, a nepřijít přitom o sebe samu. Ne kvůli sexualitě, ale kvůli rozporu mezi jejím novým „já“ a normami, kterým mateřství v naší společnosti podléhá: Pokud máš dítě, nemáš právo být milenkou. Pokud jsi matka, nemůžeš být zároveň queer, svobodná, tělesná. „Proto bylo tak zvláštní navazovat vztahy, když jsem u sebe měla Paula. Ne kvůli tomu s kým spím. Kvůli tomu, jak se moje nové já vrátilo do dětství, kvůli tomu, co šlo mimo Paula, co mě spojovalo s mým já před ním, s mým já bez něj. Byla jsem mladá a zároveň stará.“

Láska není sentimentální balada

I když by se to tak nemuselo zdát, Love Me Tender je přece jen román o lásce – jen ne o takové, o níž zpívá Elvis Presley ve stejnojmenné sentimentální písni. Proč o lásce vůbec tolik mluvíme? Proč ji vyjadřovat způsobem, který je srozumitelný a přijatelný pro ostatní? A odkud se bere představa, že se v rodině musíme milovat bez ohledu na to, co se mezi námi odehrálo?

Pro vypravěčku románu láska rozhodně není ani něžná, ani věčná. Matku ztratila v dospívání, těžce nemocný otec dožívá na venkově závislý na silných lécích. Když ho občas přijede navštívit, téměř spolu nemluví. Každý se pohybuje ve svém koutě domu, potkávají se jen v kuchyni, zatímco si každý připravuje vlastní jídlo. „Jako dvě kočky, co přes den dělají, že se neznají, a potkávají se v noci.“ Tento způsob existence její partnerky děsí, Clémence je ale v tichém soužití s otcem dobře. Ví, že otec brzy zemře. Nemluví o tom, stejně tak jako nemluví o tom, co s jeho životem udělaly drogy, a že z pocitu vlastní nedostatečnosti bil svou ženu. Vypravěčka nepředstírá, že to špatné neexistuje. Necítí ani povinnost milovat ho jen proto, že je její otec. A právě díky tomu je pouto mezi nimi upřímné a jejich vztah opravdový.

Stejně tak je i mateřská láska popisována způsobem, na který nejsme zvyklí. Clémence nikdy nepřestane svého syna milovat, stále se snaží ho vídat, jejich schůzky jsou ale stále nepravidelnější, komunikace mezi nimi slábne, až ustane úplně. V závěru příběhu musí Clémence „uvolnit sevření“, ve kterém k sobě dítě poutala a které jí znemožňovalo udržet si kohokoli dalšího. Teprve když se rozhodne Paula pustit a nechat na něm, bude-li se s ní chtít vídat, až bude starší a bude o sobě moci rozhodovat, může sama navázat hlubší vztah s partnerkou.

Nic nemůže zlomit lásku matky k dítěti, to ale neznamená, že je nutné být pořád nablízku. Text Constance Debré nám říká, že láska někdy vyžaduje odstup, mlčení, nebo úplné opuštění druhého. Není měřitelná blízkostí ani kontaktem, neshody ani krize nemohou opravdovou lásku ohrozit. A možná, že bychom se milovali lépe, pokud bychom to nevnímali jako povinnost.