Po knize Nostalgia (2016) vydalo v roce 2024 slovenské nakladatelství BRAK další povídkový soubor předního rumunského spisovatele Mircey Cărtăresca s názvem Melanchólia (Melancholie, rumunsky vyšel v roce 2019). Přestože v češtině dosud žádná z jeho knih nevyšla, na letošní rok již nakladatelství Argo ohlásilo vydání románu Solenoid v překladu Jiřiny Vyorálkové.

Cărtărescu debutoval jako básník v 80. letech v rámci literárního kroužku Cenaclul de Luni (Pondělní kroužek), který sdružoval nastupující generaci rumunských postmodernistů. Ačkoliv dnes píše téměř výhradně prózu, podle svých slov se básníkem narodil a nikdy jím být nepřestal. V jednom z rozhovorů uvádí, že jeho romány jsou v podstatě stále básnické – rozsáhlejší formát nabízí pro obraznost větší prostor než omezený verš. „Mé nejranější vzpomínky,“ dodává autor, „jsou vždy spojeny s přítomností knih.“ Právě osobní vzpomínky na dětství a celoživotní pocit melancholie stály u zrodu tří kratších povídek tvořících jádro knihy Melanchólia (Melancholie), kterou do slovenštiny přeložila Eva Kenderessy.

Tři hlavní povídky, rámované prologem a epilogem, sledují dětské hrdiny pohybující se neustále v jakémsi zimním, zšeřelém světě deformovaném samotou a fantazií. Cărtărescovi částečně autobiografičtí vypravěči – pětiletý chlapec v Lávkách, osmiletý v Líškách a patnáctiletý v Kožích – zažívají podobný pocit niterného opuštění. Rodiče jsou buď skutečně nepřítomní, nebo citově vzdálení, a dítě se s tímto pocitem vyrovnává prostřednictvím vlastní představivosti. V prologu a epilogu se pak motiv osamění proměňuje v obecnější úvahu o lidském vědomí. Obraz lidské lebky se zde objevuje jednou jako palác, zdroj tvořivé síly, podruhé jako klaustrofobní prostor, v němž vědomí zůstává uvězněno uvnitř vlastních hranic.

V první povídce (Lávky) chlapec uvěří, že se jeho matka už nikdy nevrátí z nákupu a on zůstal na celém světě navěky sám. Touží proto po opětovném splynutí s ní, což autor znázorňuje scénou, kdy se dítě prokouše do těla matky, jímž se zástupně stává nalezená čokoládová figurína, a schoulí se v jejím břiše. Motiv odloučení od matky se v různých podobách vrací i v následujících povídkách. Druhý příběh (Líšky, česky Lišky) je postaven na motivech dvojníků a existence dvou paralelních světů. Temnější z nich lze číst jako obraz vážné nemoci chlapcovy mladší sestry, autor však tuto interpretaci nikdy jednoznačně nepotvrzuje. Závěrečná povídka (Kože, česky tedy Kůže) pak přináší poetický příběh o dospívání, první konfrontaci s jinakostí druhého člověka, fascinaci a lásce.

Největší síla knihy spočívá v její atmosféře. Čtenář se ocitá v neurčitém městě, v bezčasí zimních nocí. Autor citlivě vykresluje barvy, „křišťálové“ ticho, zamlžená skla, modrý soumrak i „jantarové“ teplo vyhřívaných domovů. Právě v těchto pasážích se naplno ukazuje jeho básnický cit pro zachycení nálad a pocitů prostřednictvím obrazů.

Podobnou atmosféru opuštěnosti a nehybnosti zachycoval na svých plátnech řecko-italský malíř Giorgio de Chirico (1888–1978), považovaný za zakladatele metafyzického umění. Jeho prázdná náměstí, dlouhé stíny a tiché městské prostory připomínají svět Cărtărescových povídek. Oba umělci se vztahují k téže tajemné skutečnosti, která jako by ležela za běžnými věcmi. Obyčejné prostory se u nich stávají místem, kde se odehrává něco nevysvětlitelného. V tomto smyslu je právě dětský vypravěč – neschopný plně rozlišovat realitu a sen a vnímající čas subjektivně, podle síly vlastního prožitku – ideálním průvodcem mezi oběma světy.

Sám autor o svých povídkách prohlásil, že se jedná o pohádky. Určité archetypální situace i způsob vyprávění sdílejí například s tvorbou bratří Grimmů či H. Ch. Andersena, Cărtărescovy příběhy se však vyhýbají typickému pohádkovému uzavření, a naopak se ke konci otevírají nejednoznačným interpretacím.

Určitou slabinou knihy je jednoduchost děje. V klasické pohádce umožňuje čtenáři snadno sledovat příběh a očekávat jeho vyústění, zde je však jednoduchá zápletka rozvedena na desítkách stran, aniž by nakonec dospěla k jednoznačnému rozuzlení. Kniha má pomalý rytmus, občas však působí nevyváženě – zejména ve chvílích, kdy množství obrazných popisů zpomaluje přirozený spád vyprávění.

Melanchólia není ambiciózním dílem v rozměrech pětisetstránkového románu Solenoid či nově vydaného Theodorose (oba opět vydalo nakladatelství BRAK), přesto v sobě soustřeďuje motivy, které prostupují celou autorovou tvorbou. Podle Cărtăresca jde o jeho nejintimnější knihu; z pohledu čtenáře zároveň představuje jednu z nejpřístupnějších cest k jeho tvorbě.