„Autostylizace, neboli toho, zač chce básník platit, byl Verlaine pln; osobnosti, to jest tím, čím se chce vskutku stát bojem se světem a sebou samým, nikdy nedosáhl,“ tak hodnotil jednoho z nejvlivnějších francouzských básníků Václav Černý ve své kritické studii z roku 1947. Černý míří především na pseudonym-anagram Ubohý Lelian (Pauvre Lélian), jímž se Verlaine poprvé označil v antologii Prokletí básníci (1884). Touto maskou, pod níž ke konci života vystupoval stále častěji, vyjadřoval vzdor vůči literární elitě a ironicky se vysmíval světu i sobě. Zároveň pomocí ní pečlivě budoval „kostým“ prokletého básníka – legendu, která se začala rodit již za jeho života a která fascinuje dodnes.

Verlainovo dílo, jeho vnitřní boj a rozporuplná osobnost inspirovaly rumunského spisovatele Octaviana Soviany (1954) k napsání rozsáhlého románového cyklu, jehož ústřední postavou je právě básníkovo alter ego Lelian. V sérii apokryfních románů si autor ponechává prostor pro fikci a děj rozvíjí v románovém duchu, aniž by rezignoval na psychologickou věrohodnost.

Knihu Mladý bolestín (v rumunštině Micul Saturnian, 2020), první z cyklu s názvem Lelian, vydalo koncem roku 2025 v překladu Jiřího Našince nakladatelství Malvern. Na bezmála čtyř stech stranách Lelian vypráví o svém dětství v Metách, o vojenské přítomnosti ve městě. Verlainův otec byl důstojník a Lelian vzpomíná především na poručíka Lénoira, častého návštěvníka u nich doma, jehož historky a milostné zážitky chlapci poprvé nastíní něco z tajemství sexuality. Ta jej zároveň přitahuje i odpuzuje, probouzí v něm stud, ale od velmi útlého věku i nutkavé myšlenky.

Křesťanská výchova v nejistém mladíkovi vyhrotí jeden z jeho celoživotních vnitřních konfliktů – upřímná láska a jakási až náboženská čistota vášní se v něm bude svářet se zvrhlým a krutým chováním vůči milencům a specificky k ženám. V knize Lelianovo líčení žen často sklouzává k stereotypnímu vidění, ženské tělo je předmětem fascinace i opovržení.

Na lyceu v Paříži, kam se rodina později přestěhuje, se začínají formovat rysy jeho budoucí osobnosti: první homosexuální zkušenost, alkohol, nevěstince a – poezie. Smysl pro ni má Lelian od dětství – vyprávění otevírá historka, jak jako tříletý k matčině děsu recitoval verše v napůl neznámém jazyce (mluvme o upevňování mýtu predestinovaného básníka). I později je chlapec citlivý na různé rýmovačky, se kterými se setkává. V paměti mu například zůstává zvláštní mluva kantora z lycea nebo úryvek revoluční písně z roku 1790.

Ačkoliv událostí ze svého zatím krátkého života líčí Lelian plno, nemůžeme se ubránit pocitu stálého opakování některých motivů: neštěstí z vlastní ošklivosti, potlačované sexuality, prostředí školních institucí, jimiž Lelian prochází bez velkých úspěchů či zájmu. Množství a povaha epizodických příběhů čtenáře snadno uvede v omyl, že v polovině knihy už vypravěč musí být alespoň v pubertě, nato ale s překvapením zjišťuje, že chlapec je stále jen osmiletý. Tato skutečnost spolu s opakujícími se variacemi již řečeného bohužel vyprávění zpomaluje a oslabuje jeho dynamiku.

Přerod zakomplexovaného chlapce v prokletého básníka iniciuje moment ke konci knihy, kdy se třináctiletému Lelianovi dostává do rukou sbírka Květů zla. Ta mladíkovi způsobí mnoho probdělých nocí na záchodech internátu, kde se s knihou schovává a hltá tehdy společností odsuzované verše.

Následkem tohoto zážitku se pouští do vlastní tvorby, za niž se mu dostane na jedné straně varovného trestu ze stran pedagogů a na straně druhé uznalého potlesku na tajných večírcích pořádaných staršími žáky. Vzácnou podporou je ale pro Leliana především jeho o pár let starší sestřenice, s níž byl vychováván, již miloval a těžce nesl její sňatek a odchod z domu. Osiřelá Elisa Moncomble, kterou si Verlainova rodina přisvojila, byla pro básníka velkou inspirací a s její finanční pomocí mohl již ve dvaadvaceti letech vydat svou první sbírku Saturnských básní (1866).

Přestože románová postava sdílí se skutečnou Elisou některé rysy, Soviany jí dává jméno Marie. Může to mít více důvodů, jedním z nich je právě stylizace, se kterou Soviany po vzoru Verlaina pracuje. Jménem ji tak přibližuje mariánskému archetypu. Nechceme-li ale Marii redukovat na další archetypickou ženskou postavu, lze její jméno chápat spíše jako symbolické vyjádření dívčina pouta s Paulem Marie Verlainem, s nímž sdílí křestní jméno.

Vrátíme-li se k Černého názoru, že Verlaine kýžené osobnosti nikdy nedosáhl, pak první díl Sovianyho cyklu zachycuje především zrod masky. Lelian se učí stylizovat a inscenovat sám sebe. Mladý bolestín představuje promyšlené položení základů pro následující knihy, a teprve další díly série ukážou, zda autor zůstane u budování Verlainovy legendy, anebo se pokusí ukázat to, co podle Černého básníkovi chybělo.