Tchajwanský spisovatel Syaman Rapongan (Lan-po-an Sia-man / Lanboan Xiaman, nar. 1957), pocházející z domorodého kmene Tao (Dao), vystudoval jako jeden z prvních příslušníků svého kmene vysokou školu, po více než deseti letech strávených v tchajwanské metropoli se vrátil domů k milovanému moři a začal psát. Kromě literatury se věnuje rovněž domorodým tradicím a angažuje se i v ekologických otázkách. V češtině vyšla jeho novela Anloumianova smrt (An-lou-mien č´ s´ / Anloumian zhi si, 2025).

iLiteratura: Narodil jste se na ostrově ležícím východně od hlavního ostrova Tchaj-wanu, který se nazývá Orchidejový ostrov, a v pseudonymu používáte své tradiční jméno, které nerozlišuje mezi jménem a příjmením. Mohl byste na úvod vysvětlit význam svého jména?
Syaman Rapongan: Každý „znevýhodněný“ národ měl před nástupem globalizace a ještě před tím, než je „objevil“ Kolumbus, své původní jméno. Toto jméno, zakořeněné v jeho krvi a kultuře, představuje nejzákladnější symbol daného národa – znak jeho identity a jedinečnosti. V mém národě mají jména Syaman nebo Sinan zvláštní význam: označují, že daný člověk už založil rodinu. Syaman označuje muže, který se stal otcem, a Sinan ženu, která se stala matkou. Syaman tedy není příjmení.

Na Orchidejovém ostrově jsme dostali čínská jména a téměř nikdo to nepovažoval za politiku kulturního vyhlazování. Ale já jsem se od dětství vnímal jako příslušník menšiny, rozhodně ne jako Číňan. Ve škole bylo mé jméno změněno na Š´ Nu-laj (Shi Nulai). Nenáviděl jsem čínskou vládu a necítil jsem žádnou sounáležitost s vlastní kulturou. To jméno se pro mě stalo břemenem na celý život. Když se mi narodilo první dítě, stál jsem před rozhodnutím, zda se jména zbavit. Tehdejší zákony to však neumožňovaly. Po období protestů vláda ustoupila a já jsem se mohl čínského jména zbavit. Jinými slovy – neztotožňuji se s čínskou kulturou.

iLiteratura: V mládí jste strávil mnoho let v Tchaj-peji, kde jste studoval francouzskou literaturu a antropologii. Co vás přimělo změnit názor a vrátit se zpět na rodný ostrov?
Syaman Rapongan: Po absolutoriu jsem v Tchaj-peji hledal práci a zjistil jsem, že moje znalost čínštiny není dostatečná. Chtěl jsem se stát novinářem, ale ve škole jsem neměl dobré výsledky, což mi bránilo proniknout do novinářského prostředí. V té době jsem jako příslušník národnostní menšiny stále trpěl silným pocitem méněcennosti. Přitom studium pro mě bylo snem už od deseti let. Chtěl jsem změnit své společenské postavení a roli, chtěl jsem odstranit diskriminaci. Lidé považovali Orchidejový ostrov za ostrov „barbarského“ národa. Jedinou cestou, jak to změnit, bylo vzdělání. Ukázalo se však, že ani vzdělání nutně nezmění předsudky většinové společnosti.

Když jsem se vrátil na ostrov a tři roky pracoval jako učitel, vydělal jsem sice peníze, ale své společenské postavení jsem nezměnil. Proto jsem se začal věnovat tradičním dovednostem a tvorbě, abych pochopil vlastní národ. Například od února do června lovíme létající ryby – potřeboval jsem porozumět kmenovým mýtům, technologii stavby lodí, ekosystému deštného pralesa i významu těžby dřeva. Jedenáct let jsem v noci lovil létající ryby, ve dne zase mahi-mahi. Uvědomil jsem si, že ekologické znalosti našeho národa jsou pro mě a mou literární tvorbu zásadní. Moře a měsíc hrají v naší kultuře velkou roli. To jsou věci, které jsem se nenaučil ani při studiu francouzské literatury, ani antropologie. Kultura stavby lodí a kultura moře se staly základními pilíři mé tvorby.

Moře, létající ryby a plavba jako pilíře tvorby

iLiteratura: Můžete nám konkrétněji popsat, jak se domorodá kultura otiskla do vaší tvorby?
Syaman Rapongan: Příběhy o lovu ryb a plavbě jsou výrazem vzájemného vztahu mezi naším národem a přírodou – vztahu založeného na učení a vzájemnosti. Naše chápání přírody se zcela liší od pojetí většinové tchajwanské společnosti. Náš kulturní systém mi dal sebevědomí a umožnil mi odlišit se od čínsky píšících autorů – směřuji k realističtějším esejím a románům. Odporuji také kulturním konceptům jako čínský nacionalismus, dominantní tchajwanský diskurz nebo západní monoteismus. Zdůrazňuji hodnoty námořního národa, jehož existence je propojena s oceánem. To je zásadní rozdíl oproti jiným tchajwanským spisovatelům.

Dříve se autoři víc soustředili na romantická témata, málokdo však zasazoval člověka do ekologického systému jako jeden z živých druhů. Před vydáním mé knihy Chladné moře, hluboká láska (Leng-chaj čching šen / Leng hai qing shen, 1997) takové pojetí na Tchaj-wanu prakticky neexistovalo, přispěl jsem tím k rozvoji esejistiky.

Odmítám také západní monoteismus. Věřím, že každý menšinový národ má svého vlastního boha. Navštívil jsem jižní Pacifik, Latinskou Ameriku i severoamerické Indiány a Inuity – všude existují mýty odpovídající dané kultuře. Neexistuje jen jeden Ježíš Kristus, který by vysvětloval celý svět. Naši lásku k přírodě a náš přístup k její ochraně nelze vysvětlit západními koncepty.

iLiteratura: Kdy jste se rozhodl začít psát? Existoval nějaký zlomový okamžik?
Syaman Rapongan: Když jsem se vrátil na Orchidejový ostrov, strávil jsem tři roky stavbou domu, naučil jsem se potápět a lovit ryby holýma rukama. Otec mi objasnil, že každá ryba má své jméno. To, že má jméno, znamená, že má život – a hodnotu jejího života nelze určovat podle tržních principů, tedy vážit ji a oceňovat jako zboží. Existují ryby určené pro muže, pro ženy, pro staré lidi nebo pro těhotné ženy. Takový systém znalostí neexistuje v tzv. vyspělém světě, ale je vlastní domorodým kulturám. To pro mě znamenalo zásadní změnu.

Létající ryby formují způsob života lidí na ostrově. Od února do června se loví létající ryby, od června do října je jejich lov zakázán, podzim a zima jsou obdobím očekávání jejich návratu. Náš národ rozděluje rok na tři období, což se liší od západního pojetí. Každý národ má svůj vlastní způsob, jak chápat přírodu a čas. Chtěl jsem, aby se tento systém domorodého poznání stal součástí mé literární tvorby. A tyto prvky zároveň proměnily základní stavební kameny tchajwanské literatury.

Spisovatel i aktivista

iLiteratura: Aktivně se angažujete v ekologických otázkách i ve veřejném životě. Inspirovaly tyto aktivity vaši tvorbu, nebo z ní naopak vycházejí?
Syaman Rapongan: Neřekl bych, že jsem „aktivní“ – jde spíše o odpovědnost. Když jsem dokončil studium, bylo na ostrově zhruba deset učitelů z řad domorodců. Všichni byli absolventy státního vzdělávacího systému a pobírali státní plat – byli vychováni systémem Kuomintangu. Neměli dostatek znalostí, společenských zdrojů ani síly k tomu, aby sjednotili obyvatele k protestu proti ukládání jaderného odpadu na ostrově. Byli placeni státem, a tudíž se nemohli postavit proti jeho politice. Byl jsem jediným učitelem z ostrova, který se na univerzitu dostal vlastními silami. Nešlo tedy o aktivismus – byla to moje povinnost.

V roce 1987 jsem začal prosazovat vznik domorodého protijaderného hnutí, které protestovalo proti ukládání jaderného odpadu bez souhlasu obyvatel. Zpočátku se ke mně přidalo jen málo lidí. 20. února 1987 se uskutečnila jedna z nejvýznamnějších událostí v moderních dějinách Orchidejového ostrova – inicioval jsem vznik hnutí „Vymítání zlých duchů“ (pozn. red. domorodí obyvatelé demonstrovali a prováděli obřady vymítání – jaderný odpad byl považován za zlého ducha). Po jeho skončení lidé na ostrově viděli, že jsem nebyl zatčen. Uvědomili si, že odpor proti jadernému odpadu byl správný. Je to jedna z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Zřídka mluvím o tom, že jsem byl jeho iniciátorem. Zůstávám skromný – čest patří všem obyvatelům ostrova, kteří se společně postavili proti záměrům směřujícím k našemu zničení. Přesto jsem byl tím, kdo stál v čele. Pomohl jsem probudit národní vědomí a zároveň jsem vyjádřil hluboký vztah k ekologii a oceánu.

iLiteratura: Považujete za důležité, aby se spisovatel aktivně zapojoval do aktuálních společenských témat?
Syaman Rapongan: Jsem autor oceánské literatury – nejde o to, zda je to důležité, či nikoli. Nemohu oddělit své tělo od hodnot své kultury, která je hluboce spjata s oceánem. Jako spisovatel musím tuto odpovědnost nést – pokud to neudělám já, kdo jiný?

Úkolem intelektuálů přece je vzdorovat útlaku. Bráníme se prostřednictvím literatury – a naše tvorba není o nic horší než literatura většinové společnosti. Naopak ji můžeme překonat. V jejich literatuře chybí měsíc, oceán či tajfuny. Nedokážou porozumět proměnám mraků či měsíce, přestože právě tyto jevy jsou pro lidský život zásadní. Nevěnují pozornost proměnám přírody – moře, oblaka ani měsíc nejsou v jejich dílech důležité. Já se snažím probudit v lidech úctu k přírodě a vytvořit mezi nimi intimní vztah. Jako autor oceánské literatury jsem zároveň potápěč, rybář i řemeslník, který ze dřeva staví lodě.

Jazykem moře

iLiteratura: Často píšete o lidech z komunity, o předcích a tradicích. V čínsky psaných textech se navíc často objevují prvky vašeho mateřského jazyka. Proč? Pomáhá Vám to se lépe vyjádřit?
Syaman Rapongan: Píši vlastním jazykem, který v sobě nese filozofii národa Tao. Kdybych psal pouze čínsky, nedokázal bych vyjádřit své myšlenky a hodnoty. Můj otec třeba říká: „moje slunce už zapadá nízko“ – tím myslí, že se jeho život blíží ke konci, že už mu zbývá jen pár let. Když rybářský prut „dosáhne na slunce“, znamená to, že život je krátký. Ve svých knihách zřídka používám slovo „hvězdy“ – říkám spíše „oči oblohy“. Neříkám „má žena“, ale „matka mých dětí“. Vytvářím tak novou gramatiku a jazykový cit. Například spojení „chladné moře, hluboká láska“ by autor z většinové společnosti nepoužil. Výrazy jako „tvář mořeplavce“ jsem do čínské literatury přinesl já – jsou překladem z jazyka mého národa.

V čínské literární tradici nenajdete spisovatele, který by psal o vztahu mezi člověkem a mořem jako o citovém poutu. My jsme s mořem jedno. Jiní autoři nemají zkušenost námořníků. Pro mě však moře skrývá sny, uskutečňuje je a má vlastní emoce – radost, hněv i smutek.

iLiteratura: Pokud by vás neomezoval počet čtenářů, psal byste raději výhradně ve svém mateřském jazyce?
Syaman Rapongan: To je velmi obtížné. My sice používáme pro zápis latinku, ta je ale převzatým systémem, stejně jako je čínština převzatým jazykem. Na mém ostrově jen málo lidí skutečně rozumí zápisu v latince. Náš jazyk nemá příliš bohatou slovní zásobu. Neexistují v něm pojmy jako „jaderný odpad“, ani koncepty potřebné k analýze západní teologie – k tomu bychom si museli mnoho výrazů vypůjčit. Náš jazyk je především prostředkem k popisu místního života. A i kdybych psal pouze čínsky, neznamená to, že mě někdo bude číst. Jazyky menšin jsou v důsledku globalizace bohužel odsouzeny k postupnému zániku.

Domorodá literatura chybí

iLiteratura: Jak vnímáte současnou situaci tchajwanských domorodých národů? Myslíte si, že vaše tvorba pomáhá většinové společnosti jim lépe porozumět?
Syaman Rapongan: Po roce 1983 jsme jako studenti začali na několika univerzitách organizovat hnutí domorodých obyvatel. Protestovali jsme proti předsudkům, které nás líčily jako lovce lebek a barbary. Tyto příběhy byly součástí školních učebnic a byly zcela zkreslené. Hnutí znamenalo odpor proti Kuomintangu. Postupně ale došlo k odstranění problematických učebních textů a k tomu, že se otázky jako dětská prostituce či jaderný odpad staly tématem veřejné diskuse. Iniciativa přispěla k postupné demokratizaci tchajwanské společnosti. Média začala ovlivňovat veřejné mínění a upozorňovat na problémy domorodých obyvatel.

V roce 1987 skončilo období stanného práva a začala éra svobody projevu. Dnes je na Tchaj-wanu oficiálně uznáváno šestnáct domorodých skupin. Některé z nich však byly silně asimilovány – mluví tchajwansky a jejich původní jazyk se vytrácí, i když si zachovávají náboženské tradice. V posledních letech se snažíme podporovat domorodou literaturu, například prostřednictvím literárních cen, ale mnoho skupin se do literární tvorby příliš nezapojuje. Domorodé psaní je křehké, postrádá sílu a hlubší literární reflexi. Ačkoli jsou etnické skupiny již uznávány, jejich kulturní a literární projev je často slabý, nebo téměř neviditelný. Existuje sice politická identita domorodých obyvatel, ale skutečná literární tvorba v mnoha případech chybí.

iLiteratura: Pokud jde o mýty a legendy, které jste shromáždil, co Vám jako autorovi přinášejí?
Syaman Rapongan: Rozumím kultuře svého národa i jeho náboženským představám, znám naše rituály a obřady. Jsem formován mořem – jeho vlnami, klimatem, změnami počasí, ale i horskými rituály. Lidé z ostrova jsou národem „zkroceným“ přírodními procesy, tím, co by se dalo nazvat naukou o Zemi. Jsme národem, který byl utvářen a „posvěcen“ přírodou. V našem společenství existuje křesťanství a katolicismus, tedy náboženství přinesená ze Západu. Ta se však projevují spíše v povrchových statistikách. Ve skutečnosti jsme formováni především klimatem a přírodou – to je naše nejhlubší a nejpevnější víra, zakořeněná v každodenním jazyce i životě. Křesťanství tvoří spíš vnější vrstvu; tradiční víra našeho národa se ve své podstatě nezměnila.

iLiteratura: Kdo je váš oblíbený autor a jaká je vaše oblíbená kniha? Znáte nějaké české autory?
Syaman Rapongan: Dramata Václava Havla příliš nechápu, ale jeho prózu ano. Pocházíme z odlišných historických a kulturních prostředí. Střední a východní Evropa byla hluboce poznamenána temnými obdobími dějin a osvícenství zde nemělo tak silný dopad jako jinde. „Ducha Prahy“ vnímám skrze díla Milana Kundery. Židovský národ byl hluboce poznamenán oběma světovými válkami i ideologií eugeniky. Příběhy z Prahy a z koncentračních táborů jsou pro mě natolik bolestné, že je někdy nedokážu dočíst. Odpor proti nacistickému vyhlazování je pro mě velmi silným a bolestným tématem. Národ, který je považován za „vyvolený Bohem“, byl vystaven takovému utrpení, že cítím hluboký smutek.

Jako tchajwanský autor si velmi vážím možnosti poskytnout tento rozhovor. Český národ byl také vystaven útlaku, například během komunistického období, a historická paměť první a druhé světové války zde nebyla smazána. Jsem rád, že se náš národ stále vyvíjí a hledá svou cestu. To, že může být autor oceánské literatury z našeho prostředí poznán i v Česku, považuji za velký životní úspěch. Návštěva Prahy a Brna ve mně zanechala hluboký dojem.