Novela Čarodějnický učeň z roku 1964 je první text, který byl z Augiérasova díla do češtiny přeložen. Není se čemu divit – autor patřil k solitérům, jeho texty vycházely mimo kulturní centra a dostávalo se jim rozporuplného přijetí. Mezi jeho obdivovatele se počítali André Gide, Albert Camus nebo Yves Bonnefoy, širší publikum však neměl. François Augiéras (1925–1971) vyrůstal v Paříži, ale z francouzských regionů mu byl nejblíže Périgord, kde dospíval a kam je také zasazen děj Čarodějnického učně: „Divoký kraj a pro ty, kdo se umějí dívat, kraj duchů. Kraj čarodějů. […] ten kraj přízraků, chladných jeskyní a lesů“ (s. 75). Coby rimbaudovsky neklidný duch však Augiéras v roce 1944 zamířil do Alžírska, kde strávil deset let, následovaly cesty po Řecku a pobyt v klášteře Athos, jenž předjímal poustevnickou zkušenost posledních let života, kdy Augiéras trávil dny v jeskyni, aby nemusel pobývat v hospici, kde jen přespával. Odstup od lidské společnosti a příklon k přírodě a živlům se odrážejí i v Čarodějnickém učni: představuje jakýsi chvalozpěv panteismu, vyjadřuje touhu ovládat pralátky, splynout s přírodním děním, vymknout se lidským normám a poddat se přirozenosti, i kdyby to mělo znamenat překračování hranic normality či přípustnosti.

Hrdina novely je dán do výchovy k samotářskému knězi žijícímu osamoceně na faře v Périgordu. Trestání za drobné přestupky se brzy rozvine v masochistický sexuální vztah, který vypravěč beze vzdoru přijímá. Zatímco kněz obchází blízké farnosti, mladík si čte Seneku a toulá se po zahradě a přilehlém okolí. Setkává se s mladším chlapcem a vznikne mezi nimi čisté milostné pouto, hrozí jim však prozrazení a vězení. Od této příběhové kostry se však Augiéras odpichuje k rozplývavému vyprávění, které znejasňuje jak pozici kněze (jeho zvláštní rituály, cizokrajné artefakty, tajemné výkřiky), tak chlapce (který se bezhlučně zjevuje na lesních cestách) i vypravěče, jenž zakouší jakousi imaginativní sílu. Protagonista překračuje hranice lidských norem nejen zapovězenými vztahy, ale i přístupem k přírodě a neživému světu, v němž nachází archetypální stav prvních nocí Země – ohledává nebe, dotýká se stromu, vstupuje do řeky, nahlíží do jeskyní: „Nakolik mě vztahy s ostatními lidskými bytostmi ponechávaly nejčastěji chladnými, natolik byly city, které se mě v noci zmocňovaly, krajně bohaté a jemně odstíněné“ (s. 97).

Šestnáctiletý vypravěč se nachází v neukotveném meziprostoru: mezi chlapcem a mužem, přírodou a civilizací, divošstvím a vzděláním, poddajností a mocí, pravdou a lží, něhou a násilím. Může být čímkoli: „Umyl jsem se v řece a už jsem ani nevěděl, jestli jsem Muž, Žena nebo Nymfa“ (s. 103). Odtud do jisté míry pramení i těkání samotného textu: na malém prostoru se rozrůzňuje tematicky, dějově i atmosférou. V jednu chvíli se popisuje rozpáraný gauč a rozpadlý nábytek starého presbytáře, o chvíli později čteme o ukrývání duše v magickém vodním zrcadle, o pár stránek dál přihlížíme extatickému sebemrskačství, následuje artušovské vhození meče do hluboké řeky.

Novela obsahuje minimum promluv – kněz se stydí pojmenovat to, co dělá, a utíká do ticha či banality; chlapec je naopak příliš mladý, aby vládl přímým slovem. Střety či setkání se odehrávají beze slov. Žádná z postav navíc nemá jméno, a všichni tři (vypravěč, chlapec a kněz) tak do jisté míry splývají, jako by šlo o tutéž osobu v různém věku a fázi života. To, co se zpočátku tváří jako obžalobný příběh zneužívání a zneuctění, je mnohem rafinovanější hra s očekáváními čtenáře i tvarem textu. V Čarodějnickém učni se mísí logicky nenavazující pasáže s naivně patetickými, které překypují emocemi. Kdyby nebylo perfidního vztahu s knězem, působily by scény s chlapcem jako ze sentimentálního románu: „Chytil jsem ho za ruku. ‚Miluji tě,‘ řekl jsem. ‚Já miluji vás,‘ odvětil. Padli jsme si do náruče“ (s. 33). Po epizodách oslavujících holistickou propojenost živého i neživého světa následují ty nejosvědčenější metafory na hranici kýče: „díval se na déšť, jak padá jako slzy na mou ztracenou lásku“ (s. 56); „V jeskyni jsem ho tvaroval, jako se hněte hlína“ (s. 40).

Na mnohých místech novely převládá zmatené dění, líčené pouze v náznacích, nevysvětlených promluvách, záhadných gestech. Nekonzistence je ještě posilována opakovanými konstatováními téhož (například podobnost mezi chlapcem a protagonistou; s. 36 a 78). Uhlazenost kompozice a vyprávění však nejsou Augiérasovým záměrem: „Ze starých vět z dob králů protkaných neotesanou upřímností a mým umně vpředeným šílenstvím by mohla vzniknout překvapivá látka, která si zaslouží přežít. Malá kniha, napsaná dobře a špatně zároveň, podobná hrubé a krásné látce“ (s. 107). Čarodějnický učeň působí, jako by byl napsán o sto let dříve. V mnohém připomíná díla francouzské spisovatelky Rachilde (vlastním jménem Marguerite Vallette-Eymery, 1860–1953) – nejen v lokalizování příběhů do oblasti „černého“ Périgordu s jeho tajuplnými lesy (Dcera vlčákova), ohledáváním fluidní identity (Pan Venuše), ale také svéráznou bezohledností textů, které se čtenáři nepodbízejí (Pohlavní hodina, Věž lásky). Pokud tedy čtenář přistoupí na Augiérasovu hru s žánry, stylizovanou archaičnost a záměrné balancování na hranicích sentimentu či patosu, může ocenit sílu vzdorného gesta odmítajícího nechat se svázat pravidly a normalizovaným očekáváním.