Spisovatel Frode Grytten (nar. 1960) působí na norské literární scéně již od poloviny osmdesátých let a je nositelem řady předních ocenění. Píše romány, povídky, poezii, ale je také vášnivým hudebníkem. V posledních letech se ve své tvorbě vrací na západní pobřeží Norska, kde vyrostl a kde jeho dědeček pracoval jako převozník. Právě dědečkův životní příběh se stal předlohou dosud jediného do češtiny přeloženého románu Poslední den Nilse Vika (česky 2025, norsky 2023). Rozhovor vznikl u příležitosti Světa knihy, kam autor přijel tuto svoji knihu představit.

iLiteratura: Existuje v Norsku ještě povolání převozníka, nebo jde o profesi, která již zanikla?
Frode Grytte: Typ převozníka, jakým byl Nils, už neexistuje. Trajektů je dnes méně, jsou modernější a jezdí na elektřinu. Stále existují lidé, kteří tu práci dělají, ale je to úplně jiné zaměstnání než za časů, kdy ho vykonával Nils. Toto povolání vlastně zaniklo s výstavbou mostů a silnic.

iLiteratura: Do jaké míry je příběh Nilse Vika inspirován životem vašeho dědečka? Byl jeho osud hlavní inspirací pro napsání románu?
Frode Grytten: Ano, byl. Můj dědeček z matčiny strany pracoval na lodi od svých čtrnácti let. Později si koupil vlastní loď, která se jmenovala Koncert, a dělal převozníka. Moc peněz z toho nebylo, takže si přivydělával i jinak. Měl ve sklepě dílnu, kde vyráběl různé drobné vybavení, třeba vypouštěcí lodní zátky. Ale jeho hlavní prací bylo převážet lidi přes fjord. Dědeček byl velmi mlčenlivý člověk. Mluvil málo, skoro nikdy. A se mnou už vůbec ne. Patřil ke generaci mužů, kteří toho moc nenamluvili. Takže jsem toho o něm vlastně moc nevěděl.

Než zemřel, poskytl několik rozhovorů do místních novin a do různých regionálních kronik a sborníků, které se v Norsku běžně vydávají třeba na Vánoce. Měl jsem ty rozhovory doma, ale nenapadlo mě, že bych o něm psal. A vlastně jsem ve skutečnosti nepsal přímo o něm. Spíše jsem měl v hlavě typ člověka, který drží pohromadě malé společenství.

Pak jsem nějakou dobu často cestoval z Bergenu, kde žiju, do Oddy, kde jsem vyrůstal. Jezdil jsem tam za svými starými rodiči lodní pobřežní linkou, zatímco zbytek rodiny jezdil autem. A najednou mi došlo, že krajina, na kterou se dívám, je krajinou mého dědečka. Pozoroval jsem fjord a prostředí, kde celý život pracoval. Samozřejmě jsem si toho byl vědom už dříve, ale až tehdy jsem se do toho opravdu vcítil. Seděl jsem na lodi, poslouchal hudbu a pozoroval fjord. A tenkrát ve mně začala klíčit myšlenka, že v té krajině a v prostém životě leží schovaný příběh, kterému jsem dosud nevěnoval pozornosti, ale který bych mohl literárně využít.

Tvrdá krajina

iLiteratura: Pro nás cizince je západní pobřeží, kde jste vyrůstal a kde se román odehrává, takovým typickým obrázkem Norska, který vídáme v turistických prospektech. Krásné fjordy, hory, příroda. Není to ale příliš zidealizovaný obrázek? Jaký je váš vztah k tomu místu?
Frode Grytten: Ano, je to takový typický národně-romantický obraz Norska. V této části země ale existují i průmyslová města a oblasti jako Odda, Ålvik a dál na sever Årdal. Tato místa mají jak tradiční zemědělství a způsob života, který přirozeně vzešel z krajiny, tak i průmysl. Ten tam vznikl rychle a velmi intenzivně, poté co lidé začali využívat vodní energii k výrobě elektřiny a uplatňovat ji v průmyslu. Obojí tam existuje zároveň.

Místní krajina je ale velmi tvrdá. V žádném případě není romantická. Když tam vyrůstáte, nic takového vás ani nenapadne — je to prostě váš domov. Až později v životě mi došlo, jak drsná a náročná ta krajina vlastně je. Ovlivňují ji sesuvy půdy, bouře, špatné počasí. Těžce se tam hospodaří, protože všechno je ve svahu. Lidé jsou od sebe daleko a vztahy mezi sousedy nejsou jednoduché. Turisté vidí jen tu krásnou stránku a navíc za hezkého počasí. Pro mě je důležitá ta druhá strana — jak ta místa vypadají za bouře, když se všechno může zřítit.

iLiteratura: Váš hlavní hrdina Nils Vik má ale ke svým sousedům a lidem, které převáží, dobrý vztah. Byly postavy cestujících také inspirované skutečnými lidmi z Oddy a okolí?
Frode Grytten: Ne, myslím, že jsem si je z velké části vymyslel. Ale samozřejmě všichni moji hrdinové vycházejí z něčeho skutečného — z lidí, které jsem znal nebo o kterých jsem četl. Důležité pro mě bylo, že mi prostředí lodi umožnilo zachytit komorní situace. Nils musí cestující přijmout na palubu, nemůže je hodit do fjordu. Musí s nimi nějakou dobu být — někdy jde o pár minut, někdy o hodiny, někdy o dny. A musí si k nim najít vztah. Oni k němu ne, ale on k nim ano. Zajímá se o ně, je empatický, chce pro ně to nejlepší. V tom příběhu jsem spatřoval možnost vykreslit malé společenství skrze jednoho muže a jeho pohled na svět, na jeho svět.

Bohatství není zárukou štěstí

iLiteratura: Váš román pojednává o základních životních hodnotách a pocitech, jako je osamělost, láska, přátelství nebo rodina. Myslíte si, že tyto hodnoty dnes mizí? Je váš román jakýmsi melancholickým ohlédnutím za dobou, kdy jsme si těchto hodnot více vážili?
Frode Grytten: To musí posoudit čtenář sám. Nostalgii často vnímáme jako něco negativního — touhu po něčem, co možná ani nikdy neexistovalo. Ale nostalgie může být i způsobem, jak přemýšlet o tom, co jsme kdysi měli a co máme dnes, co jsme ztratili a co získali. Myslím, že právě to můj román zkoumá. Nejde o touhu vrátit se do minulosti.

Hlavní hrdina nevěří v budoucnost. Vidí, že jeho čas končí a že jeho povolání mizí kvůli stavbě mostu a moderní dopravě, ale zároveň ten most obdivuje a připadá mu nádherný. Chtěl by být jeho součástí, ale cítí se vedle něj nicotný. Každý člověk v průběhu života něco ztrácí. V Norsku jsme zažili po objevení ropy na konci šedesátých let obrovský rozvoj. Naše země velmi zbohatla a mnoho věcí se zlepšilo. Lidé se mají lépe, ale zároveň jsme o něco přišli. Bohatství není samo o sobě zárukou štěstí. Lidská zkušenost to ukazuje znovu a znovu.

iLiteratura: Nejste jediný norský autor, který ve svých knihách připomíná dobu před zbohatnutím Norska, dobu, kdy lidé zápasili o přežití s mořem a drsnou přírodou. Podobně vykresluje Norsko třeba Roy Jacobsen.
Frode Grytten: Ano, je to tak. S bohatstvím se totiž ztratil určitý pocit sounáležitosti. Když společnost zbohatne, začne upřednostňovat individualismus před komunitou. Kdysi jsem v jedné eseji napsal, že každý z nás zbohatl, ale jako společenství jsme zchudli. A myslím, že se to do jisté míry v Norsku opravdu stalo.

iLiteratura: Za vašeho života se Norsko velmi změnilo, jak jste právě popsal. Ani vy jste nezůstal žít v krajině a místě vašich předků. Jak reagovali vaši rodiče na fakt, že jste se rozhodl být spisovatelem?
Frode Grytten: Příliš nadšení z toho nebyli, byla to pro ně velmi neuchopitelná a abstraktní práce. Můj otec se živil prodejem nábytku, matka byla kadeřnice. Bratr na tom byl o trochu lépe, vystudoval matematiku a zabývá se daty, což je přeci jenom představitelnější a konkrétnější zaměstnání.

iLiteratura: Smrt je ve vašem románu popisována jako přirozený konec života, poměrně bohatého, byť obyčejného života. Myslíte si, že bychom tak měli smrt vnímat všichni?
Frode Grytten: Ne vždy. Smrt může přijít příliš brzy a může být tragická. Je mi pětašedesát a zažil jsem obojí. Příliš brzy jsem ztratil lidi, které jsem velmi miloval. Nedávno mi zemřeli dva moji dobří přátelé. A v takových případech je smrt hrozná věc.

Zároveň jsem ale doprovodil oba své rodiče až do konce. Můj otec se dožil téměř sta let, matka devadesáti. Bylo to smutné, samozřejmě, ale nebylo to jen smutné. Bylo v tom i něco krásného — vidět jejich život jako celek. Měl jsem pocit, že jsem měl to privilegium se s nimi rozloučit. Neříkám, že smrt je krásná věc. Je ale krásné ohlédnout se za životem a pochopit, co znamenal.

O hudbě i umění každodennosti

iLiteratura: V češtině máme k dispozici jenom jeden váš román. Vy jste ale autorem řady dalších románů, povídek i básní. Dá se v nich vysledovat nějaké tematické pojítko?
Frode Grytten: Moje knihy jsou poměrně různorodé. Dá se ale říci, že mě zajímá obyčejný život, který často přehlížíme. To je spojující linie mé tvorby.

V novinách se píše o lodích, až když ztroskotají. Jen málokdy se píše o tom, jak vypadá všední život na lodi. Když jsem působil jako novinář v deníku Bergens Tidende, právě tohle mě zajímalo — každodennost, obyčejní lidé, kteří dělají zvláštní a zajímavé věci, aniž by si toho někdo všiml. Dnes je kultura posedlá extrémy a celebritami. Já se spíše snažím upozornit na obyčejný lidský život, který většina z nás skutečně žije.

iLiteratura: Pořád hrajete v kapele?
Frode Grytten: Ano, ten projekt funguje už skoro dvacet let. Začalo to tím, že jsem měl kdesi přednášet o beatnické poezii a jazzu. Řekl jsem si, že jen o tom mluvit bude nudné, tak jsem zavolal svému příteli Pedrovi Carmonovi-Alvarezovi, který je také spisovatel a hudebník. Vytvořili jsme malé uskupení, udělali přednášku a koncert — a dopadlo to tak dobře, že jsme v tom pokračovali. Postupně se to rozrostlo do vlastního projektu, naposledy nás bylo dvanáct, já nejsem příliš dobrý hudebník, ani zpěvák, ale píšu texty.

iLiteratura: Ovlivňuje hudba nějak i vaše psaní?
Frode Grytten: Hudba mi otevřela cestu k psaní. Rock a punk pro mě byly vstupem do světa umění. Nevyrostl jsem v prostředí, kde by někdo psal nebo se zabýval uměním. V malém průmyslovém městě na západním pobřeží nic takového neexistovalo. Punk je rovnostářský — člověk nemusel být génius nebo velký umělec, aby mohl hrát punk. A hudba pro mě zůstala inspirací a vstupní branou k psaní dodnes. Nápady ke mně přicházejí často právě při poslechu hudby.

iLiteratura: Pracujete teď na nové knize?
Frode Grytten: Ano, vlastně už je skoro hotová a vyjde v září. Odehrává se opět v Oddě, na západní straně Sørfjordu, kde leží ledovec Folgefonna, třetí největší v Norsku. Jedno jeho rameno, Buarbreen, sestupuje do údolí nad městem. A v tom místě stojí restaurace. Hlavní postavou mé knihy je žena kolem padesátky, která restauraci vede. Její rodina ji provozuje už skoro 150 let. Odda byla turistickým cílem ještě dávno předtím, než se stala průmyslovým městem. A teď sem přijdou lidé zvenčí, kteří tam chtějí stavět hotely a resorty. Ona vlastní půdu a oni ji chtějí koupit. Jde tedy o klasický konflikt — co udělat s kusem země, který rodina vlastní po generace, když se objeví peníze a chtějí všechno skoupit.

iLiteratura: Moc děkuji za rozhovor, budeme držet palce vaší nové knize i její hrdince.