Další norská kniha o smrti a moři – dalo by se napsat o útlém románu Poslední den Nilse Vika (Den dagen Nils Vik døde, norsky 2023) Frodeho Gryttena. A nebylo by to daleko od pravdy, jde o spojení norské literatuře vlastní. Přitom však nejde o otřepané klišé, současní autoři se k tomuto tématu nevracejí z nedostatku invence, podobné příběhy jsou jednoduše v jejich DNA, jak ukazují i české překlady posledních let.

Sugestivní román Ráno a večer Jona Fosseho sleduje narození a smrt rybáře Johannese. Rozbouřené vlny severního Norska beroucí životy jsou ústředním motivem románové série Roye Jacobsena v čele s oceňovaným Bílým oceánem. Ve vodách u souostroví Lofoty zase loví novinář a spisovatel Morten A. Strøksnes v knize, jejíž název je dostatečně výmluvný Kniha o moři. Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského.

Muž s lodí

Frode Grytten (nar. 1960) působí na norské literární scéně už od osmdesátých let a je s podivem, že se českému čtenáři s výjimkou několika málo přeložených povídek představuje až nyní. Nakladatele možná přesvědčila prestižní norská literární cena Brageprisen, kterou za román Poslední den Nilse Vika v roce 2023 získal. Tu ale obdržel již v roce 1999 za kolektivní román o obyvatelích jednoho domu Bikubesong (Píseň včelího úlu), za který byl nominován i na Cenu Severské rady za literaturu. Frode Grytten je přitom ceněný především jako povídkář, i své romány často staví na kratších příbězích propojených v jeden celek. Důležitou roli ve všech jeho textech kraje hudba, ať už přítomna přímo jako inspirační zdroj, například v povídkové sbírce Popsongar (Populární písně, 2021), nebo silnou rytmičností jazyka. Autor navíc píše v nynorsku, menšinové a velmi libozvučné variantě norštiny založené na dialektech. A inspirace funguje i opačně, se svou kapelou Frode Grytten Beat Band zhudebňuje Grytten básně Allena Ginsberga či Jacka Kerouacka.

Předobrazem hlavního hrdiny, převozníka Nilse Vika, který dopravuje cestující napříč dlouhým, úzkým a členitým fjordem západního pobřeží za povinnostmi i radostmi, je autorův dědeček. Frode Grytten nikdy neměl v plánu o něm psát, jako malý kluk k němu cítil jistý odstup, dědeček mluvil málo, a když, tak jenom o své práci. Čas ale některé věci mění. Frode Grytten se narodil ve městě Odda obklopeném fjordy a horami. V rozhovorech i v knize samotné se vyslovuje proti zromantizovanému obrazu norských fjordů jako místu plném usměvavých lidí v krojích z reklamních letáků turistických agentur nebo realitních společností nabízejících víkendové bydlení. Rodný kraj v okolí ikonického Hardangerfjorden je pro něj především místem tvrdé práce a skutečných lidí. „Nils jí vysvětlil, že tady se o přírodě nemluví, že tady se říká les a kamení a hory a řeka a fjord, že se na ně dá ukázat a být jim nablízku a starat se o ně, ale že to není příroda.“

Opotřebovaná tvář

Příběh starého převozníka, který se rozhodne, že se z poslední plavby přes fjord už nevrátí, vystavěl Grytten na vícehlasí. Nils Vik se ráno vzbudí, vypije si kávu, zapálí před domem matraci, na niž roky uléhal se svou (již mrtvou) manželkou Martou, a vydá se na svou závěrečnou plavbu. Společníka a partnera k rozhovoru mu dělá fena Luna, kterou před více než dvaceti lety přejelo auto. Do jeho lodi postupně přisedají ti, které po léta převážel. Jsou sice všichni stejně jako Luna dávno mrtví, ale v jeho srdci a paměti stále žijí. Porodní bába, místní děti, které se časem rozprchly do světa, kluk s kytarou, starý farář, slavný americký herec, politikové, šťastní i nešťastní milenci, sousedé, přísná a tajně zamilovaná učitelka – Nils je někdy jejich spojovníkem, jindy zachráncem nebo průvodcem na poslední cestě. V krátkých kapitolách se střídají veselejší i tragičtější osudy a v pozadí nenápadně prosvítá i ten Nilsův. Prožil obyčejný, ale naplněný život po boku manželky a dvou dcer, byť ani jemu se nevyhnul strach z rozpadu vztahu, smrt či osamělost.

Když do říše mrtvých Nils Vik nakonec odváží sám sebe, zpívá si u toho skladbu anglické písničkářky Kate Rusbyové Bring me a boat. Navzdory svému názvu pojednává Gryttenův román více o životě než o jeho konci. „Plul jsem přes fjord s lodí plnou tváří, s tím se jen máloco může měřit, s touhle lodí, která si po ránu fjord opatrně ohledává a večer se krade zpátky, míří domů, po pravoboku se stáčí k domovu. Moje tvář byla, ale zakrátko už tu nebude.“ Autor v něm vzdává hold rodnému kraji, malým a neviditelným lidem a hodnotám, jako je rodina, přátelství, soudržnost nebo trvalá láska. A jak zazní na konci, je to také příběh o přizpůsobování se a přijímání života takového, jaký je. Pravda možná banální, ale často zapomínaná.