Říká se, že před smrtí člověku projede před očima celý jeho život. Japonská autorka Sanaka Hiiragi (nar. 1974), která po studiích literatury na Ženské univerzitě v Kóbe strávila sedm let jako učitelka japonštiny v zahraničí a v současnosti se věnuje hlavně příběhům s detektivní zápletkou, se rozhodla pojmout tuto myšlenku doslova a zpracovat ji v románu Fotografové vzpomínek (Džinsei šašin-kan no kiseki, 2019, č. 2024).

Hlavní postava románu, tichý a slušný muž neurčitého věku jménem Hirasaka, je sice již po smrti, místo odchodu na onen svět má však za úkol provázet tam jiné. Duše zemřelých se s průvodcem Hirasakou setkávají ve zvláštním fotoateliéru, kde je jejich úkolem zvolit si ze svých vzpomínek (fotografií) právě tolik těch nejlepších, kolik jim je let, aby se jim pak tyto vzpomínky mohly naposledy v podobě kolotoče promítnout před očima, než z tohoto světa definitivně odejdou.

A pokud se některá vzpomínka nedochovala v nejlepší kvalitě, má daný člověk možnost znovu se vydat do onoho dne a pod Hirasakovým vedením ji znovu zachytit fotoaparátem, jenž si sám zvolí. Tento drobný detail v podobě popisu různých konkrétních fotografických přístrojů prozrazuje, že se autorka kromě psaní věnuje právě také fotografování.

Tři různé příběhy

Román je rozdělen na tři kapitoly. První část je laděna až budovatelsky, když stará dáma jménem Hacue vzpomíná na to, jaké bylo v Japonsku těsně po válce zakládat tovární mateřskou školku a čelit přitom překážkám v podobě nevyhovujících prostor, vážných nemocí ohrožujících zdraví malých svěřenců a dalších nástrah, kdy například jako jediná vychovatelka musela dohlížet na několik desítek dětí hrajících si na břehu hluboké řeky.

Druhá část je oficiálně věnována násilně zemřelému mafiánovi Wanigučimu, ovšem hlavní roli zde ve skutečnosti má postava jeho podřízeného, přezdívaného Krysák, který vykazuje známky silného autismu. Respektive takové známky, jaké bývají obvykle ukazovány v médiích (například ve filmu Rain Man) – je posedlý rutinami, všechno, co mu kdo řekne, bere až komicky doslovně, ovšem v některých ohledech je zcela geniální. V případě Krysáka se tato jeho stránka projevuje schopností opravit cokoliv, od elektrického grilu po roztrhanou fotografii. A pak se jednou rozhodne opravit i smrt…

Konečně třetí příběh je nejtemnější ze všech, protože jeho hrdinou je týrané dítě. Všechny tři kapitoly pak spojuje osud samotného Hirasaky, který si na rozdíl od svých „klientů“ ze svého předchozího života mezi smrtelníky nic nepamatuje a jediným vodítkem k možnému nalezení ztracených vzpomínek je pro něj záhadná fotografie jeho samého. Zda se mu to podaří, již prozrazovat nebudu.

Sentiment i klišé

Vyprávění s lehce sentimentálním nádechem (toto ladění ostatně naznačoval původní japonský název románu, který by se dal doslova přeložit jako „Zázrak v galerii vzpomínek“) se kromě dojímavých momentů nevyhýbá ani klišé (viz výše zmíněný geniální autista), na druhou stranu občas příjemně překvapí zajímavou myšlenkou či vedlejší postavou. Takovou je například paní Sakaida v prvním příběhu, kdy naivní mladá učitelka Hacue klidně pracuje ve školce do roztrhání těla zadarmo, a situace se změní k lepšímu jen díky plamennému proslovu paní Sakaidy o adekvátním hodnocení učitelské práce.

Kniha Fotografové vzpomínek sice nepřináší nic převratného, co by se čtenáři zapsalo hlouběji do paměti, ale jako oddechová četba na jeden večer rozhodně neurazí.