Je to jen čistě subjektivní dojem nepodložený literární teorií ani tvrdými daty, ale nejeden čtenář bude jistě souhlasit s tvrzením, že romány napsané bezprostředně poté, co jejich autoři odešli do exilu, aniž by měli jistotu, v jaké zemi nakonec skončí a čím se budou živit, v sobě nesou obzvláštní naléhavost a sílu, danou čerstvou zkušeností jejich tvůrců s nastupujícím totalitním režimem a nejistými vyhlídkami do budoucnosti. Jestliže George Orwell sbíral pro své nejznámější romány Farma zvířat a 1984 materiály na dálku, aniž by Sovětský svaz sám kdy navštívil, Arthur Koestler použil pro Tmu o polednách zkušenosti své přítelkyně a současní autoři jako Tom Rob Smith nechávají před čtenářem ožít stalinskou realitu sice působivě, avšak pouze na základě dochovaných memoárů a archivních dokumentů, představují téměř zapomenuté a po letech znovu objevené romány jako Der Reisende důležité literární svědectví vzniklé s minimálním časovým odstupem a leckdy mohou vyvolat i mrazení tím, jak přesně autoři dokázali odhadnout či naznačit další vývoj událostí ve své domovině. Do této specifické podkategorie patří i román Spiklenci z pera německy píšícího autora s československým občanstvím Friedricha Bruegela (1897–1955), napsaný na přelomu let 1949/1950 v dočasném švýcarském exilu (posléze se autorovi a jeho manželce podařilo získat trvalý azyl ve Velké Británii). Tento vídeňský rodák s českými předky opustil Rakousko po ozbrojených střetech mezi policií a přívrženci sociální demokracie v roce 1934 a za druhé světové války začal působit v československé diplomacii, během poválečného působení v Berlíně ovšem včas rozpoznal, že se kolem něj začíná stahovat smyčka, a dokázal z jejího smrtícího sevření uniknout. Jeho Spiklenci se na počátku padesátých let dočkali vedle dvou vydání v němčině (z toho jednoho časopiseckého na pokračování) i překladu do angličtiny, pak však na dlouhá léta upadli do zapomnění. V letošním roce je českému čtenáři zpřístupnila germanistka a bohemistka Eva Jelínková ve svém nově založeném nakladatelství Sterne, role překladatele se ujal Jiří Stromšík.

Klíčovým bodem románu odehrávajícího se během několika dubnových dní roku 1949 je atentát na představitele tajného policejního oddělení, k němuž dojde hned v první kapitole. Základním rysem knihy není pátrání po pachatelích, ty autor čtenářům představí téměř ihned po provedení činu, jde mnohem spíše o zachycení atmosféry všeprostupující nedůvěry, strachu a donašečství. Tyto emoce přitom nepociťujeme pouze v kapitolách popisujících další kroky obou pachatelů a jejich pomocníků z řad odbojové organizace, ale i v pasážích o pátrání, v nichž hlavní roli hrají vyšetřovatelé a jejich stranou dosazení dohlížitelé. K zásadám konspirace pochopitelně patří, že každý si nechává mnoho informací pro sebe, postupně se ale ukazuje, že mnohé postavy mají i další dobré důvody, proč se o svých skutečných motivech příliš nešířit. Stísněností, nedůvěrou a obavami o sebe i své blízké jsou přitom prostoupena nejen prostředí, kde bychom to očekávali, jako věznice, kavárny sloužící jako místa konspirativních schůzek nebo tmavé, spoře osvětlené ulice, ale i kanceláře advokátů, univerzitních pracovníků, a dokonce i vysoce postavených politiků. Snad jen francouzská ambasáda si ponechává zdání normálnosti, i když ani její osazenstvo není zcela imunní vůči změnám, které se diplomatům odehrávají přímo před očima.

Autor zároveň zvládá vykreslit jednotlivé postavy i na poměrně omezeném prostoru do hloubky a ukazuje, jak se v nich mísí milostné city, politické přesvědčení, zklamání z poúnorového vývoje i vzpomínky na teprve nedávno skončenou druhou světovou válku (údiv nad tím, že tak krátce po skončení okupace si lidé opět musí zvykat na život v nesvobodě, představuje jeden z opakujících se motivů). Na vysloveně akční scény je přitom kniha poměrně skoupá, mnohem větší část děje se odehrává formou dialogů, případně vnitřních monologů, v nichž si postavy ujasňují svou pozici a možné další kroky, které je mají zachránit před hrozící katastrofou. Dobu vzniku knihy prozrazuje i skutečnost, že klíčové informace se čtenář obvykle dozvídá v průběhu jednotlivých kapitol, nikoli v jejich samém závěru, jak je typické pro romány vznikající v současnosti.

Jiným dobově podmíněným prvkem, který později píšící autoři dokáží zachytit jen v neurčitých obrysech, je kontrast mezi jemnými způsoby prvorepublikových gentlemanů a hrubou přímočarostí nových kádrů. Přesvědčení o síle psaných zákonů, o právu na spravedlivě a nestranně vedené trestní řízení i třeba obavy o mladou dívku potulující se pozdě večer pražskými ulicemi bez pánského doprovodu stále více představuje jen jakýsi relikt z dob minulých, pro který není v nové společnosti řídící se ve všech ohledech třídním uvědoměním místo, což si bohužel mnohé z vystupujících postav uvědomí až příliš pozdě. Jiným příkladem rozchodu s dosavadními tradicemi je přístup k velikonočním svátkům, v nichž zastánci nových pořádků nevidí žádný důvod k zastavení nebo alespoň zpomalení mašinerie příprav procesu s atentátníky, zatímco druhá strana v nich spatřuje příležitost k oddechu a promyšlení strategie další obrany. Přípravu procesu, bedlivě sledovaného a režírovaného z vyšších míst, ostatně nezpomalí ani taková drobnost jako zjevné rozpory ve svědecké výpovědi. Když se starý policista z povolání odmítne podílet na takovéto frašce, nevadí, obratem je nahrazen oddaným straníkem.

Ani soudruzi tahající v pozadí za nitky si přitom nemohou být jisti, zda jejich výkon dojde uznání v očích jejich vlastních, ještě mocnějších loutkovodičů. Zde se opět můžeme zamyslet nad tím, do jaké míry Bruegel dokázal odhadnout pozdější vývoj událostí, neboť jedním z vysoce postavených mužů v pozadí je v jeho knize generální tajemník strany Hugo Kladenský – paralela se skutečnou historickou osobností Rudolfa Slánského je zde očividná a stačí připomenout, že Slánský sám byl mašinerií politických procesů semlet necelé dva roky poté, co autor knihu dopsal. Rysy skutečných členů tehdejšího komunistického panteonu mimochodem nesou i některé další vystupující postavy. Lze tedy souhlasit s myšlenkou, kterou Jelínková formuluje v doslovu ke knize, že je ve výsledku vlastně otázkou, koho má autor titulními Spiklenci na mysli – jedná se skutečně o samotné atentátníky a jejich spolupracovníky, nebo spíše o rivalizující straníky, kteří svými intrikami v pozadí celou akci přinejmenším umožnili, neboť ve výsledku posloužila i jejich plánům?      

Atmosféru, jakou Bruegel ve svém románu líčí, už naštěstí odvál čas na smetiště dějin, jeho varování před ztrátou svobody, o kterou lze přijít až překvapivě snadno, ale zůstává aktuální i s takto výrazným časovým odstupem.