Román Vojáci. Příběh z Ferentari rumunského autora Adriana Schiopa na první pohled působí jako provokativní vyprávění z prostředí společenské periferie. Co vlastně čtenář očekává? Syrové doznání, kontroverzní milostný příběh z okraje společnosti, nebo jen další text stavějící na šokujícím tématu? Už po několika stránkách se však ukazuje, že kniha skrývá mnohem hlubší roviny, než by se mohlo zdát. Schiop nenabízí pouze literární obraz bukurešťské čtvrti Ferentari, ale otevírá komplexní sondu do života marginalizovaných komunit, jejich hodnotového systému, mezilidských vztahů i každodenních strategií přežití.

Adrian Schiop (nar. 1973, Porumbacu de Jos, župa Sibiu), spisovatel, scenárista, publicista a příležitostně i herec, patří k výrazným osobnostem současné rumunské literární scény. Jeho profesní dráha je neobvykle pestrá: působil jako učitel rumunského jazyka a literatury, novinář (např. pro Evenimentul zilei či România liberă), ale třeba také jako natěrač zdí. Vystudoval psychologii a pedagogiku na Babeșově-Bolyaiově univerzitě v Kluži, kde následně pokračoval magisterským studiem lingvistiky, a doktorát získal na Národní škole politických a administrativních studií v Bukurešti s prací věnovanou manele – specifickému hudebnímu fenoménu balkánského prostoru, který má v Rumunsku výrazný kulturní přesah do politiky, způsobu užívání jazyka v běžné komunikaci i vnitřního členění komunit. Zároveň funguje jako důležitý prvek soudržnosti rumunské diaspory, v níž napomáhá udržování vazeb k Rumunsku i k aktuálnímu kulturnímu dění; Schiop jej jako jeden z prvních uchopil v širším sociologickém kontextu.

Schiop je rovněž literární hlasem v otázkách hledání identity LGBTQ+ komunit, což je v rumunském prostředí stále do určité míry tabuizované téma. Jeho poslední román Să ne fie la toți la fel de rău (2021, Ať je nám všem stejně zle) se tomuto tématu věnuje v širším kontextu. Ve své tvorbě propojuje osobní zkušenost se sociální analýzou, soustřeďuje se na vztahy moci, marginalitu i každodennost života na okraji společnosti.

Jeho akademické zázemí v oblasti lingvistiky a sociálních studií se v románu zřetelně odráží – text totiž není pouze beletristickým vyprávěním, je také osobním svědectvím a pronikavou reflexí sociálních mechanismů. Autor čerpá z bezprostřední zkušenosti a s mimořádnou otevřeností zachycuje prostředí, které bývá často redukováno na stereotypy nebo zůstává mimo zájem většinové společnosti.

Zvláštní pozornost si zaslouží zpracování již zmíněných manele. Tento hudební žánr, jak bylo řečeno, zde neplní pouze estetickou funkci, ale vystupuje jako významný sociální a kulturní prvek formující identitu určité části rumunské společnosti. Schiop ukazuje manele jako komplexní fenomén, který odráží sociální hierarchie, hodnotové orientace i aspirace lidí žijících na okraji společnosti. Čtenář tak získává cenný vhled do kulturní reality současného Rumunska a do prostředí, jež je právě tímto hudebním a společenským kontextem silně ovlivněno.

Román zprostředkovává intenzivní zkušenost s každodenností uzavřené komunity – její mentalitou, jazykem i nepsanými pravidly. Nejde však o četbu pro slabší povahy, neboť text místy zachycuje velmi surové situace a otevřeně tematizuje společenská tabu. Právě tato neuhlazenost a otevřenost však představují jednu z největších kvalit knihy. Autor se sice místy pokouší o výraznější literární stylizaci, ta však není pro účinnost textu nezbytná – jeho síla spočívá především v bezprostřednosti a dokumentární přesvědčivosti.

Schiopův román podněcuje širší úvahy o možnostech literatury jako nástroje společenského poznání. Nabízí se otázka, zda by podobné literární zpracování sociálně marginalizovaných prostředí nebylo přínosné i v českém kontextu. I zde by bylo možné nalézt řadu paralelních společenských fenoménů, jejichž hlubší reflexe by mohla přispět k porozumění současné společnosti a jejím vnitřním napětím.

Román Vojáci. Příběh z Ferentari překvapuje svou hloubkou, tematickou odvahou i analytickým rozměrem. Nenabízí pouze silný literární zážitek, především rozšiřuje obzory, zprostředkovává kulturní zkušenost a nutí čtenáře znovu promýšlet hranice mezi centrem a periferií, normou a odlišností, realitou a jejím literárním zobrazením.

Překlad z rumunštiny je vždy náročný – rumunština je fascinující jazyk – na první pohled románský, ve skutečnosti však nejen lexikálně mnohem vrstevnatější a velice bohatý. Vedle latinského základu v sobě nese silné slovanské vlivy, množství přejatých slov i výraznou synonymii, která jí dodává mimořádnou expresivitu. Právě tato jazyková rozmanitost, spolu s existencí různých dialektů nebo prvků z prostředí, kde se rumunština přirozeně prolíná s romským slangem, činí překlad současné rumunské literatury náročným – zejména u autorů, jako je Adrian Schiop, kteří mají lingvistické vzdělání a s možnostmi jazyka vědomě pracují. Překladatelce se podařilo zachovat autenticitu i podstatu originálního znění, aniž by došlo k jeho posunu či reinterpretaci, takže český čtenář může zažít pocit, že se ocitá přímo ve Ferentari.