Ioana Maria Stăncescu vystudovala rumunskou a francouzskou literaturu na univerzitě v Bukurešti. V současnosti pracuje ve francouzské redakci Radio România Internațional a je autorkou dvou románů, z nichž jeden nedávno vyšel v českém překladu Kláry Našincové. Mlčení přichází jako první je mezigenerační román o složitosti a náročnosti vztahu mezi matkou a dcerou. V rozhovoru mluvíme o tom, jak se v mateřství zrcadlí vztah k sobě samé i o tom, jakou roli dostaly bukurešťské vrány.

iLiteratura: Máte pocit, že vás napsání knihy Mlčení přichází jako první nějak změnilo? Proměnil se třeba způsob, jakým přemýšlíte o sobě nebo o ostatních?
Ioana M. Stăncescu: Nevím, zda mě přímo změnilo, ale zato mi znovu ukázalo, jak důležitá je při psaní knihy trpělivost. Stejně jako v případě mého prvního románu, psát Mlčení přichází jako první byl akt odolnosti. Píšu pomalu, hodně přepisuji, někdy nakonec vynechám celé kapitoly, příběhem se těžce prokousávám. Než jsem začala psát knihy, vůbec jsem netušila, že bych dokázala takhle zpomalit, být tak rozvážná. Běžně bývám spíš impulzivní, energická, neklidná. Ale psaní můj rytmus změnilo. Na každém z románů jsem pracovala čtyři roky a každý z nich jsem víceméně třikrát přepsala. A vlastně ano, díky psaní jsem začala být velmi pozorná k životu kolem sebe. Na ulici si všímám lidí, tajně poslouchám, o čem a jak mluví – svět vnímám všemi smysly.

iLiteratura: Bylo něco, co jste při psaní knihy chtěla napsat, ale nakonec jste se rozhodla to vynechat? Nebo se naopak do knihy něco propsalo samo, aniž byste to původně zamýšlela?
Ioana M. Stăncescu: Původně, když jsem knihu začala psát, jsem se chtěla zaměřit na milostný vztah Dory a muže, kterého pozná přes Facebook. V hlavě jsem měla příběh o pandemii a vztazích na dálku, ale zúčastnila jsem se jednoho literárního workshopu a během rozhovorů s dalšími spisovateli jsem si uvědomila, že mě ve skutečnosti ani tak nezajímá vztah mezi těmi dvěma postavami jako spíš konflikt mezi ženami z knihy. Při psaní mě to stále znovu přivádělo k tématu vztahů mezi matkami a dcerami a k mocenské dynamice mezi nimi.

iLiteratura: V knize jsou často přítomné sny – někdy jako znamení nebo předtucha, jindy detailně popsané noční můry. Připisujete snům nějakou hlubší úlohu, nebo se do knihy dostaly spíš přirozeně během psaní?
Ioana M. Stăncescu: Mně se sny zdají velmi často a bývají také hodně zvláštní. Terapeutka se mi kdysi smála a říkala, že by moje sny vydaly na celou knihu. Můj román začíná snem, který se mi skutečně zdál. Ne úplně v té podobě, v jaké je v knize, ale skutečně se mi zdál. Byla pandemie a zrovna začal lockdown, když jsem měla ten sen o špinavé vodě, psech a nebi bez barvy. Později jsem si uvědomila, že sny mohou o postavě hodně prozradit, a tak jsem se toho rozhodla využít a pustit čtenáře do Dořina nitra. Mnoho obrazů, které se ve snech v knize objevují, jsem ve skutečnosti převzala ze svých vlastních snů. Zdává se mi o vodě. Je přítomná snad ve všech mých snech. Stojatá voda, jako ta plodová.

iLiteratura: Vztah mezi matkou a dcerou napříč generacemi je ústředním tématem knihy. Co je podle vás na tomto vztahu tak specifické, že se k němu ve své knize vracíte?
Ioana M. Stăncescu: Toto téma je mou obsesí nejen jako spisovatelky, ale i jako ženy. Myslím, že to je ten nejnáročnější a nejkomplexnější ze všech vztahů. Není to totiž jen vztah mezi matkou a jejím dítětem, ale také vztah matky k sobě samé. Je to vztah jako v zrcadle. Díváš se na dítě a vidíš sebe. Můžeme si namlouvat, že se do dětí neprojektujeme, stejně to ale děláme, a pak proti tomu bojujeme, což je vyčerpávající. Pak je tu také rozpor mezi tím, jak si mateřství a sebe jako matku představujeme, a tím, jak to je doopravdy. Ta chvíle, kdy dítě držíš v náručí a to, co cítíš, není nutně láska, ale hrozný strach, vyčerpání a touha vrátit se zpátky k sobě, být takovou, jakou jsi byla před ním, jakou ses znala – ta je strašně bolestivá. Také si myslím, že pokud dobře nefunguje vztah s matkou, pak i náš vztah k sobě je nefunkční. V mé knize je hlavní postava, Dora, jako v kleštích mezi matkou a dcerou. Příběh je vyprávěný právě z této pozice uprostřed, odkud není úniku. Dora je ve svém vlastním životě zablokovaná.

iLiteratura: Hlavní hrdinka Dora se bojí ptáků – jejich zobáků, pařátů a rychlosti, jakou dokáží zaútočit. Při čtení mě napadlo, že ptáci jsou podobni slovům, tomu, jak do sebe Dora a Nina, Dora a Flavia „klovou“. Jak jste to myslela vy?
Ioana M. Stăncescu: Přiznávám, že to mě nenapadlo, ale moc se mi ta představa líbí. Já se ptáků bojím, těch dravých, černých. Bydlím v Bukurešti a v mé čtvrti (kniha se fakticky odehrává v mém sousedství) je plno vran. Jednou jsem z balkonu viděla, jak jedna napadla a zabila holuba. Tehdy mě napadlo udělat z těch vran černé myšlenky hlavní postavy. Křídla a zobáky jsem využila, abych mluvila o strachu, mlčení a úzkosti.

iLiteratura: Je v knize nějaká scéna, kterou máte sama nejraději?
Ioana M. Stăncescu: To je těžká otázka! Líbí se mi hodně scén, ale jedna, při jejímž psaní jsem se cítila zvlášť dobře, je Dořina návštěva u staré tety v Brašově. Bavilo mě ji psát, tetu jsem v hlavě viděla zcela živě, i když se jedná o smyšlenou postavu. V poslední době mě přitahují starší ženy, které navzdory svému věku stále přetékají energií a chutí do života. Tetičku Flori, jak se ta postava jmenuje, mám moc ráda.

iLiteratura: Mlčení, které se v knize mezi ženami předává z generace na generaci, pramení mimo jiné z nejistoty a studu. Myslíte, že se s podobnými problémy mladá generace už dokáže vypořádat lépe?
Ioana M. Stăncescu: Těžko říct. Na rozdíl od Dory, postavy z knihy, mám s matkou velmi dobrý vztah. Mluvíme spolu hodně a o všem, hrozně se spolu nasmějeme. Stejně tak s mojí jednadvacetiletou dcerou Anou. Já jsem ale měla to štěstí, že jsem se narodila do rodiny, která je hodně otevřená.  Myslím však, že komunismus na desítky let nastolil atmosféru mlčení. K tomu se přidala a stále přidává patriarchální výchova. Ženy byly po staletí vychovávány k pocitu studu a podřízenosti. Dnes už tyto tendence mizí, přinejmenším v západní společnosti. Nic ale není vyhráno. Z čeho já mám hrozný strach, je představa, že v téhle době, s tím, co se teď ve světě děje a jakým agresivním způsobem se politické extrémy znovu dostávají k moci, ženám opět hrozí, že přijdou o práva, která si tak těžce vybojovávaly.

iLiteratura: V knize otevíráte velmi intimní témata spojená s ženskou sexualitou, mateřstvím i opuštěním. Máte pocit, že se dotýkáte témat, o kterých se v současné rumunské literatuře stále příliš nemluví?
Ioana M. Stăncescu: Naštěstí se o těchto tématech mluví stále víc a víc. Literatura psaná ženami má úspěch všude po světě a s ní se objevují nové úhly pohledu. Ženské postavy už nejsou konstruovány pouze ve vztahu k mužskému hrdinovi, čtenář má přístup do jejich mysli, k jejich myšlenkám, především k takovým, které narušují představu žen jako citlivých a romantických bytostí, jakými po staletí v literatuře bývaly. V současné literatuře je stále více obyčejných žen. Píše se hodně a dobře o strachu, frustraci, depresi, revoltě, nenávisti, šílenství a o vztahu žen k jejich vlastnímu tělu. Pro spisovatelky je teď velmi dobrá doba.

iLiteratura: Na univerzitě jste studovala rumunskou a francouzskou literaturu a dnes pracujete ve francouzské redakci Radio România Internațional. Existují podle vás témata, o kterých se ve Francii otevřeně mluví nebo píše, ale v Rumunsku jsou stále tabu?
Ioana M. Stăncescu: To je těžká otázka, na kterou nemám podloženou odpověď, jen svůj názor založený na tom, co jsem v poslední době četla. Myslím, že v rumunské literatuře už žádná témata vyloženě tabu nejsou. Možná, že vůči některým je veřejnost méně otevřená. I tak ale na trhu jsou queer nebo feministické romány. Kdybych se přesto měla zamyslet nad tématy, která se oproti francouzské literatuře v té rumunské moc neobjevují, asi by to byla ta související s ekologií, kolonizací a imigrací. Když mluvíme o knihách vzniklých v určité zemi, implicitně tím myslíme geografický, kulturní a politický prostor, který se do textu propisuje. Je pravděpodobné, že za pár let se i u nás objeví postavy pocházející z dalekých zemí. Mimochodem v mé knize taková postava je – kurýr společnosti Glovo. Dále by to byla náboženská témata, především ta, která kritizují církev. Francie je laický stát, a tak je tam častá náboženská kritika nebo satira namířená proti kněžím či církvi. Nevím ale, nakolik je na knihy, ve kterých jsou církev a kněží odsuzováni, připravená rumunská veřejnost.

iLiteratura: Koho ze současných rumunských autorek a autorů byste doporučila českým čtenářům?
Ioana M. Stăncescu: Od té doby, co píšu, jsem toho od současných autorů stihla dost přečíst. A chci říct, že v Rumunsku se píše hodně a jsou to velmi dobré knihy. Protože jsme mluvili o literatuře psané ženami, uvedu některé prozaičky a básnířky, které mám ráda: Simona Antonescu, Veronica D. Niculescu, Ana Maria Sandu, Corina Sabău, Cristina Hermeziu, Svetlana Cârstean (v češtině je na stránkách nakladatelství Větrné mlýny dostupná ukázka z tvorby – pozn. red.), Andreea Răsuceanu. Tady se zastavím, i když bych takhle mohla pokračovat ještě dlouho. Na závěr bych ráda z hloubi duše poděkovala své skvělé překladatelce, Kláře Našincové, a nakladatelství Maraton za veškerou péči a pozornost. Děkuji i vám za otázky a zájem, stejně jako čtenářům, kteří si mou knihu vyberou a poznají se s mými postavami.