Začínající literární překladatelka Susa Wolfrum se stala v roce 2022 laureátkou Ceny Susanny Roth a tento úspěch ji motivoval k práci na dalších překladech z češtiny. Tvrdí o sobě, že literární překlad ji vždycky fascinoval, přestože už od školy i na univerzitě ve Vídni i v Lipsku slýchala „dobré rady“, které ji od profese překladatelky znovu a znovu odrazovaly. Na její překladatelské zkušenosti se v rozhovoru pro podcast Proč mě to baví ptala Jitka Nešporová.

iLiteratura: Na rozdíl od mnoha jiných překladatelů a překladatelek z češtiny do němčiny, pokud vím, nemáš žádné rodinné vazby k českému prostředí. Pocházíš ale z Regensburgu, z Bavorska, které s Českem bezprostředně sousedí. Začínají tady první stopy tvého zájmu o češtinu?
Susa Wolfrum: Ano, a tyto stopy nás vedou do malého městečka na česko-bavorské hranici, kde se ve starém zámku nachází Jugendbildungsstätte Waldmünchen s úžasnou nabídkou pro mládež. Tam jsem na workshopech a víkendech se žonglováním potkala lidi z Česka. Tehdy mi došlo, že je to trochu divné, Němci berou za samozřejmost, že Češi snad budou umět německy, ale naopak nic. Tak se ve mně zrodil sen naučit se tenhle sousední jazyk, který mi tehdy zněl tak kouzelně a záhadně. Hledání kurzu češtiny však nebylo tak snadné. Nakonec jsem se na rok přestěhovala do Plzně, partnerského města Regensburgu, abych se mohla učit češtinou přímo tam. Ale že by mě to jednoho dne dovedlo až k práci s českou literaturou, jsem v té chvíli vůbec netušila.

iLiteratura: O češtině mluvíš jako o kouzelné, záhadné řeči. Pro nás je zase docela nezvyklé tvé vzdělání knihkupkyně. V Česku tento obor, skrytý pod studium Knižní kultury, nabízejí aktuálně dvě soukromé školy a jedna veřejná. V Německu je to běžnější? Věnovala ses této profesi i v praxi?
Susa Wolfrum: V Německu je to docela běžné. Většina lidí po vyučení knihkupcem má maturitu, nebo dokonce vysokou školu. K práci v knihkupectví, kde se učí na místě, navštěvují celkem 12 týdnů v roce speciální odbornou školu, kde se učí o dějinách literatury, marketingu, účetnictví, pracovním právu a tak dále. A po třech letech jsou knihkupcem, respektive knihkupkyní. Mně se práce v knihkupectví vždycky velmi líbila. Pracovala jsem v Regensburgu a později v Lipsku. Pro profesi překladatelky je to vlastně nejlepší kontrast k práci u psacího stolu. V knihkupectví jsem v kontaktu s lidmi, a ne sama, pracuji vestoje a nesedím celý den, a je to docela analogová práce, nejsem pořád na počítači. V Lipsku jsem například pracovala v knihkupectví na hlavním nádraží, v krásné historické čekárně, kde mají nejen vybraný sortiment beletrie, ale také rozsáhlé oddělení železniční literatury a pestrý výběr časopisů, i mezinárodních. Schází se tu nejrůznější lidi. Zmiňuji to, protože mám dojem, že při práci s literaturou je důležité, abychom neztratili kontakt se zbytkem světa. A další výhoda té práce je, že v knihkupectví můžu sledovat trendy na knižním trhu, a to ideálně doplňuje práci překladatelky a studium.

iLiteratura: Zůstaňme tedy ještě chvilku u tvého studia. Vyučila ses knihkupkyní, to trvalo tři roky, pak jsi pracovala v Lipsku a právě tam jsi nastoupila na vysokou školu?
Susa Wolfrum: Studuji v Jeně. Nejprve jsem vystudovala lingvistiku a němčinu jako cizí jazyk se zaměřením na lingvistiku a kulturní vědu. Kromě literatury mě totiž vždycky velmi zajímalo, jak funguje jazyk, jak ho používáme, z čeho se skládá. Během toho studia jsem měla možnost strávit rok v Brně na Masarykově univerzitě. Tam jsem si prohloubila znalosti češtiny, tam se moje čeština, kterou jsem se naučila v Plzni v hospodách, při divadelních zkouškách, dočkala zušlechtění. A ke konci prvního studia jsem se začala zabývat i literárním překladem.

iLiteratura: Vybavuješ si okamžik nebo setkání s člověkem, který pro tebe byl určující a motivoval tě k prvním pokusům na poli literárního překladu?
Susa Wolfrum: Ano, to bylo právě v Brně. Seznámila jsem se tam s italskou překladatelkou Elisou Bin. Taky laureátkou Ceny Susanny Roth, která přeložila do italštiny básně Petra Hrušky a Jana Škroba. To ona mě během mnoha našich společných rozhovorů hodně motivovala sledovat cestu literárního překladu.

iLiteratura: Právě dokončuješ magisterské studium literárního překladu v Jeně, v čem spatřuješ největší přínos oborového studia pro překladatelskou praxi?
Susa Wolfrum: Jádrem studijního programu Literární překlad v Jeně jsou takzvané masterclasses. To jsou týdenní překladatelské dílny vedené zkušenými překladateli a překladatelkami. Tam se učíme všichni spolu, v různých jazykových kombinacích. Je to velká diskuse a každý lektor přináší trochu jiný přístup, jinou perspektivu. Je to prostě jedinečná příležitost učit se jeden od druhého mezi studenty navzájem a taky nahlížet zkušeným kolegům do šperkovnice.

iLiteratura: Nahlížet do šperkovnice, to je moc krásný jazykový obraz. Já bych možná řekla, že někomu nahlížím do kuchyně nebo koukám pod pokličku. Ale zůstaňme ještě u spolupráce a sdílení zkušeností. Aktivně se zapojuješ také do překladatelských soutěží a stipendijních programů. My jsme se spolu seznámily na česko-německé překladatelské dílně ViceVersa, která se konala v říjnu 2025, předtím ses zúčastnila také programu Hieronymus, který vypisuje Německý fond překladatelů, a v roce 2022 jsi vyhrála soutěž o Cenu Susanny Roth. Tuto mezinárodní soutěž pořádají Česká centra ve spolupráci s Českým literárním centrem, a je určena mladým zahraničním bohemistům do čtyřiceti let, kteří soutěží s překladem vybrané české prózy do dalších jazyků. Jak ses o soutěži dozvěděla a jaký měla přínos pro tvoji kariéru?
Susa Wolfrum: Do soutěže vybírá České centrum vždy aktuální český debutový román, respektive úryvek z něho, a mladí bohemisté a překladatelé z celého světa jsou pak vyzváni, aby zaslali překlad. Já jsem v tom roce vlastně ani neměla čas, ale pak mi v Praze v knihkupectví Ostrov padla ta kniha do ruky, Přípravy na všechno od Elsy Aidse, a když jsem ji přečetla, hned jsem si řekla: „Wow, to je ale text, ten bych chtěla přeložit.“ A tak jsem se nakonec zúčastnila. Vítězové z jednotlivých jazyků se pak v létě sešli na víkend v Praze. Tam jsem poznala mladé překladatele z Polska, Litvy, Japonska a bylo velmi zajímavé slyšet i jejich názory na překlad z češtiny. Absolvovali jsme různé workshopy a setkali jsme se taky s autorem Elsou Aids. A během toho víkendu padla zmínka, že dosud pouze dva vítězové přeložili a vydali celou knihu. To mě překvapilo, a tak jsem se pustila do hledání německého nakladatelství pro tu knihu.

iLiteratura: A podařilo se, tvůj překlad vyšel v roce 2024 v německém nakladatelství Parasitenpresse. Spolupracovala jsi i potom s autorem?
Susa Wolfrum: Ano, sešli jsme se párkrát osobně v Praze. Specifikem tohoto románu jsou básně mezi kapitolami, které jsou zároveň součástí příběhu. Kromě toho román obsahuje mnoho narážek na politiku, citáty z médií, bulváru, popkultury. Jako překladatelka potřebuji nejen vše co nejhlouběji pochopit, ale také zvážit, které z těchto narážek lze německému čtenářskému publiku sdělit a jakým způsobem. Velkým štěstím bylo také to, že jsem pro tento projekt získala stipendium Německého překladatelského fondu, a tudíž jsem mohla překlad konzultovat s Martinou Lisou jako svou mentorkou. Martina překládá jak poezii, tak prózu a také experimentální texty. A obě jsme tou dobou žily v Lipsku, takže ideální. Její mentorování pro mě bylo velmi inspirativní, prostě skvělý koncept. Byla jsem vděčná za tu možnost.

iLiteratura: Čím je právě tato kniha zajímavá pro německé čtenáře, rezonuje u německého publika?
Susa Wolfrum: Na jedné straně Přípravy na všechno zaujmou jednoduchým, ale velmi působivým stylem, rytmem, který vás neustále vtahuje a pak zase odhání, a také jistým humorem pod povrchem, který se táhne celým textem. Je to ale taky nemilosrdný pohled na současnost. Byl napsán už v roce 2018, ale předjímá tolik z naší současné reality, pokud jde o krize a přípravy na válku, nese v sobě jistou prozíravost, a tím je myslím pro německy mluvící publikum zajímavý. Ukazuje, že ohledně výzev naší doby byli středoevropští sousedé možná méně naivní než Německo.

iLiteratura: A jakou českou knihu překládáš teď? Vybrala sis ji opět sama, nebo se k tobě dostala jako zakázka? Souvisí případně její vydání s čestným hostováním České republiky na knižním veletrhu ve Frankfurtu 2026?
Susa Wolfrum: Další knihou je Ostrov duchů od Kláry Wang Tylové. Titul odkazuje k Tchaj-wanu, kde se příběhy odehrávají. Nabídku jsem dostala od německého nakladatelství a na začátku jsem přemýšlela, proč mám právě já překládat text, který se odehrává na Tchaj-wanu. Co já o tom vím? Mám právo to přeložit? Zvažovala jsem, jestli mě nenapadne kolega nebo kolegyně, kteří mají s Tchaj-wanem víc společného. Ale kdyby pak bylo důsledkem, že se ten román nepřeloží vůbec, byla by to škoda, protože je konstruován dost zajímavě. Jde v něm o víru v duchy na Tchaj-wanu, realitní trh v Tchaj-peji, opuštěná děsivá místa, takzvaná lost places, zranění a je tam i několik mrtvých. Zajímavá je taky forma vyprávění: kniha má šest kapitol a v každé promlouvá jiný hlas. Je to jako rej, když knihu dočtete, máte chuť pustit se do ní znovu od začátku. Hlavní postavy jedné kapitoly jsou pak vedlejšími postavami v jiných kapitolách a hlasy, které vyprávějí, jsou velmi rozmanité, co se týče původu, věku, pohlaví a taky socioekonomické situace. A díky této rozmanitosti hlasů byla práce při překládání velmi zajímavá.

iLiteratura: Kniha si vyžádala poměrně rozsáhlé a náročné rešerše, je to tak?
Susa Wolfrum: Ano, ale i rešerše byla velmi zajímavá. Dohledávala jsem nejen všechny tchajwanské reálie a jejich běžné německé označení, ale taky psaní všech čínských jmen osob a míst. V českém textu jsou samozřejmě uvedená v české transkripci, pro překlad je však bylo nutné převést do aktuální uznávané německé transkripce. Naštěstí je bratr jedné mé kamarádky sinolog se zvláštním zájmem o Tchaj-wan, takže jsem se s ním mohla poradit. A kromě toho jsem se radila s lidmi, kteří na Tchaj-wanu vyrostli a s kamarádkou překladatelkou, která tam delší dobu žila. Síť odborníků z nejrůznějších oborů je při překládání opravdu nesmírně cenná. Ale zpět k románu Ostrov duchů. Kromě toho, že se odehrává na Tchaj-wanu, vidím v něm i téma, které je velmi univerzální, a to je respekt. Respektující jednání jednoho k druhému, respekt k živým a mrtvým, respekt k místům, ke kulturám, které navštěvujeme, respekt k menšinám. A co mi v kontextu česko-německých vztahů přijde v této souvislosti zajímavé? Zatímco Německo s Tchaj-wanem neudržuje diplomatické vztahy, vztahy mezi Tchaj-wanem a Českem se stále více prohlubují. A to i v oblasti literatury.

iLiteratura: Mohu potvrdit. Každá zkušenost nás obohacuje, překlad knihy s tchajwanskými reáliemi ti rozšířil obzory v německo-tchajwanském kontextu a zároveň i českém. Jakým způsobem nejčastěji sleduješ současnou literaturu v Česku?
Susa Wolfrum: Nejraději opravdu v knihkupectvích. A taky v nakladatelských programech a jako vášnivá posluchačka rádia samozřejmě taky v rádiu a v podcastech.

iLiteratura: Věnuješ se také divadlu, jak jsi krátce zmínila. Překládáš i divadelní hry? Spatřuješ souvislosti mezi divadlem a překladatelskou prací?
Susa Wolfrum: Divadlo mě stejně jako literatura provází už dlouho. To by bylo na další rozhovor. Momentálně mě velmi zajímá zvuková stránka jazyka a formát audioprocházky. Je to vlastně divadlo pro uši během procházky. Divadelní texty jsem zatím nepřekládala, ale nevylučuji to do budoucna. V souvislosti s překladem má však divadlo pro mě ještě jeden význam. Překlad můžeme také považovat za inscenaci textů v jiném jazyce. Namísto přenosu z papíru na jeviště adaptujeme text z jednoho jazyka do druhého. Nebo ho oživujeme v jiném jazyce a k tomu ještě přistupuje fakt, že překladatelé nepracují jen doma u svého stolu. Součástí naší práce jsou taky čtení a rozhovory a pro tato vystoupení na jevišti může být zkušenost z divadla taky užitečná.

iLiteratura: Jaké s tím máš zkušenosti? Myslíš si, že to patří k práci překladatele – moderace, čtení, když se uvádí nový překlad za účasti autora nebo když překladatel dává rozhovory v rádiu, píše propagační texty? Patří to podle tebe k naší profesi a děláš to ráda?
Susa Wolfrum: Ano, myslím si, že v této době to je více a více potřebné, že se stáváme advokáty svých překladů. Já to dělám docela ráda, ale znám i kolegy, kteří to tak rádi nemají a nejraději by pracovali jenom u psacího stolu.

iLiteratura: A co tvůj překladatelský sen?
Susa Wolfrum: Možná bych přeložila nějaký zapomenutý text české autorky pro německé nakladatelství, které založil Sebastian Guggolz – vydával zapomenuté klasiky a objevy ze středovýchodní a severní Evropy. Tak možná za dvacet let.