Rodačka z Prahy Martina Lisa žila v různých zemích Střední Asie, věnovala se vědecké kariéře, kterou posléze opustila a soustředila se na literaturu a práci s jazykem. Dnes žije v Lipsku a překládání přirovnává k divadelní práci, kde je tvůrčí prostor daný hranicemi, ve kterých se může pohybovat. U vlastního psaní tyto limity neplatí. Jana Černá ji inspirovala k napsání audio-performativního textu o vztahu autorky a překladatelky. Martinu jako autorku fascinuje prolínání faktů a fikce, hra s textem. Jako překladatelka se věnuje různým žánrům, také poezii, do němčiny přeložila mimo jiné básně Petra Hrušky, Jana Škroba nebo Adama Borziče. Rozhovor s překladatelkou pro sedmou epizodu podcastu Proč mě to baví vedla Monika Loderová.

iLiteratura: Martino, narodila ses v Československu, utvářela tě Praha pozdních osmdesátých a devadesátých let, vystudovala jsi germanistiku a historii na univerzitě v Lipsku, pracovala jsi ve Střední Asii, v Rusku a na Ukrajině a v současnosti žiješ v Lipsku. Jsi členkou nakladatelského kolektivu Hochroth, literární redaktorkou lipského magazínu Kreuzer, vydáváš knihy, překládáš poezii i prózu z češtiny a slovenštiny. To je velmi pestrý příběh. Kdy a jak se vlastně zrodilo tvé rozhodnutí věnovat se výlučně literatuře a překladu a zvažovala jsi třeba i jinou profesní dráhu?
Martina Lisa: Já jsem během studia historie začala překládat humanitněvědní texty a eseje a vlastně jsem vnímala i historii jako vyprávění příběhů. Dlouho jsem zvažovala, že se budu věnovat vědě, ale zjistila jsem, že to není úplně moje parketa. Po studiu jsem měla pocit, že musím nejdřív do světa, tam jsem učila dlouho němčinu, ale pak jsem dostala v roce 2013 stipendium, a to bylo myslím zásadní. Jednalo se o projekt TransStar univerzity v Tübingenu zaměřený na literární překlad a management literatury. Tam jsem se setkala s Kristinou Kallert, která byla v té době mojí mentorkou a která mě svým respektujícím a otevřeným přístupem k literatuře a lidem vůbec zásadně ovlivnila. Tím jsem se přesunula z překládání esejistických prací k literatuře a už jsem u toho zůstala.

iLiteratura: S českou literaturou jsi v úzkém kontaktu už pěknou řádku let. Například s Martinem Beckerem jste v roce 2017 společně vydali výbor mladé české prózy a lyriky pod názvem Poslední metro a sama českou poezii průběžně překládáš. Zajímalo by mě, co je pro tebe rozhodující při výběru textu? Co musí text mít, aby ses pro jeho překlad rozhodla?
Martina Lisa: Myslím, že na to nemůžu odpovědět univerzálně. Mám v hlavě myšlenku, která možná pochází od Kristiny Kallert, že všechny texty, které čteme a překládáme, s námi mají něco společného. To se samozřejmě v průběhu doby může měnit. Myslím tudíž, že každý text musí mít něco, co mě osloví a zasáhne, je to takový ten „pocit z břicha“. U lyriky to platí dvojnásob.

iLiteratura: Souhlasila bys tedy s názorem, že překlad je vlastně specifická forma čtení, že je to možná ta nejintenzivnější forma čtení?
Martina Lisa: Tuhle větu jsem si myslím někde zapsala, äußerste Lektüre. Já mám pocit, že se při překládání na text díváš úplně jinak. Čteš ho několikrát a při každém čtení objevíš něco nového. Je to možná, jako když čteš s tužkou v ruce, děláš si poznámky a výpisky, ale u překládání to vede ještě o dva kroky dál. Když v textu vidím odkazy na jinou literaturu, tak si čtu texty, které vedly k tomu, aby vznikla tahle kniha. Často se stane, že k překladu jednoho románu čtu ještě deset dalších, které s ním souvisí, a někdy jsou to třeba jen dvě věty, ale mám pocit, že se tam třeba něco vlilo a že to musím vědět.

iLiteratura: Navíc máš ten velký dar, že jsi doma ve dvou jazycích, v češtině a v němčině, a on to samozřejmě není jenom jazyk sám, je to i kultura s ním spojená. Jak vnímáš roli kulturního kontextu při převodu literárních textů z češtiny do němčiny? Dá se třeba říct, že něco vůbec nefunguje?
Martina Lisa: Já mám pocit, že máme velkou výhodu v té dlouhé tradici vzájemného prolínání. Jednak je to geografická blízkost, ale i blízkost kulturní. Díky tomu máme řadu společných obrazů a přirovnání, ale samozřejmě ani kulturní okruh není tak úplně odlišný. Zároveň existují detaily, které nepřeložíš. V češtině je někdy narážka a je to jedno slovo, za kterým se českému čtenáři odkryjí celé horizonty a příběhy, což se v němčině neděje. Ale já si myslím, že to jde převést jiným způsobem a hlavně že to jsou věci, které fungují u každého čtenáře a každé čtenářky jinak. V podstatě to platí i pro českého čtenáře, který čte českého autora. Ne každému se otevřou kontexty tak, jak jsou třeba míněny, ale každému na základě toho, jaké má zkušenosti, jaké přečetl knihy atp. Takže si myslím, že třeba ne každý detail jde přeložit, ale jde vlastně o atmosféru a text jako celek.

iLiteratura: Pojďme se teď podívat na konkrétní jména. Překládala jsi mimo jiné Adama Borziče, knihy Terezy Semotamové, Jany Černé, lyriku Petra Hrušky nebo Jana Těsnohlídka. Řekneš nám, na jakém překladu pracuješ nyní a jaký text tě v poslední době nejvíc zaujal?
Martina Lisa: Já mám teď to štěstí, že díky hostování ve Frankfurtu překládám jednu knihu za druhou. Právě jsem dokončila druhou sbírku Petra Hrušky, kterého překládám už delší dobu. Ta sbírka mě zaujala i tím, jak se odlišuje od autorovy dosavadní tvorby. Překládám také autorky, které mě baví, Emmu Kausc, Terezu Semotamovou. Společně s kolegyní Danielou Pusch připravujeme antologii současné české lyriky, která by měla k Frankfurtu vyjít, pokud vyjde dotace, a tam je zastoupeno 15 současných autorů mladší a střední generace, a to mě taky baví.

iLiteratura: V poslední době ses intenzivně věnovala textům Jany Černé, respektive Honzy Krejcarové, přeložila jsi výbor textů, ale také jsi o ní publikovala a psala vlastní texty. Jak se k tobě tvorba Jany Černé dostala a čím tě oslovila?
Martina Lisa: To byla dlouhá cesta. Já jsem se k ní dostala před více než deseti lety, přes Milenu Jesenskou. V té době jsem ani nevěděla, že její dcera byla tak aktivní v undergroundu. První texty jsem překládala pro divadelní performativní kus o vztahu Jany Krejcarové a Mileny Jesenské na základě jejich textů, uvedli jsme ho v roce 2016. Pak jsem se tím začala zabývat hlouběji a četla jsem ji dlouho a hledala i nakladatelství, až se to nakonec podařilo. Jana Černá mě oslovila na různých úrovních. Napsala jsem o ní takový audio-performativní text o vztahu autorky a překladatelky. Ovlivnila mě i svým přístupem k mystifikaci jako kulturnímu pojetí života a vlastně i tím klasickým surrealistickým pojetím, které neodděluje umění a život. Ona svůj život brala v určitých fázích jako dílo, takže nikdo v podstatě úplně neví, co se stalo a co ne, a to mě na ní fascinuje. Je to možná i můj přístup k věcem, co občas píšu, prolínání faktů a fikce a hraní si s tím, co je možné a co ne.

iLiteratura: Jak tvoje zkušenost překladatelky ovlivňuje způsob, jakým sama píšeš? Existují věci, které si jako autorka dovolíš, ale jako překladatelka bys je třeba považovala za problematické?
Martina Lisa: Narazila jsem na text současného polského básníka a překladatele Andrzeje Kopackého, který hovoří o překladu jako o divadle, a to mě velmi oslovilo, mimo jiné proto, že mě divadlo baví. On překlad srovnává s divadelní inscenací, kde má člověk vyhraněný prostor pro tvůrčí práci, ale jsou tam hranice, ve kterých se můžeš pohybovat, což u toho vlastního psaní nemáš, tam se můžeš vydat kamkoliv. Při překládání mám výchozí text a snažím se napojit na hlas, který tam slyším. Samozřejmě se tam dostává do určité míry i můj hlas, ale pořád je to pokus vlézt do určité role a snažit se to zahrát. Je to víc performativní v tom smyslu, že se snažím si představit, jak někdo mluví, a není to úplně tak, jak bych třeba v dané situaci mluvila já.

iLiteratura: Už dvakrát ses zúčastnila česko-německé překladatelské dílny ViceVersa, kde se setkávají překladatelky a překladatelé z němčiny do češtiny a naopak. Chtěla jsem se zeptat, jestli je pro tebe kontakt s českými kolegyněmi a kolegy důležitý a jestli se daří udržovat nějaké stabilní vazby?
Martina Lisa: Ta setkání jsou ohromně důležitá, nejen ViceVersa, ale všeobecně v česko-německém kontextu. Já se snažím účastnit i jiných seminářů, které máme třeba od Německého fondu překladatelů (DüF). Při překládání je člověk s textem sám a je strašně důležité z toho vystoupit a dát to přečíst někomu jinému. Já to dělám i se svými vlastními texty, máme takovou autorskou skupinku, kde si texty navzájem předčítáme. Je to samozřejmě hodně subjektivní a člověk si musí taky s těmi druhými rozumět, ale mám dojem, že určité kontakty drží a výměna názorů funguje. Já jsem například překládala knížku Terezy Semotamové, která je zároveň překladatelkou, a s tou jsme napojené na chatu, kde si třeba rychle posíláme věty a formulace, když si nejsme jisté, a to funguje moc dobře. Já nejsem příliš aktivní na sociálních médiích, takže mi hodně pomáhá, že tady jsou lidi, kteří jsou v té sféře zběhlí a řeknou mi, co je potřeba vědět.

iLiteratura: Máš ještě další zajímavou pracovní zkušenost: v letech 2023–2025 jsi byla porotkyní v soutěži Susanny Roth. Uveďme pro úplnost, že Cena Susanny Roth je vyhlašována Českými centry a Českým literárním centrem a jedná se o mezinárodní překladatelskou soutěž určenou začínajícím zahraničním bohemistům. Jaké jsi z té soutěže nabyla dojmy? Můžeme se těšit, že se průběžně objevují noví mladí bohemisté?
Martina Lisa: Ze svého tříletého působení jsem nabyla dojmu, že zájem zahraničních bohemistů je stabilní, ale třeba polští kolegové jsou zahlceni mnohonásobně větším počtem textů. Zájem na jednu stranu je, ale zároveň se v německém jazykovém prostoru zavírají katedry bohemistiky na univerzitách. Slavistika ve srovnání se situací před deseti, dvaceti lety se hodně zmenšuje, a i tam, kde se věnují překladu, je to myslím zaměřené hodně komerčně, a ne úplně na literaturu. Zároveň ale existují pozitivní příklady, jako třeba Susa Wolfrum, která před pár lety tuto cenu vyhrála a teď se zdá, že u literárního překládání zůstane.

iLiteratura: Už jsi zmiňovala Frankfurtský knižní veletrh a čestné hostování České republiky v roce 2026 a s tím spojené vlastní pracovní vytížení. Zapojíš se i do jiných aktivit na veletrhu, nebo se jedná čistě o překladatelskou práci?
Martina Lisa: Do léta se budu koncentrovat na překládání, ale na podzim už mám pár projektů, jednak v Mnichově budu moderovat různá setkání, což dělám taky docela často, uvádím autory a autorky, připravuji projekt v Drážďanech, kterého se zúčastním jako překladatelka a spojuje se v něm česká literatura a soudobá hudba. Pokud to vyjde, zúčastním se Dnů české kultury, které se konají každoročně na podzim v Drážďanech, a pak ještě v jiných městech.

iLiteratura: Máš nějaké překladatelské nebo autorské sny, o které by ses s námi byla ochotná podělit?
Martina Lisa: Mým největším snem je asi čas. Čas na to, věnovat se důležitým věcem. Mám v hlavě pár plánů, ale ještě jsou málo uzrálé na to, abych je mohla vypustit do světa. Možná bych si přála, aby zájem o texty, který teď souvisí s hostováním České republiky ve Frankfurtu, měl delší trvání. Knižní veletrh vede k velké akumulaci. Vyjde toho hrozně moc najednou, všichni se o to zajímají a pak to opadne. Měla bych radost, kdyby se něco z toho uchytilo.