Ruben Höppner je velkým propagátorem české literatury, má rád mladou, aktivistickou, feministickou literaturu. Působí jako překladatel, nakladatel, organizuje literární čtení, moderuje debaty a motivuje své studentstvo bohemistiky na univerzitě v Postupimi. Sám vystudoval na Humboldtově univerzitě bohemistiku a germanistiku a ve své závěrečné práci se zaměřil na srovnání překladatelských přístupů při převodu Haškova Švejka do němčiny. V rozhovoru, který s ním pro podcast Proč mě to baví vedla Monika Loderová, zdůrazňuje mimo jiné to, jak důležité je myslet dlouhodobě.

iLiteratura: Rubene, ty jsi byl v roce 2015/16 na Erasmu v Praze, kde jsi pokračoval v magisterském studiu kultury a literatury střední a východní Evropy, které jsi zakončil prací věnovanou evropskému rapu na sídlištích a srovnání rapových textů z Německa a Česka. V současné době působíš na univerzitě v Postupimi na téže katedře a mezi tvé výzkumné projekty patří mimo jiné právě hiphopová kultura. Co z textové analýzy rapu a hip hopu vyplynulo a jak se tvůj výzkum v tomto směru dál vyvíjí?
Ruben Höppner: Zjistil jsem, že tyto texty vypovídají o lidech a společnosti často víc než tzv. velká literatura. Na univerzitě rozlišujeme velkou literaturu, která je považována za důležitou, a pak máme literaturu, která zůstává stranou zájmu. To je škoda, protože rapové texty jsou pro mě literatura a měli bychom je zkoumat. Například já se zabývám texty o Romech v Česku. Rapové texty jsou velmi silné, a to jako akademici musíme zkoumat. Proto to dělám.

iLiteratura: Co tě přivedlo k češtině a k české literatuře?
Ruben Höppner: Byl to vlastně omyl. Ve škole jsem měl ruštinu a chtěl jsem ji studovat. K tomu jsem potřeboval druhý obor. Když jsem online přihlášku vyplňoval, popletl jsem to a vyplnil češtinu jako první obor a ruštinu jako druhý. Nešlo to změnit, tak jsem to musel studovat dva semestry – a potom už to byla láska a dodnes to dělám rád. Studium ruštiny jsem ani nedokončil, dělal jsem germanistiku a později ještě slovenštinu.

iLiteratura: Velmi brzy jsi začal překládat a tvým prvním literárním překladem byla knížka Dory Kaprálové – Berlínský zápisník, kde autorka popisuje drobné střípky ze svého prvního roku, kdy žila v Berlíně. Jak si k tobě ten text našel cestu?
Ruben Höppner: Já jsem už dlouho chtěl překládat, řekl jsem o tom své učitelce češtiny, která měla za kamarádku Doru Kaprálovou a ta napsala česky knížku o Berlíně. Zeptala se mě, jestli to nechci zkusit. Pustil jsem se do překládání, ta knížka vyšla a dneska jsme s Dorou kamarádi, tak to je fakt super.

iLiteratura: Necháš nás trošku nahlédnout do své překladatelské kuchyňky? Jak pracuješ, jaký styl je ti nejbližší, a hlavně podle čeho se rozhoduješ, jakou knihu přeložíš sám, dnes už jsi totiž v situaci, že překlad můžeš svěřit i někomu jinému. Co musí text mít, aby tě oslovil, aby tě překládání bavilo?
Ruben Höppner: Pro mě je důležité, aby text byl osobní a upřímný, aby vedl do vnitřního světa autora nebo autorky. Není pro mě rozhodující, že je to umělecká práce, potřebuju v textu vidět autora nebo autorku. Dora Kaprálová má takový styl, Matěj Hořava také, to jsou lidi, které rád překládám. Když si vztah k textu nenajdu, tak ho nepřekládám. Existuje tolik dobrých překladatelů a překladatelek, kteří to přeloží možná líp než já.

iLiteratura: V roce 2024 ses ujal vedení nakladatelství Anthea. Zůstal jsi věrný jeho tradici, ale nasměroval jsi ho víc na mladou a rozmanitou literaturu ze střední a východní Evropy. Česká literatura v něm má své důležité místo. Vyšly u vás mimo jiné debuty Patrika Bangy, Miřenky Čechové, Jakuba Stanjury, Marka Torčíka nebo Miroslava Hlauča. Některé z nich patří dokonce mezi vaše bestsellery, zejména Srpny Jakuba Stanjury a Skutečná cesta ven Patrika Bangy. Je těžké prosadit se na německém knižním trhu s českou literaturou? A jak je to s kulturním kontextem a tématy? U nás se často vedou diskuse o přenositelnosti témat, tak by mě moc zajímalo, jaká je tvoje zkušenost.
Ruben Höppner: Prosadit současnou českou literaturu na německém trhu je těžké. Když mluvíme o české literatuře v Německu, tak je to Radka Denemarková, Jaroslav Rudiš, Milan Kundera a tím to končí. A to je škoda. Tím nechci říct, že je to špatná literatura, je to opravdu dobrá literatura, ale česká literatura má víc, a to chci ukázat. My pořád mluvíme o české literatuře a podle mě je to problém, protože česká literatura je mnohem univerzálnější. Když se například podíváme na Rozložíš paměť Marka Torčíka, je to univerzální příběh. Srpny od Jakuba Stanjury by se mohly odehrávat v Berlíně stejně tak jako v Praze, a proto to funguje. Cesta ven Patrika Bangy je český příběh o rasismu, ale je to univerzální výpověď. Myslím, že nakladatelé a novináři by tomu neměli jen dávat nálepku „česká literatura“.

iLiteratura: Nakolik se navzájem ovlivnily tvoje překladatelská a nakladatelská zkušenost? Z pohledu zvenčí se to zdá vlastně jako ideální kombinace. Skutečně to tak funguje?
Ruben Höppner: Ano a ne. Velká výhoda je, že znám oba kulturní kontexty. Znám překladatele, autory, lidi z kulturní oblasti v Česku i v Německu, můžu s nimi vést rozhovory v rodném jazyce. Jsem literární vědec a poznám, jestli je text dobrý, nebo ne. Čtu nejenom české a slovenské texty, ale i polské, ruské, ukrajinské. To je velká výhoda. Zároveň platí, že překládání je dlouhý proces a je na to potřeba čas. Jako nakladatel nemám tolik času, takže když jsem nakladatelem, nemám čas na překládání, a to je velká škoda. Nemůžu se bohužel průběžně věnovat obojímu.

iLiteratura: Česká republika se v roce 2026 představí jako čestný host největšího knižního veletrhu světa ve Frankfurtu nad Mohanem. Pro českou literaturu je to velká příležitost. Ty jsi, Rubene, s českou literaturou v úzkém kontaktu: kromě samotného překládání a vydávání současné české literatury píšeš také různé posudky a překládáš ukázky české a slovenské literatury pro nakladatelství a různé kulturní instituce a literární agentury. Moderuješ autorská čtení a motivuješ studenty bohemistiky na univerzitě v Postupimi. Jak se zapojuješ do aktivit v souvislosti s Frankfurtem, tedy kromě tohoto našeho podcastu, a jak to na tebe všechno působí?
Ruben Höppner: To je důležitá otázka, protože celý rok 2026 je pro mě spojený s Frankfurtem. Každý den kroužím kolem Frankfurtu, je to pro mě jako nakladatele nesmírně důležité, protože můžu ukázat, co chci dělat v budoucnosti. Dělám hodně věcí už teď, budu moderovat, dělám rozhovory i v Německu, v novinách, budu vystupovat na univerzitách a budu taky mluvit o tom, co to vlastně znamená být čestným hostem. Budu dělat, co je v mých silách. Chci ukázat, jak důležité je uvažovat dlouhodobě, a ne jen o Frankfurtu 26. Většina nakladatelství si řekne: „Ano, je to čestný host, uděláme dvě české knihy a hotovo.“ To je škoda. Já to chci dělat jinak. Chci ukázat, že česká literatura existuje i v roce 2028, 2030 a tak dál.

iLiteratura: Jaké knížky připravuje nakladatelství Anthea?
Ruben Höppner: Je to dlouhý seznam. Teď vyšly Letnice Miroslava Hlauča, Rozložíš paměť Marka Torčíka, velmi zajímavý autor Petr Hanel, ale i dětská kniha Marity Kelbl. Připravuji ještě další dvě knihy. Nevím, jestli to smím říct, protože jsme ještě nedostali grant, ale držme si palce. Chci vydat druhou knihu Jakuba Stanjury Medúzy a Svatby Dory Čechové. Takový je plán na tento rok a mám pochopitelně i další plány pro rok 2027. Například druhou knihu Miřenky Čechové.

iLiteratura: Jakým způsobem sleduješ současnou českou literaturu? Dá se říct, že máš nějaké oblíbené autory, ale jinak sleduješ kulturní rubriky, nebo ti přátelé doporučují knížky?
Ruben Höppner: Ano, přátelé jsou důležití. Když sedíme v hospodě, mluvíme o knížkách. Ono to zní trochu jako vtip, ale není to vtip – sleduju, co říká Petr A. Bílek, protože jsem u něj studoval a jeho názor je pro mě důležitý. Taky čtu časopis Respekt, sleduju nominace na Cenu literární kritiky a Magnesii Literu. Důležité jsou i rozhovory s překladateli a překladatelkami v Německu, s nakladateli v Česku, hodně mluvím s literárními agentkami. Ti všichni mi říkají: „Rubene, to je něco pro tebe,“ protože můj program je velmi jasný. Pro mě to musí být většinou mladá, aktivistická, feministická literatura, a proto mi lidi doporučují většinou jasné věci.

iLiteratura: Kolik českých titulů si můžete ve vašem ročním programu dovolit?
Ruben Höppner: Teď je to šest titulů ročně, tři na jaře a tři na podzim. V budoucnosti to budou čtyři ročně.

iLiteratura: Ještě bych se ráda krátce dotkla knih pro děti, protože jestli se nepletu, na začátku své překladatelské dráhy jsi překládal i ukázky z dětských knih, hlavně těch, které vycházejí v nakladatelství Baobab. Máš možnost se ještě trochu věnovat literatuře pro děti a je o ni na německém knižním trhu zájem? Nemám na mysli jenom úplně klasické příběhy, ale třeba i různé komiksy, kterých u nás vychází celá řada.
Ruben Höppner: Pro mě je česká dětská literatura výjimečná. To neexistuje nikde jinde. Tak zajímavé, přesné a upřímné knížky – a tím nemyslím jenom Krtečka. Problém je, že trh pro dětskou literaturu je náročný a produkce je drahá. Vydávat dětské knihy je velké riziko. Teď jednu dětskou knihu mám, ale je to těžké. Do budoucna je vydávat nebudu, ale chci pomáhat jiným nakladatelům, kteří mají pro dětskou literaturu víc možností. Například kniha Kost od Báry Dočkalové je výborná dětská kniha, kterou myslím v Německu potřebujeme. Rád bych s tím pomohl.