Literární redaktorka a překladatelka Sophia Marzolff strávila březen 2026 v Praze na rezidenci pro literární překladatele, kterou uděluje České literární centrum. Rozhovor vznikal během jejího rezidenčního pobytu. Přeložila několik desítek převážně beletristických titulů. V roce 2025 získala Bavorské pracovní stipendium na překlad knihy Alice Horáčkové Rozpůlený dům, který vyšel v nakladatelství Diogenes. Čím ji tato spolupráce obohatila? Rozhovor s překladatelkou pro druhou epizodu podcastu Proč mě to baví vedla Jitka Nešporová.

iLiteratura: Sophie, pocházíš z Heidelbergu a v 90. letech jsi vystudovala romanistiku a slavistiku. Pracovala jsi také pro několik různých nakladatelství a v posledních letech působíš jako překladatelka na volné noze, přeložila jsi několik desítek převážně beletristických titulů. Co tě vlastně přivedlo nejprve ke studiu češtiny a potom k překladu?
Sophia Marzolff: Nemám rodinné kořeny ani příbuzenstvo v Čechách, ale vždycky jsem se zajímala o jazyky. Na maturitní výlet jsem jela do Prahy, to bylo ještě v roce 1989, myslím že v září, a vůbec jsme neměli tušení, že bude revoluce. A když jsem na začátku 90. let začala studovat na univerzitě francouzštinu a italštinu, říkala jsem si, proč si nepřidat ještě takový exotický jazyk jako je čeština, protože krátce předtím padla Berlínská zeď a bylo to, jako bychom získali nové sousedy. Aspoň pro mě, protože pocházím ze západního Německa.

iLiteratura: Dnes tedy překládáš ze všech tří jazyků, které jsi vystudovala – je to francouzština, italština a čeština. Jak velký podíl v tvé práci zaujímají právě literární překlady z češtiny?
Sophia Marzolff: Z češtiny to teď bude asi čtrnáct, patnáct knih z beletrie, tak něco.

iLiteratura: Do jaké míry se tato zajímavá kombinace románských jazyků, jazyka slovanského a němčiny navzájem ovlivňuje? Je to obohacení pro tvoji překladatelskou práci?
Sophia Marzolff: Nevím, jestli to je obohacení vzájemné. Čeština mi vlastně byla na začátku cizí, prostě jsem začala od nuly, zatímco italštinu a francouzštinu jsem měla už na gymplu a mám také příbuzenstvo ve Francii… Myslím, že oba jazyky, němčina a čeština, mají vlastně hodně společného, jejich myšlení, nebo dokonce strukturu vět, jazykové obrazy, přísloví… Nevím, jak to cítíš ty, protože i ty jsi překladatelka z němčiny. Myslím, že někdy se dá překládat doslovně, protože máme stejná úsloví, jako „být zamilovaný až po uši“, „vodit někoho za nos“, a dokonce tělesné obrazy jako „držet palce“. To ve francouzštině nejde, tam mají croiser les doigts, jako fingers crossed. To jsou jiné obrazy. A myslím, že je cítit, že Češi a Němci dlouhodobě žili těsně vedle sebe, nebo dokonce spolu, je to cítit v jazyce.

iLiteratura: Ano, historická kulturní provázanost těchto dvou národů, jakkoli zažívaly spoustu obtížných momentů i určitou rivalitu, se v obrazovém vnímání tohoto společného světa a společné žité zkušenosti opravdu hlavně v idiomech zřetelně projevuje. S tím souhlasím. Kdybys porovnávala, jakým způsobem sleduješ literární dění v jednotlivých zemích a kulturách, ze kterých překládáš, je to pro tebe také jiné?
Sophia Marzolff: Vlastně mám vždycky pocit, že nestačím držet krok s jazykovými trendy, protože například ve Francii se mládežnický jazyk, argot nebo slang, velmi rychle mění. Není tak lehké sledovat to souběžně. Myslím, že řešením je střídat zaměření. Například teď překládám víc z češtiny, a francouzština i italština se dostaly trošku do pozadí. A myslím, že jednou nastane příležitost, kdy se to zase změní. Ale nicméně jako překladatelky a překladatelé máme velikánské možnosti a zdroje informací díky internetu. Můžeme se dívat na YouTube, na filmy, seriály, kde lidé mluví obecnou češtinou, můžeme poslouchat podcasty a tak dále. O tom se dřívějším překladatelům ani nesnilo.

iLiteratura: Věnuješ se překladu už dobré dvě desítky let, co tě na překladatelské práci nejvíc baví?
Sophia Marzolff: Asi to, že se vlastně nikdy nenudíš, protože každý text je jiný, má jiný styl, jiný předmět. A můžeš se ponořit do různých světů. Mám také velmi ráda, že se z textu pokaždé něco naučím. Pro historický román dělám hodně rešerší, a to se přiučím. Nebo teď překládám novelu Jonáše Zbořila a dozvěděla jsem se, že existuje něco jako xenoboti. Taková směs zvířat a robotů, to jsem předtím nevěděla.

iLiteratura: Kdybychom zůstaly u chronologie a tvých prvních překladů, co ses třeba naučila z knih Květy Legátové? Hned na přelomu tisíciletí jsi přeložila jak povídkovou sbírku Želary, tak i následující novelu Jozova Hanule. V němčině překlady těchto titulů zněly Die Leute von Želary a Der Mann von Želary. Je tady teda záměrné, explicitní propojení těchto dvou prozaických knih. U nás byly tyto práce velice úspěšné. Autorka v roce 2002 získala Státní cenu za literaturu, později byl v režii Ondřeje Trojana natočený film Želary, nominovaný na Oscara. Jaké bylo přijetí těchto knih v Německu?
Sophia Marzolff: Ano, musím říct, že novela Jozova Hanule byla opravdu velmi úspěšná. Povídkový román Želary trošku míň, ale myslím, že to nemá moc společného s filmem, který u nás v Německu tak známý nebyl. Spíš pomohl jeden článek v časopisu Spiegel. To byla tenkrát velmi dobrá recenze a měla velký vliv na prodej.

iLiteratura: Co tě k této knize přivedlo? Navrhla jsi ji k překladu, nebo jsi ji získala jako zakázku?
Sophia Marzolff: Nakladatelství už mělo doporučení odjinud a zeptali se, jestli mám chuť to překládat. To byla spíš náhoda. Někdy dostávám zakázky z nakladatelství, ale někdy také sama vřele doporučuji. Například román Honzlová Zdeny Salivarové, to byl můj oblíbený projekt. Náhodou jsem viděla, že nakladatelství Argo udělalo nové vydání. Přečetla jsem si to a byla jsem prostě nadšená. Vlastně je to text ze 60. let, ale je pořád velmi živý, velmi přímý. Doporučila jsem to nakladatelství Mitteldeutscher Verlag a oni měli zájem, tak to bylo štěstí, že se to podařilo.

iLiteratura: Promítá se do té tvé překladatelské práce i zkušenost redaktorská? Vnímáš to jako pozitivní zkušenost?
Sophia Marzolff: Určitě. Zprvu jsem asi sedm let pracovala jako redaktorka v různých nakladatelstvích a tam jsem se samozřejmě také věnovala překladům, většinou z angličtiny. A tak znám překládání také z druhé strany a velmi mi to pomáhá, protože jako překladatelka jsi spíš blízko k autorovi, k původnímu textu, a chceš být věrná. Někdy nemáš odvahu vzdálit se od textu, zatímco jako redaktorka přicházíš spíš ze strany výsledku, jsi blíž k čtenářstvu – a to mi velmi pomáhá získat odstup. Řekla bych, že při překládání dělám nejprve takovou strohou verzi, velmi rychlý překlad. A potom, čím déle na překladu pracuji, tím víc mám perspektivu redaktorky a tím spíš mám odvahu odchylovat se. Protože ani německé čtenářstvo nemůže ty dva texty porovnat. Německý výsledek prostě musí být uvnitř konzistentní, musí se dobře číst.

iLiteratura: Často se u nás setkávám s praxí, že překlady z němčiny, protože to je velký jazyk, rediguje jen někdo, kdo ovládá němčinu a postupuje v ideálním případě tak, že srovnává slovo od slova překlad a originál. Ale od kolegů z Německa jsem už několikrát slyšela, že v Německu to nefunguje, protože čeština je naopak malý jazyk a není tolik odborníků, kteří by česky rozuměli. Takže často se redakce ujímá zkušený literární profesionál, zkušený redaktor bez znalosti výchozího jazyka, a proto s textem i takto nakládá, trochu volněji, především právě s tou perspektivou čtenáře. Jaké zkušenosti máš ty?
Sophia Marzolff: Je to jistý problém s češtinou, protože když překládám něco z francouzštiny, můžu předpokládat, že interní redaktorka také umí francouzsky. A když překládám český text, už během práce dělám hodně poznámek a připomínek, kde upozorňuji, když je tam něco zvláštního, jako slovní hříčka nebo nějaká narážka, nebo jestli je tam místo, kde jsem se vzdálila od originálu a proč jsem to dělala, protože to pak chci rozebírat s redaktorkou. Ale mám vlastně dobré zkušenosti, protože i ti redaktoři, kteří neumí česky, pracují velmi důkladně a ptají se mě, pokud se jim něco nezdá, nebo jestli je to opravdu tak v originále, jestli můžeme něco změnit a podobně.

iLiteratura: Přeložila jsi například Stín katedrály Miloše Urbana, dvě knihy Markéty Pilátové S Baťou v džungli a Hrdina od Madridu, mezi tvé nejnovější překlady patří také Flora Jonáše Zbořila. Co tě na ní nejvíce zaujalo a co jsou pro tebe ty nejnáročnější, ne nutně překladatelské oříšky, ale třeba stylové tendence tohoto textu? S čím se nejvíc potýkáš?
Sophia Marzolff: Byla jsem z toho textu nadšená, protože je velmi atmosférický, má tu stranu dystopickou, ale přece jenom má mnoho společného s naší dobou. Je to opravdu velmi, velmi zajímavý text. Není to tak lehké na překlad, na první pohled se zdá, že to jsou vlastně jednoduché věty, ale když text zkoumáš důkladněji, vidíš, že každé slovo je velmi důkladně vybráno. Je cítit, že autor je básník.

iLiteratura: Já mám stejnou zkušenost, čím kratší a sevřenější text, tím náročnější je ho překládat a pokrýt všechny významy úsporného vyjádření… Jiný tvůj nedávný překlad se naopak obrací do minulosti: román Rozpůlený dům Alice Horáčkové, který vyšel v renomovaném švýcarském nakladatelství Diogenes Verlag. Čím pro tebe byla tato kniha zajímavá?
Sophia Marzolff: I s touto knihou se na mě obrátilo nakladatelství, mám tam už dávné kontakty, protože jsem tam tenkrát začínala jako mladá stážistka a budoucí redaktorka. Nejprve se mě zeptali, jestli mám chuť si knihu přečíst a napsat posudek. A já jsem napsala velmi dobrý posudek, protože myslím, že takový román opravdu je, otevírá veliký časový prostor, od začátku 20. století až do konce druhé světové války a odsunu Němců. A je tam hodně lidí, hodně jmen, ale přece jenom je to tak čtivé, napínavé a živé, že prostě o té době dostaneš dobrou představu. A pak přišla zakázka na překlad.

iLiteratura: Odsun a rozdělená rodinná historie, to je stále velice silné téma česko-německých (spíše než politických v tuto chvíli) kulturních vztahů. A dokladem toho svým způsobem může být i to, že jsi za tuto knihu získala pracovní stipendium Bavorského ministerstva pro vědu a kulturu. To je cena, která je udělována už od roku 2009, aktuálně je spojena se štědrou finanční dotací 10 000 eur a jejím cílem je podpora překladatelů, aby se mohli – teď cituji ze statutu ceny – bez ekonomicko-materiálního tlaku naplno věnovat svému pracovnímu projektu. Je to stipendium otevřené pro překlady ze všech jazyků, určeno je debutujícím i zkušeným překladatelům. Jak tenhle nástroj podpory v Německu funguje? Cenu Uděluje cenu porota, nominuje překladatele nakladatelství nebo se třeba může přihlásit sám?
Sophia Marzolff: Ne, o cenu se můžeš ucházet. Jako o stipendium. A velmi mi to pomohlo při práci, protože někdy děláš hodně rešerší a zároveň víš, že se to vlastně vůbec nevyplatí, protože nemáš moc času, a takové stipendium je velké ulehčení, protože se můžu opravdu ponořit do textu a konzultovat s autorkou…

iLiteratura: Využíváš možnost konzultací s autory často?
Sophia Marzolff: Ano. A musím říct, že toto byla velmi příjemná spolupráce a je tu také ta výhoda, že Alice Horáčková umí německy. Moc mi totiž záleželo na tom, aby i ona mohla číst německý text, protože se jedná o její rodinu. Bylo pro mě velmi důležité, abych všechno správně pochopila.

iLiteratura: Německé publikum jistě dostane příležitost poznat autorku také osobně, podobně jako další české autory a autorky, které překládáš, protože letošní rok je věnován přípravám na čestné hostování České republiky na veletrhu ve Frankfurtu. Zapojuješ se nějak výrazněji do těchto aktivit, nebo připravuješ třeba ještě nějaký jiný překlad?
Sophia Marzolff: Ano, doufám, že bude hotový také překlad Prasklin Kláry Vlasákové, a ještě budu překládat soubor povídek Daniely Fischerové Fialky, tajemství a jiné povídky. Nevím přesně, jak budou vycházet termíny, ale určitě se trošku účastnit budu. Při autorských čteních ráda čtu německý text, protože ho znám, ale jinak ještě nevím. Vnímám ale větší zájem, čestné hostování už má nějaký vliv, překládám z češtiny víc než obyčejně, a to opravdu díky veletrhu.

iLiteratura: A máš nějaký dlouhodobý sen, nějakou knihu nebo autora, kterého bys chtěla přeložit a představit tak německým čtenářům?
Sophia Marzolff: Vlastně ani takovou konkrétní knihu nemám. Já si spíš všeobecně přeju větší zájem o menší jazyky a v té souvislosti musím také říct, že jsem velmi vděčná za dosavadní podpory a granty ministerstva kultury, Literárního centra a Moravské zemské knihovny, protože to má taky veliký vliv. To myslím opravdu působí. Nejen menší nakladatelství potřebují podporu, ale i ta větší, protože také u nás v Německu máme v kultuře krácení. Už jsme trošku v politice.

iLiteratura: Dostaly jsme se do politiky, nicméně to je významný signál, že podpora má opravdu velký smysl a pomáhá nám dělat naši práci dobře. Děkuji za rozhovor.