Kateřina Klabanová zná profesi literárního překladatele z mnoha perspektiv – z reálné praxe překladatelky různých žánrů, dále z role lektorky překladatelských kurzů a porotkyně překladatelské soutěže a díky spolupráci s Evropskou radou asociací literárních překladatelů má zkušenosti také z mezinárodního kontextu. Jaký je její profesní příběh? Rozhovor s překladatelkou pro osmou epizodu podcastu Proč mě to baví vedla Jitka Nešporová.

iLiteratura: Obě jsme vystudovaly na Ústavu translatologie FF UK, ale zatímco já jsem studium v roce 2000 zahajovala, tys už byla čerstvou absolventkou. Každá odjinud, ale obě také pocházíme z česko-německého pohraničí, což v mém případě tak trochu předznamenalo mé profesní směřování. Jak to bylo u tebe, Katko, kdy ses začala učit německy?
Kateřina Klabanová: Už jako malá u jedné paní sousedky a pamatuju se, že jsem nechtěla. Ale ke konci jsme si povídaly dlouhé hodiny a vybavila mě spoustou knížek, hlavně klasickou literaturou. Pokaždé, když jsem od ní odcházela, jsem měla dojem, že letím. A po gymnáziu jsem deset měsíců strávila jako au-pair ve skvělé německé rodině.

iLiteratura: Jak vzpomínáš na své překladatelské začátky?
Kateřina Klabanová: Jako úplně první jsem překládala nějakou harlekýnku. Pak jsem se živila komerčními, technickými překlady a na mateřské jsem se začala věnovat literárnímu překladu nejprve na poloviční a pak na plný úvazek. Díky manželovi jsem si mohla dovolit tenhle sen si plnit.

iLiteratura: Překládání je sen, není to zaměstnání jako každé jiné?
Kateřina Klabanová: Je to zaměstnání, i když říkám, že jsem osoba samostatně nevýdělečně činná, protože není možné se honoráři běžně uživit. Ale mám tu luxusní situaci, že si teď už nemusím přivydělávat nějakou vedlejší činností.

iLiteratura: Ne každý si dovede představit, jak je tahle profese honorovaná či nehonorovaná, respektive jaký záběr práce překladatele obnáší. Mohla bys udělat osvětové okénko pro laiky v tomto oboru?
Kateřina Klabanová: Honorovaní jsme za stránku a někdy to jede a zvládneme třeba 10 stránek za den, ale někdy taky jenom čtyři, když je to opravdu složitý, zaumný, jinotajný text se spoustou dohledávání. Jenže pak se vrací překlady v různých fázích nazpět a najednou pracujeme znovu na témže textu a už se ten počet stránek jaksi rozplývá, sami si to po sobě čteme, já dvakrát. Když text projde redakcí, zase ho čtu a zanáším opravy, následně se mi text vrací v sazbě a čteme korektury. To vše v rámci honoráře za překlad normostrany. Existuje mezinárodní výzkum, který dělala CEATL, Evropská rada asociací literárních překladatelů, a z toho vyplynulo, že v průměru pět stránek na den je maximum, protože se musí počítat s následnými pracemi.

iLiteratura: V úvodu své překladatelské kariéry jsi opakovaně soutěžila, několikrát ses zúčastnila Soutěže Jiřího Levého, kterou pořádá Obec překladatelů a je určená překladatelům do 35 let. Od roku 2012 jsi členkou poroty soutěže a od roku 2022 porotě předsedáš. Mohla bys soutěž a její dopady zhodnotit? Daří se touto cestou objevovat nové talenty?
Kateřina Klabanová: Já myslím, že určitě. Kdysi jsme se třeba v té soutěži sešly s Míšou Škultéty, ona dostala druhou cenu, já třetí. Když se podíváte na dnešní známější překladatele, téměř všichni touhle soutěží prošli a byli oceněni. V porotě zasedáme čtyři a máme ještě další lektory, kteří hodnotí zaslané texty. Každý soutěžící si volí jazyk i předlohu v rozsahu 15 až 20 stránek. Lektoři za jednotlivé jazyky porovnávají texty s originálem a potom v druhém kole čteme už jen ty doporučené překlady v češtině a bodujeme od jedničky do desítky. Samozřejmě je to obtížné vyhodnotit, každému se líbí něco jiného, na něco jiného je zaměřený. Ale myslím si, že potom dojdeme opravdu k dobrým výsledkům, že se shodneme na tom, co je dobré.

iLiteratura: Více prostoru pro rozvoj talentu než samotná soutěž poskytují překladatelské dílny, které jsi také několik let v Obci překladatelů vedla. Jaký mají přínos pro praxi a jak takové kurzy vypadají?
Kateřina Klabanová: Nabízejí zpětnou vazbu, což děláme i v soutěži, protože při lektorování a posuzování zaslaných soutěžních příspěvků vždycky do textu vpisujeme své poznámky a všichni soutěží anonymně. Kdo tedy není oceněn, toho totožnost neznáme, a může soutěžit léta, léta, léta, a pokud si mění heslo, ani nevíme, že soutěží celá ta léta, a zpětnou vazbu od nás dostává neustále, takže se může posouvat pořád dál.

Podobně probíhaly i kurzy, které jsem vedla. Tam jsme pracovali společně nad týmiž texty a četli jsme si své verze, aby každý viděl, že překlad nemá jedno řešení, ale že jich je vždycky spousta a rozmanitých! Protože jsem pracovala dlouhou dobu a taky experimentálně s týmž textem, sešlo se mi třeba i třicet různých řešení jedné metafory, ale krásných! A myslím, že pro účastníky bylo důležité vidět, že každý překladatel má svou interpretaci, svou jazykovou vynalézavost a ani ty nejjednodušší věty zkrátka nevycházely stejně.

iLiteratura: To je možná jedna z těch tichých překladatelských radostí! Ráda bych se ale ještě zastavila u tvé zkušenosti s Evropskou radou asociací literárních překladatelů. Několik let jsi působila v této mezinárodní profesní skupině jako delegátka Obce překladatelů, můžeš na základě své zkušenosti komentovat pozici českého překladatelství jako oboru v mezinárodním kontextu?
Kateřina Klabanová: Tam člověk zjistí, že jsme na tom všichni stejně. Životní úroveň v Evropě je samozřejmě rozdílná, ale překladatelé jsou na tom relativně podobně. Asociace se snaží navzájem inspirovat, sdílet příklady dobré praxe, protože někde funguje vzdělávání, někde si prosadili dobrou vzorovou smlouvu, jinde dovedou vyjednávat s Evropskou unií. Vzájemně se tedy obohacujeme a můžeme mluvit jednotným silným hlasem tak jako jiné zájmové skupiny prostřednictvím své zastřešující organizace, jako třeba nakladatelé či zastánci bezplatného přístupu k obsahu na internetu. My nechceme být nejslabším článkem a potřebujeme si vydobýt nějaké mechanismy na svou ochranu a ochranu autorských práv nebo nějakou systémovou podporu, která nám umožní tuhle profesi vykonávat, musíme upozorňovat na to, že naše sociální a finanční podmínky nejsou udržitelné.

iLiteratura: Pojďme teď přejít k samotné praxi překladu a ke knihám, které překládáš. V posledních letech spolupracuješ s nakladatelstvím Prostor, kde vyšel debutový román Paradise Garden Eleny Fischerové, který vypráví dospívající dívka, jež pátrá po svých kořenech, nezná svého otce a nečekaně jí zemře maminka. Předtím, také v Prostoru, vyšel v Německu i u nás čtenářsky úspěšný román Eva Vereny Kesslerové a ten opět vypráví o vztahu matky a dítěte, ale tentokrát z opačné perspektivy. Nabízí hned několik úhlů pohledu na mateřství, na to, zda mít, či nemít děti. Která z těch knih pro tebe byla zajímavější?
Kateřina Klabanová: Uhranulo mě téma v Evě, totiž že tváří v tvář klimatické změně nebude v budoucnu etické přivádět na svět děti, protože jim připravujeme utrpení. To je argument hlavní hrdinky, titulní Evy, učitelky, která pracuje s dětmi a rozvíjí je, a razí zkrátka názor, že je důležité věnovat se těm, kdo už tu jsou. Sama tedy děti nechce. Ale pak jsou v románu další tři perspektivy: Novinářky, která s dotyčnou dělá rozhovor a která se se svým partnerem marně snaží o dítě, přičemž dítě chce víc partner než ona, a v jejím příběhu se objevuje celé to martyrium kolem snahy o početí dítěte, umělého oplodnění a podobně. Dále je tam perspektiva matky, která má tři děti a psychicky nezvládá ten nápor, je přeúzkostlivá, má sny o tom, jak své děti ztrácí, a utápí se v mateřské zodpovědnosti. A pak je tam perspektiva ženy samoživitelky, která o dítě přijde. Ale mně tam chybí pohled z perspektivy šťastné matky, kterou jsem třeba já... Přijde mi ale nesmírně potřebné všechny pohledy zviditelnit, dát jim prostor a hlas. Stejně tak dát hlas dětem jako v Paradise Garden, ukázat, že dokážou v láskyplném vztahu s jedním rodičem vyjít i s málem, protože tam se téma točí spíš kolem chudoby.

iLiteratura: Když překládáš knihy, které se věnují tématu, jež rezonuje i u nás v původní české literatuře – tady můžeme připomenout úspěšnou knihu Těla Kláry Vlasákové nebo Marta děti nechce Petry Soukupové – čteš i české, nebo se prostě držíš překladu a autorského hlasu, který překládáš?
Kateřina Klabanová: Je samozřejmě dobré vědět, co k tématu vychází, pokud člověk danou knížku doporučuje k překladu, aby mohl argumentovat, proč je potřebná, jestli je tady nějaká díra na trhu, jestli toto téma už někde zaznělo. Ale pokud už dostanu nabídku od nakladatelství, ne vždycky mám čas číst českou literaturu kolem. Já tedy převážně čtu ušima – snažím se naposlouchat si audioknížky, pokud jsou.

iLiteratura: Má pro tebe při překladu větší váhu pohled z druhé strany, tedy jakým způsobem kniha, kterou překládáš, rezonovala v zemi, kde vznikla?
Kateřina Klabanová: To samozřejmě, vždycky si v rámci přípravy na překlad a vůbec při zvažování toho, jestli danou knížku k překladu přijmu, čtu recenze v původním tisku, abych měla předem ucelenou představu, co všechno mě v ní čeká. A někdy si dopřeju ten luxus, abych měla čtenářský zážitek bezprostřední, že knížku prostě zhltnu a recenze si dočtu zpětně.

iLiteratura: Zajímá tě i další tvorba autorů, které překládáš?
Kateřina Klabanová: Ano, překládám i další knížku Vereny Kesslerové. Jmenuje se v originále Gym [pozn. red.: kniha mezitím již vyšla pod titulem Fitko] a je o potřebě být nejlepší, vyniknout za každou cenu. Kde se to v nás bere, projevují se v tom nějaké zážitky z dětství, je to vrozené, anebo je dané prostředím? Autorka dovede nádherně vyjádřit takovou tu živočišnou touhu, a její protagonistka se v téhle knížce mění až v bestii.

iLiteratura: Je to jediná kniha, na které teď pracuješ? V překladatelské praxi je poměrně častý souběh různých činností. Jak s tím nakládáš?
Kateřina Klabanová: Souběh si vyžádají jednotlivé fáze práce, úkoly a termíny od nakladatelství, ale přecházení mezi knížkami umožňuje nechat překlad trochu uležet. Navíc mě baví i redigovat cizí překlady, je osvěžující a poučné, moci nakouknout kolegyním a kolegům do kuchyně. Zároveň mě to učí empatii vůči vlastním redaktorům, jsem vděčnější za to, co pro můj překlad dělají, protože já se také při redigování snažím udělat pro cizí text maximum. Překladatel by si měl vyzkoušet i tuhle roli a v menších jazycích je to běžné.

iLiteratura: V tvé překladatelské bibliografii kromě beletrie pro dospělé poměrně výrazně dominují také knihy pro děti a mládež, které překládáš z němčiny. Vyžadují zcela jiný překladatelský přístup, protože se tu mnohem víc uplatňuje určitá hravost nebo volnost, poodstoupení od originálu. Pár tvých úspěšných titulů zmíním, pro nakladatelství Práh jsi přeložila knihy Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. – Moje království za dranc a Čekání na zázrak, obě práce německého novináře a filmaře Finna-Oleho Heinricha, které získaly nominaci na cenu Zlatá stuha. Tituly pro nakladatelství Host mají už na první poslech velmi hravé názvy jako Než řeknete hody hody, Ujda a případ Ú nebo Kudy kam s kapačkou. To byla mimochodem kniha nominovaná na Cenu Muriel, protože je to komiks. Co konkrétně tě na této práci baví?
Kateřina Klabanová: Říká se, že v každém dospělém je schováno dítě. Já jsem začala pro děti překládat, když jsem měla malé syny, chtěla jsem samozřejmě přeložit i něco pro ně. Ale důležitá pro mě byla především účast na dílně pro překladatele dětské literatury, Kein Kinderspiel, kde jsem – se myslím v roce 2017 – setkala právě s Finnem-Olem Heinrichem a zamilovala jsem se do jeho „Maulíny“, tedy do postavy té zmíněné knížky Svéhlavína. Je o takové zaryté holčičce, která se rozhodne, že bude bojovat s nevyléčitelnou nemocí maminky. Zároveň se maminka ze záhadných důvodů, pro mě i pro dceru z té knížky záhadných, rozhodne opustit tatínka a ona prostě chce všechno svéhlavě vyřešit, všechno zvládnout. Je neuvěřitelné, jak je tato hravě podaná knížka plná slovních hříček a humoru vynalézavá. A přestože je to tak těžké téma, úplně mě pohltila, takže jsem si s ní hrála opravdu nadšeně a bojovala jsem se spoustou složenin, což je v němčině samozřejmě věčné překladatelské téma, protože s ústředním slovem maulen („držkovat“) se pojily desítky složenin. Vzala jsem si slovník frazeologie a našla si, že nejvíc obratů existuje se slovem hlava, odtud tedy ta svéhlavost, tvrdohlavost, takže ona byla svéhlavidentka, vládla Svéhlávii a tak dále. Byla to úžasná práce!

iLiteratura: Literatura pro děti nejednou stojí před těžkým úkolem pojednat závažná témata s nadhledem a hravě, a přitom čtenáře těmi složitými tématy provést…
Kateřina Klabanová: Baví mě otvírat těžká témata i v dětské literatuře, považuju to za nesmírně potřebnou a přínosnou činnost, protože prostřednictvím četby se děti učí empatii a vnímání problémů, obtíží a situací, které se jich samotných netýkají, ale mohou se v nich ocitat jejich spolužáci nebo přátelé. To je nádherný dar literatury zprostředkovávat, co se děje v jiných a jiným, abychom jim pak dokázali pomoct.

Zamilovala jsem si takhle Stefanie Höfler, což je německá pedagožka, autorka už několika románů, od které jsem přeložila román Mávnutí černými křídly, který vypráví o týdnu bezprostředně následujícím po náhlé smrti maminky šestnáctiletého kluka a jeho mladšího brášky.

iLiteratura: Doplním, že Mávnutí černými křídly vyšlo v roce 2022 v nakladatelství Cesta domů. Tvoje odpověď začínala tím, že ses do Stefanie Höfler, autorky této knihy, zamilovala. Máš třeba v hledáčku nějaký jiný její titul, který bys chtěla uvést na český knižní trh?

Kateřina Klabanová: Byla by to další její knížka Feuerwanzen lügen nicht, „Ruměnice nelžou“ a ta se věnuje dětské chudobě. Hrdina vyrůstající jen s otcem se snaží maskovat vzorným vzhledem, výborným prospěchem a sečtělostí, v jaké situaci žijí, ani nejlepšímu kamarádovi to nechce přiznat, protože se za to stydí. Je to nádherná knížka o kamarádství, v jejíž překlad doufám.