Marta Eich na sebe v rozhovoru s Jitkou Nešporovou pro podcast Proč mě to baví prozradila, že překládá velmi pomalu a potřebuje si vše dobře promyslet. Ráda propojuje českou a německou literaturu a dává tipy, co by stálo za překlad. K vlastnímu překvapení také ráda rediguje překlady svých kolegyň. Do češtiny přeložila mimo jiné prózy Petera Stamma, Joachima B. Schmidta, Moniky Helfer či Mariany Leky.

iLiteratura: Marto, od roku 2000 žiješ v Berlíně, překládáš německojazyčnou literaturu z němčiny do svého rodného jazyka. Nekoketovala jsi někdy s myšlenkou, že by to mohlo být naopak, že bys překládala české autory do němčiny?
Marta Eich: Do němčiny překládám odborné a soudní texty, ale nikdy mě nenapadlo překládat literaturu. Necítím se na to jazykově, protože je něco docela jiného překládat odborný text a literaturu. Navíc je mi německá literatura bližší možná i tím, že v tom prostředí žiju, mám blízko k autorům, redaktorům i literárním agentům a celou scénu víc sleduju. Dělám i spoustu jiných činností, což mě na tom náramně baví, jsem v prostředí, které znám, a sleduju tamní literaturu.

iLiteratura: Abychom tvůj profesní příběh začaly vyprávět od začátku, nemůžu se nezeptat, co tě přivedlo ke studiu němčiny a co pro tebe později bylo určující při volbě povolání překladatelky?
Marta Eich: Bohemistiku jsem začala studovat jednooborově, ale brzo jsem zjistila, že si k tomu budu muset asi vzít i něco dalšího. Napadlo mě přibrat si němčinu. Německy jsem tenkrát ještě moc neuměla, tak jsem přerušila studium bohemistiky a jela jsem na rok do Německa, kde jsem se naučila jazyk, a až pak jsem se přihlásila na translatologii. A už při studiu jsem věděla, že chci překládat. Tam jsem se do toho nějak vžila, zažila jsem si to a měla jsem prostě velký sen, že budu překládat německou literaturu do češtiny.

iLiteratura: Díky tomu, že žiješ v Německu, kde jsi členkou německého profesního svazu tlumočníků a překladatelů, ale zároveň jsi také členkou české Obce překladatelů, máš možnost srovnání obou prostředí a profesních komunit. V čem je z tvé zkušenosti největší rozdíl a napadá tě, čím bychom se třeba mohli v Německu inspirovat?
Marta Eich: Největší rozdíl je asi v tom, že Svaz literárních překladatelů v Německu spolu s nakladateli vypracoval určitou vzorovou smlouvu, kterou můžou překladatelé využívat. Je tam také silná právní podpora a svaz překladatelů je součástí odborové organizace, takže se překladatelé, pokud mají nějaký problém, můžou kdykoli obrátit na svůj svaz, na právníka, který je může zastupovat. Ale myslím, že v českém prostředí už je to vlastně také celkem běžné, Obec překladatelů v tomhle udělala už spoustu práce.

iLiteratura: Zajímavý pohled při srovnání obou profesních komunit v Česku a v Německu přinášejí také překladatelské dílny ViceVersa, kterých jsme se my obě několikrát zúčastnily. Myslím, že při jedné z nich v roce 2016, což je vlastně už před deseti lety, jsme se spolu také seznámily, bylo to shodou okolností v Praze na naší společné alma mater. ViceVersa je několikadenní pracovní workshop literárních překladatelů, kteří pracují v daném jazykovém páru. Ty v současné době tyto překladatelské dílny také vedeš. V čem jsou podle tebe nejvíc přínosné a potřebné?
Marta Eich: Už jen to, že se sejdeme s kolegy i z té druhé jazykové oblasti a máme možnost sdílet zkušenosti, povídat si obecně o překladu, o tom, co nás trápí, je velké plus. A druhá složka těchhle workshopů je příležitost pracovat na konkrétních textech – každý přijde s rozpracovaným překladem, všichni čtou všechny texty a můžeme si vyslechnout názory kolegů. Dává nám to možnost podívat se na svoji práci jinýma očima, trošku poodstoupit a přijmout rady kolegů. Většinou z téhle dílny vzniknou i nějaké dobré nápady, které potom do aktuálního překladu můžeme zapracovat, a myslím si, že to je hodně přínosné.

iLiteratura: Když ještě zůstanu u naší první společné ViceVersy v roce 2016, při pohledu na tvůj profesní životopis jsem si uvědomila, že to byl jakýsi start nebo nárůst počtu literárních překladů ve tvé bibliografii. Byl to pro tebe skutečně nový impuls, tehdy před deseti lety, který tě nasměroval na cestu literárního překladu?
Marta Eich: To je pravda, předtím jsem se literárnímu překladu moc nevěnovala, protože jsem překládala spíš odborné texty a učila jsem němčinu. Většinou jsem si sice našla nějaký titul, který jsem chtěla přeložit, ale neměla jsem čas se tomu důsledně věnovat. A v tomhle období jsem pak pověsila učení na hřebík a začala jsem se věnovat víc překladu obecně. Chviličku po naší ViceVersa jsem objevila jednu knihu, kterou jsem chtěla přeložit, což se povedlo. Vyšla v Albatrosu a byla to tenkrát i naše první spolupráce, ty jsi ten překlad Petera Stamma redigovala a tím jsme se myslím dobře nastartovaly, od té doby už jsi mi redigovala vícero překladů a jsem za to ráda.

iLiteratura: Přesně tak, naladily jsme se na nějaký společný pracovní rytmus. Abych shrnula pár překladů, pod kterými jsi podepsaná: knihy prozaika Petera Stamma, zřejmě nejznámějšího současného švýcarského spisovatele, ale i dalšího úspěšného Švýcara Joachima B. Schmidta, který žije na Islandu a do těchto míst také zasadil děj svých románů se svérázným hrdinou Kalmannem. Také jsi přeložila dvě knihy berlínské autorky Mariany Leky, to je tvá vrstevnice, ale zároveň mezi tvými překlady najdeme například i román o generaci starší rakouské spisovatelky Moniky Helfer. Která z knih nebo který autor ti nejvíc přirostli k srdci?
Marta Eich: Mám ráda všechny „své“ autory. Tím, že si sama vyberu autora nebo nějaké dílo, které bych chtěla překládat, mám k tomu nějaký důvod, vytvořím si k němu nějaký vztah. A pak proces vzniku překladu doprovázím od začátku až do konce, takže těžko teď vyberu jeden nebo dva tituly, které mám vyloženě nejvíc ráda. Velkou radost jsem měla z Gianny Molinari. To je mladá švýcarská autorka, která měla velký úspěch se svou prvotinou Tady je všechno ještě možné. Byla nominovaná na Švýcarskou knižní cenu, na Německou knižní cenu, byl to velký literární objev. Česky vyšla v nakladatelství Archa, myslím v roce 2020. Je to takový zvláštní text, věcný, dějová linka je velice tenká. Děj se odehrává v továrně, která je před krachem, zůstává tam před uzavřením jenom pár posledních zaměstnanců, asi pět, ale nově je přijata noční hlídačka, protože v areálu se údajně pohybuje vlk. A tato noční hlídačka tam začíná nový život, stěhuje se do jedné prázdné haly a má za úkol vypátrat vlka, dokonce postavit nástražnou past. A je velice paradoxní, že vlastně život továrny odumírá, ale šéf se stará o vlka, který snad je nějaká latentní hrozba, ale třeba tam vůbec ani není. Je to takový román na pokraji snu a skutečnosti, nikdo neví, jestli vlk nakonec přijde, nebo nepřijde, jestli ho vůbec hlavní hrdinka opravdu vidí. Ale její přístup k pozorování prostředí, kde je ještě všechno možné, jak ona sama říká, protože všechny věci jsou trošku jako vysazené z kontextu. Je to velice zvláštní kniha, a měla jsem velkou radost, že se ji podařilo realizovat. Kniha byla dokonce zdramatizovaná Činoherním klubem v Ústí nad Labem, což je taky moc fajn.

iLiteratura: Sleduješ tvorbu téhle autorky dál?
Marta Eich: Ona se trošičku odmlčela, napsala ještě druhý román, který se tomu předchozímu mírně podobá, ale nejsem si jistá, jestli ho někde udám. Jestli vyjde česky, to ještě nevím.

iLiteratura: Teď možná naznačuješ druhou stránku života v Německu – máš výhodu bezprostředního kontaktu s literární scénou německou či šířeji německojazyčnou, ale možná je pro tebe naopak těžší najít nakladatele v České republice?
Marta Eich: První knihy, které jsem nabízela, mířily do různých nakladatelství, a tam jsem většinou moc úspěch neměla. Ale v poslední době se mi podařilo navázat hezkou spolupráci s nakladatelstvím Prostor, které je německým titulům velice nakloněné. Myslím, že tam vycházejí zajímavé překlady, a tak vlastně v posledních pěti šesti letech vydávám překlady skoro jenom v Prostoru.

iLiteratura: A obvykle nezůstává u jednoho titulu od daného autora, jestli se nemýlím. Od Mariany Leky, jejíž jméno tu už zaznělo, jsi přeložila dvě knihy: román Co je odtud vidět, ten vyšel dokonce dvakrát, první náklad byl rozebrán, a pak existuje také jako audiokniha. A druhý titul této autorky je povídková sbírka Trápení všeho druhu. To byly vlastně knihy, kterými jsi navazovala na překlad Gianny Molinari. Je to podobný způsob psaní?
Marta Eich: Tematicky je to možná podobné, postavy jsou svérázní podivíni, ale způsob psaní je úplně jiný. Gianna Molinari je hodně věcná, stručná, jednoduchá ve vyjadřování, Mariana Leky naopak chrlí obrazná pojmenování, metafory, používá hezkou ironii, nadsázku a nejrůznější stylistické prostředky, frazeologismy, různé slovní hříčky. Překládat Marianu Leky – a já ji mám hrozně moc ráda – je vždycky dost velká výzva, dost se u toho zapotím. Někdy mi ten překlad připadá jako luštění křížovky, je to vyloženě slovíčkaření, snažím se, aby metafora nebo slovní výraz fungoval jak v přímém, tak i v obrazném pojmenování, a je to trošku jako chození po laně, aby mi to tam všechno sedělo a aby metafora fungovala v různých kontextech, abych dostala na konec hezkou pointu, aby to hezky vyznělo.

iLiteratura: A předpokládám, že u povídkové knihy bylo dospět k dobré pointě ještě náročnější než v případě románu?
Marta Eich: Určitě, jsou tam vypointované jednotlivé povídky, jde o kraťoučké texty, nějakých 5 000 znaků, vycházely totiž jako sloupky v časopise, a někdy jsou propojené i mezi sebou, takže když se v jedné povídce něco pojmenuje nějak, musí se na to v té další navázat. Je tam skrytá vazba, která možná při prvním pohodovém čtení ani není poznat, ale prostě tam je. A nakonec se ukáže, že je to velice hustý propletenec vztahů a vazeb.

iLiteratura: Při tom se někdy zapotí nejenom překladatel, ale i redaktor! Zmiňovala jsi také, že se často ujímáš i jiných přidružených profesí, které patří k práci překladatele. Co konkrétně je ti nejbližší?
Marta Eich: Ráda vybírám nové tituly, chodím ráda na čtení, mám dost blízko k redaktorům a agentům, kteří mi i tituly doporučují, znám „svoje“ autory, vím, na čem pracují, co budou vydávat, takže jsem vlastně celkem obeznámená s celým prostředím. A to mám hodně ráda: vybírání a objevování nových věcí. A pak mě – kupodivu, s tím jsem ani nepočítala – baví mě i redakce. Mám ráda, když se překlad vysedí, strávím tím týdny, měsíce, dlouhé měsíce, a někdy ani nevím, jak to bude fungovat. Hodně o sobě pochybuju, jestli jsem se naladila správně, jestli jsem zvolila dobrý rytmus, jestli jsem to někde nepřepískla, jestli někde přidat, někde ubrat, jestli to všechno sedí. A když potom překlad odevzdám, když si to celé odpracuju a podívá se na to redaktor jinýma očima, zas mě to zajímá. A pokud v roli redaktora jsem já, mám pocit, že překladu i dokážu pomoct. Vidím hotovou práci překladatele a z pohledu redaktorky se dokážu do textu vcítit ještě jinak, než to dělá překladatel. Ráda se taky od překladatele učím, což je taky jedna z věcí, proč je fajn spolupracovat takhle navzájem. Učí se tím redaktor od překladatele a překladatel od redaktora. Z mého pohledu je přitom ještě důležité, aby oba znali cílový i výchozí jazyk. Potom je to opravdu fajn spolupráce.

iLiteratura: Na tom se s tebou určitě ráda shodnu. A prozradíš nám, na kterém textu teď pomalu pracuješ, který pomalu překládáš a na který se čeští čtenáři mohou výhledově těšit?
Marta Eich: Teď pomalu, ale hodně pomalu, překládám text švýcarské filozofky, která se jmenuje Barbara Bleisch. Nevím, jestli je v Čechách známá jako moderátorka, moderuje filozofický pořad Sternstunde Philosophie na švýcarské televizní stanici. Je to text, který se zabývá střední fází života. Má krásnou metaforu, že vlastně v mládí pomalu stoupáme a potom jsme ve středu života na jakémsi plató v krajině, než zase scházíme dolů. Všímá si právě toho středu, který definuje věkem 35 až 60 let, kdy se člověk na vrcholu rozhlíží, pracuje, už má něco za sebou. Hodnotí to vlastně jako velice příjemný věk, nemusí znamenat jenom krizi, ve smyslu krize středního věku. Naopak je to věk, kdy máme možnost se trošku zastavit, užívat si toho, že už máme nějaké životní zkušenosti. Je to taková velice milá filozoficko-esejistická kniha a vyjde také v Prostoru, snad příští rok.

iLiteratura: Naše rozhovory zakončujeme otázkou po nějaké překladatelské vizi nebo snu. Máš svůj tajný sen, který není zas až tak tajný, abys ho nemohla prozradit?
Marta Eich: Spíš přání: aby se nakladatelé nebáli německy psané literatury. Tak to bylo zprvu, když jsem začala knihy doporučovat, měla jsem pocit, že je tam trošku taková nevole. Myslím, že německy psaná literatura má co nabídnout, spousta německých autorů i z jiných jazykových kultur se zajímá o témata, která třeba českému prostředí nejsou tak známá, ale je velice zajímavé nějak se o tom dozvědět, třeba o zkušenosti s migrací, s pocitem vykořenění nebo kulturními odlišnostmi. Napadá mě třeba Fatma Aydemir, její kniha vyšla v nakladatelství Host, Džinové v překladu Viktorie Hanišové. Taková literatura má velice podstatný přínos i pro naše chápání světa. A pak bych si přála, aby nakladatelé nepřechylovali jména autorek na obálkách.