Michaela Škultéty je jednou z nejvýraznějších překladatelek z němčiny do češtiny. Zaměřuje se na současnou německojazyčnou literaturu mnoha žánrů a na beletrii pro děti a mládež. Němčina byla v rodině přítomná už od jejího dětství, a to díky dědečkovi, který žil ve Vídni a přál si, aby se Michaela se sestrou učily německy. Vystudovala translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila dráhu překladatelky – převážně z němčiny, ale i z angličtiny a slovenštiny. Michaela Škultéty je nositelkou Čestné listiny IBBY 2014 za překlad knižní roadmovie předčasně zesnulého německého autora a výjimečného umělce Wolfganga Herrndorfa Čik, dvojnásobnou laureátkou Ceny Jiřího Levého, což je cena pro začínající překladatele do 35 let a v kategorii věnované překladu získala také Zlatou stuhu, naši nejvýznamnější cenu udělovanou za zásluhy o dětskou literaturu. V roce 2013 ji převzala za překlad roadmovie Čik a v letošním roce za překlad populárně naučné, krásně ilustrované a interaktivní knížky pro děti nazvané Fantastické chobotnice. Napsal ji Michael Stavarič, brněnský rodák, který žije ve Vídni a píše německy. V roce 2019 vydala vlastní knihu Život a jiné nesrovnalosti. Rozhovor s překladatelkou pro podcast Proč mě to baví vedla Monika Loderová.

iLiteratura: Statistiky uvádějí, že jsi, Míšo, přeložila víc než dvě stě knih. To je úctyhodná překladatelská dráha. Byla skutečně tak přímočará, jak to na první pohled vypadá, nebo jsi uvažovala i o jiné cestě?
Michaela Škultéty: Byla to cesta, po které jsem toužila. Přímočará byla díky mojí profesorce uměleckého překladu v Ústavu translatologie Ivaně Vízdalové, které vděčím za mnoho a vděčím jí i za svoji profesní dráhu. Když jsem končila na fakultě, Ivana řekla: „Míšo, půjdete do Albatrosu a budete překládat knížky pro děti.“ Domluvila mi můj první překlad a rovnou mě tam poslala. Pak už to šlo víceméně samospádem.

iLiteratura: Jak k překladům přistupuješ dneska? Spíš bereš zakázky, nebo sama doporučuješ texty?
Michaela Škultéty: Dá se říct, že víc beru zakázky. Texty jsem doporučovala hlavně v dřívějších dobách, kdy jsem na to měla víc času a energie, kdy jsem třeba přijela z veletrhu v Lipsku plná nadšení a tipů na nové knížky a obcházela jsem nakladatele. Tento entuziasmus se trošičku vytratil, protože mám i jiné povinnosti, život mě trochu semlel, takže už nenabízím tak aktivně. Pořád se ale stává, že narazím na krásnou knížku a tu potom nabízím. Takhle to vlastně bylo s Fantastickými chobotnicemi, které jsem díky Michaelu Stavaričovi znala už několik let předtím, než nakonec vyšly u nás. Já jsem tehdy byla poměrně pesimistická, že bych pro tuhle knížku našla nakladatele, protože je nádherně ilustrovaná, ale také tím pádem drahá, ilustrace musí být na kvalitním papíře. Nakonec se ale knížka zalíbila nakladatelství Akropolis natolik, že po ní vyšly ještě Fantastické medúzy a Fantastičtí žraloci a příští rok přibudou Fantastické velryby.

iLiteratura: Za Fantastické chobotnice jsi získala Zlatou stuhu a porota ve svém hodnocení mimo jiné napsala: „Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí Michaela Škultéty převedla text do češtiny. Zachovala vědeckou správnost a terminologii, ale zároveň malým čtenářům předkládá srozumitelný text plný slovních hříček a vtipů.“ Mohla bys zkusit popsat proces, jehož výsledkem je ta zmiňovaná lehkost?
Michaela Škultéty: Tohle hodnocení mě samozřejmě potěšilo, ale taky hodně pobavilo. S tou knížkou jsem se dost trápila, byla to neuvěřitelná výzva. Mě to moc bavilo, ale zároveň tam bylo tolik rovin, že jsem pochybovala, že se to dá zvládnout. Je tam vědecká terminologie, kterou je třeba dodržovat, ale zároveň je v češtině a němčině odlišná a pro některé termíny v češtině ani neexistují ekvivalenty. Pak je tam rovina jazykových hříček a různých popkulturních odkazů. Skloubit tohle všechno mi připadalo nemožné. Jak jsem to udělala, nevím. Asi právě proto, že mě to tak moc bavilo, jsem si s tím hrála a nápady nakonec začaly přicházet samy.

iLiteratura: Často překládáš knihy autorů, jejichž mateřštinou není němčina. Patří k nim právě Michael Stavarič, který od svých devíti let žije ve Vídni a píše německy, ale třeba i gruzínská autorka Nino Haratischwili anebo Jaroslav Rudiš. A za překlad jeho Winterbergovy poslední cesty jsi byla nominovaná na cenu Magnesia Litera. Lze vyjádřit, v čem jsou tyhle texty jiné? Je jiný jejich jazyk a jak hledáš správný tón?
Michaela Škultéty: V tomto případě je ošemetné odlišit specifika tvůrčího stylu od toho, že autor nepíše ve své mateřštině. Co je úmysl a co je „chyba“. Člověk se pak snadno dostane do pasti, příliš nad tím přemýšlí, zacyklí se a tvůrčí proces pak postrádá lehkost. Velmi těžko bych určovala, v čem jsou ta díla jiná, než kdyby je psali autoři, jejichž mateřštinou je němčina. Ale třeba u Nino Haratischwili jsem cítila velkolepost slavných ruských románů typu Vojna a mír, která tam mohla být díky tomu, že patřily k literatuře, která autorku formovala. Nádherná dlouhá souvětí a zároveň vznešený jazyk – a mě moc těšilo, že jsem mohla použít přechodníky. Mám přechodníky ráda, ale málokdy se najde text, kde by byly na místě. Myslím, že v jejích textech je patrné něco, co ji formovalo, ale nakolik je to dané odlišnou mateřštinou, to už neposoudím.

iLiteratura: Jaký způsob preferuješ: měl by překladatel předtím, než se do překladu knížky pustí, znát celý text, nebo to vidíš jinak?
Michaela Škultéty: Na fakultě nás učili, že je to jediná správná možnost. Já jsem to vlastně nikdy nedělala. Chci ke knížce přistupovat jako čtenář. Chci být překvapovaná jako čtenář, chci nevědět, co se stane v další kapitole, a u detektivky nechci dopředu vědět, kdo je vrah. To neznamená, že text neznám. Já si tu knížku prolistuju, něco si o ní zjistím, podívám se, jakým jazykem je napsaná, ale nepřečtu ji celou. Má to své výhody, když netuším, že ve třinácté kapitole bude nepřeložitelná slovní hříčka, nebojím se, protože nevím, že mě tam čeká, a přeložím ji lépe, než když si dopředu říkám: „Až se dostanu ke třinácté kapitole, bude průšvih.“ Samozřejmě to má i nevýhody, ve třinácté kapitole můžu zjistit, že moje překladatelské řešení není funkční, protože se tam stane něco, co ho znehodnotí. To mi přidělá práci. Ale mně to vyhovuje, já takhle pracuju celou dobu a funguje to.

iLiteratura: Na jakém překladu pracuješ teď? Proč ses pro tu knihu rozhodla a jaká je spolupráce s autorem a nakladatelstvím?
Michaela Škultéty: Pracuju už hodně dlouho na tisícistránkovém románu Projektory od Clemense Meyera. Překlad mi nakladatelství nabídlo a já jsem ho přijala, protože mi to připadalo jako velká výzva, což se bohužel potvrdilo. Je to výzva nejen rozsahem, ale i komplikovaným autorským stylem. Autor tu knihu psal sedm let. Překladatel samozřejmě nemá sedm let na to, aby ji přeložil. Hlavním tématem jsou války v Jugoslávii v 90. letech při rozpadu Jugoslávie, ale i starší války na Balkáně. Spolupráce s autorem je celkem dobrá, ale někdy jsou jeho vysvětlení komplikovanější než původní text. Jsem také v e-mailové skupině překladatelů, kteří s touhle knížkou bojují. V současné době se překládá asi do deseti jazyků a podporujeme se navzájem, radíme si věcně, ale podporujeme se i psychicky, když si z toho už zoufáme.

Nakladatelství je velmi vstřícné, mohla jsem si vybrat svoji redaktorku Zuzanu Henešovou, což je mimochodem velmi důležité, protože tady se nedá pracovat úplně standardně, kdy udělám překlad, pošlu ho redaktorce a dostanu ho zpátky zredigovaný. Je to tak obrovský a složitý text, že ho posílám po částech. Potom se scházíme, dosud to byly čtyři víkendy, kdy jsme pracovaly na redakci a zanášely korektury do textu ve vzájemné koordinaci a komunikaci. Nedovedu si představit, že by to fungovalo jinak, nemůžete ale takto pracovat s každým, že odjedete na víkend a tam od rána do večera řešíte Projektory. Nakladatelství je vstřícné a chápavé i v tom smyslu, že pochopilo, o jak složitý text se jedná, a když byl Clemens Meyer v květnu v Praze v Goethe-Institutu, dohodli jsme se, že s knížkou nebudeme spěchat, aby byla na předvánočním trhu, jak bylo původně v plánu, ale že ji odsuneme až na jaro, protože tahle knížka se vymyká veškerým standardům a musí se k ní přistupovat úplně individuálně.

iLiteratura: Měl by mít literární překladatel zároveň spisovatelské schopnosti? Doplňme, že jsi vydala v roce 2019 v nakladatelství Moto vlastní knihu s názvem Život a jiné nesrovnalosti. Jak vidíš srovnání věrnost originálu versus vlastní invence?
Michaela Škultéty: Myslím, že překladatel musí mít vlastní invenci, ale nesmí do textu vnášet sám sebe. Musí odolávat pokušení text vylepšovat, i když někdy to pokušení může být silné. Mně se to stalo u některých detektivek, kdy jsem si říkala, že tohle není vůbec logické a dalo by se to napsat lépe. Ale to není na místě. Invence je na místě tam, kde je ve službách textu. Vlastní ego musí překladatel potlačit. Záleží samozřejmě na typu textu, například u Fantastických chobotnic jsem měla hodně velké možnosti, protože spousta věcí se musela udělat úplně jinak než v originálu, jinak by to nefungovalo. Zároveň jsem měla autora, který s tím naprosto souhlasil, naopak mě k tomu vyzýval, abych byla tvůrčí. Existují ale i texty, kde takový přístup rozhodně není na místě.

iLiteratura: Jak sleduješ současnou literaturu v Německu? Máš oblíbené kulturní rubriky, nějaké online zdroje, přátele?
Michaela Škultéty: Nejraději při svých cestách do německy mluvících zemí chodím do knihkupectví a antikvariátů a prohlížím si, co tam je k vidění. Další tipy mám od kamarádů a další tipy a informace pochytám z nejrůznějších literárních serverů nebo kritik, Frankfurter Allgemeine Zeitung, perlentaucher.de, ten je můj oblíbený.

iLiteratura: Kdybys stála opět na začátku kariéry, vybrala by sis tuto dráhu znovu?
Michaela Škultéty: Kdybych se měla rozhodovat znovu v době, kdy jsem šla literární překlad studovat, tak bych určitě šla translatologii studovat znovu. V dnešní době bych určitě taky chtěla překládat, ale už bych přemýšlela o tom, jestli to bude fungovat. Nikdo neví, jak co bude za pár let vzhledem k nástupu umělé inteligence. V této chvíli bych asi nikomu nedoporučovala, aby svoji budoucnost spojoval výhradně s literárním překladem.

iLiteratura: A máš nějaký překladatelský sen? Nemusí se jednat o text, ale třeba o podmínky pro práci překladatele nebo spolupráci s někým?
Michaela Škultéty: Už léta miluju román Ericha Kästnera Drei Männer im Schnee / Tři muži ve sněhu, který u nás vyšel v osmdesátých letech ve výboru Veselá trilogie, kde byly ještě další dva texty. Ta knížka ale není příliš známá a myslím, že by si text zasloužil nový překlad. Je to humoristický román, který řadím k nejlepším humoristickým románům, které jsem kdy četla, po boku Saturnina nebo Pana Kaplana. Já jsem ho četla už mockrát a pokaždé se směju nahlas. Jde o nejlepší doklad toho, že tvrzení, že Němci nemají smysl pro humor, je čirá pomluva. Případně vlastně cokoliv od Ericha Kästnera bych kdykoliv přeložila moc ráda.