Většina čtenářů zřejmě zná Pavla Novotného díky jeho původní autorské tvorbě: Vystupuje jako básník a performer, v roce 2021 získal cenu Magnesia Litera v kategorii poezie za sbírku Zápisky z garsonky, která zahajovala přiznaně autobiografický cyklus o dětství a dospívání v Liberci. Dnes se cyklus rozrostl na pentalogii a krouží kolem klíčových postav rodiny: jde o sbírky Dědek, Procedura, Babička a Mistr. Pavel Novotný je také akademik, působí na Technické univerzitě v Liberci jako vedoucí Katedry německého jazyka. A obě tyto profesní polohy – umělecká a vědecká – se velmi organicky propojují v jeho překladatelské práci. Rozhovor s překladatelem pro desátou epizodu podcastu Proč mě to baví vedla Jitka Nešporová.

iLiteratura: Tvým literárním jazykem je neoddiskutovatelně čeština, ale k němčině máš také blízko. Kudy k ní vedla tvoje cesta
Pavel Novotný: Cesta k němčině byla trošku groteskní, protože německy mě naučila babička, která mě tím asi ve dvanácti letech začala týrat. Každý den, skutečně každý den, včetně dní nevšedních, mě čtvrt hodiny denně týrala s němčinou. Tenkrát jsem to vnímal skutečně jako zbytečnost. A vůbec mě nenapadlo, že se tím jednoho dne budu živit, že mě to bude bavit a že ten jazyk budu milovat – doslova. Nebo že ho budu dokonce chápat jako svůj druhý mateřský jazyk. To by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, a asi ani ji.

iLiteratura: A kdy ses s němčinou dopracoval k prvním literárním překladům?
Pavel Novotný: Když pominu první pokusy na vysoké škole, byl jsem občas spontánně osloven k překladu žijících autorů při různých festivalech. Tam jsem ztratil ostych, tu převelikou úctu před originálním textem. A potom vznikl drzý nápad začít překládat rovnou něco pořádného. Myslím, že jsem začal s Wiener Gruppe.

iLiteratura: To byl tvůj dlouholetý projekt, překládal jsi v tandemu s Nikolou Mizerovou. Pak následoval básnický cyklus Zánik Titaniku Hanse Magnuse Enzensbergera. Po vlně překladů, které jsi bral jako zakázku, ses zaměřil na výrazné básnické osobnosti, které sis začal sám vybírat a jež se pojí i s tvými badatelskými zájmy. Co tě nasměrovalo k tvorbě Wiener Gruppe, Gerharda Rühma nebo nejnověji Kurta Schwitterse?
Pavel Novotný: Tvůrčí rezonance s texty. Vždycky mě zajímala poezie, která nejenže je experimentální, ale je i špatně přeložitelná, vytváří nějaký rébus. Dobrá poezie vždycky představuje rébus, ale mě konkrétně bavil ten typ poezie, který třeba pracuje s hudebními komponentami a ten tady není ani moc známý. Nechtěl jsem třeba dělat xtý překlad Rilka, měl jsem záměr přinést do českého prostředí něco, co se tu třeba jenom mihlo. A v jednu chvilku jsem si říkal, že Wiener Gruppe tady prostě chybí, nebo alespoň mně tady chyběla.

Co se týče Enzensbergera, je to podobné. Je to básník neobyčejně členité poetiky a to mě nejvíc lákalo, zase jiná stránka, která rozbourává tradiční představu o poezii jako něčem imaginativním a metaforickém. Vždycky je to nějaká rezonance, fascinace. A zcela určitě tam hrál roli iniciační moment v devadesátých letech, kdy jsem si poprvé přečetl Let let od Hiršala a Grögerové. Let let je fascinující dílo, které mi sloužilo jako základní rozcestník. Třeba k H. C. Artmannovi nebo k Rühmovi – viděl jsem je jako matné legendy a neuvědomoval jsem si, že sem tam někdo z nich třeba ještě žije. A potom mě právě napadla ta drzá myšlenka: „Vždyť Rühm ještě žije, tak proč se po něm nepídit a proč ho třeba nenavštívit?“ A ta rezonance se tím najednou znásobila, protože se z nás stali přátelé.

iLiteratura: Z tvorby Gerharda Rühma jsi vydal výbor nazvaný Průřez, ale zastavme se ještě u knihy Wiener Gruppe, tu jsi překládal společně s Nikolou Mizerovou a v tomto tvůrčím tandemu vznikal i překlad Enzensbergerova Mauzolea. Jak jste postupovali? Jaké to je překládat ve dvou?
Pavel Novotný: Je to fantastické. Je to dialog, zase určitá forma rezonance, vzájemné podpírání se, artikulace hlubokého přátelství. Je to nádherné, jako společné hnětení hmoty jazyka. A zároveň jazykový ping-pong, protože třeba u té Wiener Gruppe Nikola překládala vždycky tu větší masu textů. Já jsem na to příliš líný. A navíc nechci furt sedět. Takže já jsem dělal hodně ty veršové věci, takhle jsme si rozdělili role. Já jsem si mohl poezii nosit v hlavě a pak jsem to s ní konzultoval.

Dost mě mrzí, že na překládání v tandemu v současné době nemáme čas. Pěstujeme vědu, snažíme se dělat to, co nás baví, ale přece jenom si myslím, že věci překladatelského typu přinesou do společnosti možná i víc než někdy víceméně suchá věda. I věda je pochopitelně prospěšná činnost, ale překlad, to je něco živého.

iLiteratura: V tvém případě ale jdou překlad a věda vlastně pořád ruku v ruce. Je badatelský záměr primární?
Pavel Novotný: Asi ano. Vždycky se snažím šetřit energií a nahlížet z různých perspektiv, protože když něco znám z vědecké perspektivy, tak do toho vidím dostatečně hluboko, abych se toho chopil jako překladatel a mohl to náležitě interpretovat.

iLiteratura: Ale přece jen se ani velkého objemu dat a materiálu nebojíš. Řada tvých překladů představuje zároveň velké ediční projekty. Mám na mysli Průřez Gerharda Rühma a knihu Anna Poupě Kurta Schwitterse, kde jsi navíc pracoval i s obrazovou složkou. Jakým způsobem postupuješ při uspořádání materiálu, který znáš už z předchozí vědecké práce?
Pavel Novotný: U Schwitterse šlo o výbor z poezie, tam jsem si nedělal větší ambice, nechtěl jsem zacházet do prózy a dramatických textů, to by byla bichle a práce na hodně let. Překlad je totiž jemná jazyková práce, to se nezvládne pomocí překladače. V poezii se neustále musejí vymýšlet jazykové obezličky a nějaký způsob, jak tomu přijít na kloub. Je to hlavolam. Zároveň jsem ale poezii chápal jako esenci Schwitterse, šel jsem po koncentrátu. Obrazová složka je spíš doprovodná, aby ukázala, že techniky, které používal v poezii, používal i v obraze.

A potom bylo potřeba vymyslet časovou osu. Dal by se udělat jen výběr z jeho klíčového období – dadaistického a merz období – řekněme z desátých a dvacátých let, což by bylo asi nejschwittersovatější. Ale mě na tom zároveň lákala temná proměna ve třicátých letech, během emigrace, protože utekl před Hitlerem. Tam se poetika tak zvláštně zatemní, promění, má rysy realismu, nové věcnosti, najednou se přesune úplně jinam. Ale někde v ní probleskují pořád ty kolážové postupy. A teprve až v posledních letech, těsně před smrtí, se začne zase objevovat původní poetika, takže kruh se jakoby uzavře. To tedy pro mě byla taková ta nit, vodítko. A co se mi na tom v uvozovkách líbilo, je to, že když je člověk skutečně v úzkých, najednou přestane mít náladu jenom tak si hrát. Že tedy v básních, které by se na první pohled zdály méně kvalitní, ty věcné, a ne tolik skotačivé a mnohovrstevnaté, najednou artikulují stav básníka, stav jeho života. V tom mají v sobě neobyčejnou hloubku. Jsou prostě reakcí na okolnosti, a proto to tam taky je. Takže v případě Schwitterse je nejdůležitější tahle biografická linie.

iLiteratura: Doplním, že za výbor Anna Poupě, který vyšel v nakladatelství Rubato v roce 2025, jsi získal tvůrčí prémii udělovanou Obcí překladatelů při ceně Josefa Jungmanna. Setkal ses tu i s texty, které byly už dříve přeložené do češtiny, mj. je to titulní báseň Anna Poupě, Anna Blume v originále, kterou přeložil například Ludvík Kundera jako Anna Kvítek, ale i další básníci, Josef Balvín, Ivan Wernisch. Jaké je to překládat je znovu? Co je na těchto textech mimořádného, že se s nimi chce člověk nově popasovat?
Pavel Novotný: Je to dialog se stávajícími překlady, ale faktem je, že tu báseň tam nebylo možno nedat. Prostě tam musela být: pokud má vyjít výbor ze Schwittersovy poezie, musí tam být jeho nejznámější báseň. Implantovat cizí překlad to by asi nešlo… Ludvík Kundera to měl v jistém smyslu lehčí, protože tehdy přeložil pouze jednu báseň, vyříznutou z kontextu, dalo by se říct. Ale Anna Poupě nebo Anna Blume či Anna Kvítek se vyskytuje v dalších a dalších textech, dokonce se u Schwitterse vyskytují hláskové paralely s dalšími texty. Má třeba prózu, která se jmenuje Auguste Bolte – a to je taky AB. Takhle si s tím hrál. A já jsem s tím slovem taky potřeboval pracovat dál i v jiných básních a skloňovat je. Navíc dvojsloví Anna Poupě má jednu hláskovou vlastnost, která se v překladu Anna Kvítek tak zřetelně nevyskytuje. Je tam totiž A-A a U-E. Je tam široké hláskové spektrum a já jsem musel hledat něco podobného. Blume je kytka, poupě je poupě čili to obsahově není totéž, ale hláskově se to blíží. Je tam A-N-N a O-U-I-E.

iLiteratura: Takže to je překlad ve fonické rovině, a přesto je zachovaná sémantická blízkost.
Pavel Novotný: Schwitters byl hláskový, fonetický básník, je to tak. Přemýšlel jsem o Anna Blume strašně dlouho a byl jsem z toho bezradný. Vymýšlel jsem všechno možné: Květana... Květina... Annakvětá, to se mi líbilo, chvilku, ale špatně se s tím pracovalo.

iLiteratura: … navíc asociace vedou jinam, než bys pro tuhle poezii potřeboval.
Pavel Novotný: Jasně, vedou místy dokonce někam ke květákům [smích]. A pak najednou se mi naskytla Anna Poupě. A ještě je tu neexplozivní české P, jež odkazuje k B-D-G, které mají v němčině menší znělost než v češtině. Je to rébus. Musí se s tím jemňounce pracovat.

iLiteratura: Uzavírá se s každým vydaným výborem tvůj vztah ke zmíněným básníkům? Zůstaňme u příkladu Gerharda Rühma, kterého jsi označil za svého přítele. Máme k dispozici již zmíněný Průřez, ale plánuješ třeba vydat nějakou další knihu?
Pavel Novotný: Hrozně rád bych, Gerhard Rühm je skutečně geniální. Je to přírodní úkaz. Je mu 96 a neustále tvoří. Bohumila Grögerová o něm říká, že to je člověk – slunce. Člověk pomlčka slunce. A to naprosto souhlasí. Je to živý důkaz toho, že tvůrčí proces člověka dokáže nejen udržovat v mladém stavu, ale dokonce ho snad pořád omlazovat, neustále… Pro mě to bylo zásadní setkání. Je to stále gejzír nápadů, vůbec to nechápu, kde se to pořád bere. Mám pocit, takové podezření, a asi to tak bude, že v tom bude láska.

iLiteratura: A co tvoje láska k Bohumile Grögerové, Josefu Hiršalovi a jejich Rozhlasovým hrám? To je jeden z tvých nejnovějších titulů, také z loňského roku.
Pavel Novotný: Publikace je hybridním útvarem, z poloviny odborná studie o zmíněných hrách a pak hry samotné, které jsem přeložil z němčiny do češtiny. Překlad musel být zároveň selektivní, protože hry jsou mnohojazyčné, velkou část her napsala Bohumila Grögerová samostatně. Základním posláním knihy je vnést sem něco, co tu opravdu neznáme a co tu chybí. Jednak ve věci literárního experimentu v rozhlasové hře a dále v rozhlasové estetice, která ničí běžný iluzivní nebo imaginativní postup ve prospěch čisté práce s materiálem. Chtěl jsem prostě ukázat: Podívejte se, v šedesátých a v sedmdesátých letech Grögerová s Hiršalem psali věci, které jsou dodnes inspirativní a fascinující.

Ta knížka pro mě byla krajně srdeční záležitostí, když dělám vědu, potřebuju, aby to k něčemu bylo, jak praví klasik, „aby to svítilo a hřálo“, a proto jsem do toho dal maximum energie. Opatřil jsem vše poznámkami, abych ukázal, z jakých textových fragmentů jsou hry složeny, a často jsem musel zpětně dohledávat české překlady, a pokud nebyly, tak jsem to musel překládat. Zajistil jsem licence, aby se to dalo i poslouchat, jsou tam QR kódy, pokud tedy zvukové verze jsou k dispozici. Ta knížka musela vzniknout, protože by to za mě nikdo neudělal. Cítím to jako povinnost.

iLiteratura: Je v tom i kus vděku za to, že díky Grögerové a Hiršalovi jsi poznal jiné autory a texty, které tě inspirovaly?
Pavel Novotný: Myslím, že Bohumila Grögerová by netoužila po vděku. Co ji vždycky zajímalo, byl právě dialog. A tohle je součást dialogu. Mně vlastně autoři jako Grögerová, Hiršal i Rühm anebo třeba Ferdinand Kriwet otevřeli dveře. A ono to nejde, nechat je otevřené a koukat, tam se musí vstoupit.