Média i „hlas lidu“ mají víceméně jasno: čtení, čtenářství, čtenářská kultura jsou v krizi; přestáváme číst; a pokud ne, tedy alespoň přestáváme umět číst se soustředěním a porozuměním. Různé výzkumy u nás i v zahraničí tento trend tak úplně nepotvrzují, ale na druhé straně ho ani nejsou s to vyvrátit opačnými zjištěními. Tedy: čte se, ale úroveň čtenářské kultury klesá.
JT
Jiří Trávníček
Základní poznatek, jejž přinesl výzkum z roku 2013, je už v názvu publikace. Ano, překnížkováno.
První fáze představuje první pololetí roku 1990 a mohli bychom ji nazvat liberalizační. Trh se nesmírně rozšiřuje, překotně se zakládají nová nakladatelství, přičemž první soukromé nakladatelství (Paseka) bylo zaregistrováno už v prosinci 1989. Prodej knihy, vedle měnící se podoby novin a časopisů, je prvním výrazným znakem změn. Typickými prodejními místy jsou stánky, podchody metra, nádražní haly, někde se dokonce prodává přímo z kufru dodávek...
Narodil jsem se na jaře 1977 v Praze do intelektuální rodiny. Táta pracoval ve svazovém nakladatelství Novinář, kde tou dobou dělal zástupce šéfredaktora — neexistujícímu šéfredaktorovi. Kádrově na tom nebyl tak, aby se mohl stát šéfredaktorem...
S nizozemskou literaturou a kulturou toho příliš společného nemáme. Jedno však přece: zážitek druhé světové války. Obě země byly podmaněny Hitlerem, v obou byl jakýs takýs odboj, probíhaly deportace Židů, z čehož všeho po válce povstala silná vlna antiněmectví. Jak Nizozemcům, tak Čechům dala válka nahlédnout, „jací jsme", poskytla obrazy a příběhy, na něž by jinak nedošlo. Právě z nich čerpá i román Temná komora Damoklova.
Pro stav debaty o střední Evropě je v osmdesátých letech příznačné, že hlavní iniciativu přebírají spisovatelé, ať už ti, kteří se ocitli v exilu (M. Kundera, Cz. Miłosz, M. Dor), nebo ti, kteří zůstávají za železnou oponou (G. Konrád, D. Jančar).
