Viník je detekován jasně a adresně: internet a vůbec digitální doba. Už tohle zjištění by nás však mělo varovat, neboť podle amerického sociologa Franka Furediho „éra internetu znamená posílení pozice čtenáře“. A stejně tak soudí Lucyna Stetkiewicz, polská socioložka: „Internet je mocným spojencem knihy.“ Je však i tábor katastrofistů (u nás Martin Stránský, jinde Manfred Spitzer či Nicholas Carr), kteří tvrdí, že digitální epocha páchá nevratné změny v našem mozku, že nás definitivně připravuje o soustředění, činíc z nás mělké lidi bez potřeby a schopnosti soustředění, kritického vztahu k informacím a vůbec čehokoli hlubokého a kontemplativního. Rodí se „postliterární mysl“ (N. Carr).

Zdá se, že z tohoto dilematu by nás mohlo vysvobodit, pokud bychom se podívali trochu zpět, a tím si i mírně zahistorizovali. To vše proto, abychom zjistili, na jakém kulturním podloží stojíme a co znamená pro současnou dobu. Čtení, to nejsou jen výkonová kritéria jako počet přečtených knih, čas mu věnovaný či množství návštěvníků veřejných knihoven. To je i to, jak o něm mluvíme a smýšlíme, jakými sociokulturními obrazy je vybaveno, s čím si ho spojujeme. Z jiné strany: jakou misi plní. Omezme se pouze na moderní dobu a zůstaňme v západní kultuře.

Tři historické mise

První velká mise, s níž bylo čtení spojováno, se pojí s osvícenstvím. V druhé polovině 18. století se mělo za to, že gramotnost činí lidi svobodnějšími, tedy i více otevřenými racionálnímu poznání. Thomas Jefferson, třetí americký prezident a tvůrce Deklarace nezávislosti, byl přesvědčen o tom, že samotná gramotnost je přímou transformující a osvobozující silou vedoucí k uvědomělému občanství. Čtení bylo hlavním prostředkem v boji proti temnotě. Tento obraz – a to hned na začátku – trochu kazila čtenářská horečka (Lesewut), která proběhla hlavně v Německu a jejímiž průvodními jevy bylo podlehnutí zábavné a únikové četbě, vnímané jako všechno jiné než zdroj racionálního poznání. Osvícenci byli tímto úkazem mírně překvapeni, ne-li zděšeni, ale tak jako tak se to chápalo jako dětská nemoc, kterou si holt musí civilizace na své nezastavitelné cestě k pokroku odbýt. Průvodním rysem této osvícenské mise byla víra ve vzdělávací instituce, jakými jsou školy, různé spolky a čtenářské kluby. Mělo se za to, že co se zanedbá v rodině, je možno zvrátit právě v těchto institucích, za jejich pomoci. Mise měla na počátku úkoly spíše civilizační, posléze už i více demokratizační. K těm prvním patří rozšíření gramotnosti a vzdělání; k druhým pak snížení prahu pro dostupnost knihy, čímž se míní hlavně její cena, respektive aby ti, kdo si knihy nemohou dovolit vlastnit, si je mohli alespoň půjčit. Paradoxem osvícenské mise je, že vedle tohoto univerzálního úkolu umožnila i vznik jazykově-etnických nacionalismů (národních hnutí), neboť rozšířením sféry slova vzniká i potřeba textů, které by se přiblížily stále širším vrstvám čtenářstva. A ty chtěly číst ve svém rodném jazyce. Ano, nacionalismus 19. století je velkým hybatelem čtenářství.

Další v pořadí je mise měšťanská.  S nárůstem gramotnosti se začíná stále více prosazovat měšťanstvo. Lze říct, že čtení (a šířeji kultura) se stává jakýmsi jeho sekulárním náboženstvím – programem osobnostního růstu a kulturní emancipace. Všude začíná platit, že čtení se rychleji stěhuje do měst. Jak tvrdí německý kulturní historik Jost Schneider, „gramotnost následuje industrializaci a demokratizace následuje gramotnost“. Míra urbanizace je tak všude i mírou gramotnosti. Měšťanský kulturní vzorec se už nehodlá spokojit s pouhým zvládnutím čtení jako civilizační dovednosti. Je potřeba přijít s náročnějším programem, stanovit si vyšší úkoly. A těm, kdo chtějí více, poskytnout nový prostor ke kulturní identifikaci. Tímto způsobem by se dal vyložit i nástup modernismu ve druhé polovině 19. století. Ten zavádí napětí mezi nezávislým umělcem a pokleslým měšťákem, tedy mezi kapitálem kulturně-symbolickým a kapitálem ekonomicko-sociálním. Přitom je to paradoxně právě měšťanstvo, jež se od osvícenství postaralo umělci o jeho sociální emancipaci. To, co si však umělec nárokuje nyní, je emancipace estetická.

Zbývá se ptát, kde se nacházejí čtenáři modernistických děl. Najdeme je hlavně mezi redaktory, kulturními publicisty a akademiky. Nejde o vrstvu nijak početnou, ale zato velmi hlasitou, konkrétně o ty, kdo – slovy Jonathana Rosea – provozují „čtenářství uzavřených literárních kroužků“ (coterie readership), což má být způsob jakési vyšší iniciace, iniciace do elitní kultury, kultury vyšších nároků a ambicí. To vše se má dít pouze v kruhu zasvěcených. Kolem těchto kruhů se tak vznáší duch snobství a estetické privilegovanosti, což ještě o století dříve plnilo čtení samo (jako mediální dovednost). Výtky z jisté hermetičnosti a „sterilní obskurnosti“ (Roger Dataller) zastánci modernismu odrážejí tím, že toto umění není určeno pro masy, alespoň ne pro masy dané chvíle, a že připravuje cestu všemu budoucímu.

Následující misi bychom mohli nazvat jako misi širokých horizontů, resp. misi multimediální. Nastává souběh dvou procesů: emancipační potenciál čtení zdá se být vyčerpán a zároveň je třeba vstoupit do fáze „vyjednávání“ s jinými médii. Zlatý věk knihy (a vůbec tištěného slova) končí zhruba s první světovou válkou a postupně se začínají vynořovat nová masová média (film, rozhlas, televize). Důležitým faktorem je, že čtení se stává jednou z několika aktivit multimediální společnosti, přičemž zejména televize je na Západě vnímána jako její největší ohrožení. Takto se dostává do velkého dilematu: být kulturně vyšší alternativou vůči televizi, tedy činností pro vybranou elitu, nebo naopak vstoupit s masmédii do souboje, čímž se de facto rozpomenout, že to byla kniha, jež se po vynálezu knihtisku stala prvním masově šířeným předmětem. Tato mise nás dovedla i do zatím poslední mediální revoluce, která se udála ve znamení počítače, internetu a sociálních sítí. Jsou tací – viz výše –, kdo tvrdí, že máme co činit s jevem zcela novým, tedy s naprostou změnou paradigmatu. Na jasné soudy, zda je to tak či onak, si ještě počkejme.

Co dnes?

Máme tu digitální revoluci. Otázku, zda jde o novou kvalitu, nebo prostě jen o rozšíření pole, nechme otevřenou. Pro kulturního pesimistu to znamená, že čtení svůj civilizační program už vyčerpalo a žádný nový na horizontu není, tedy žádná mise, která by se dala srovnat s předchozími. Čtení si umělo poradit s civilizačními obtížemi, nicméně „obtížemi rovin“ je poněkud zaskočené. Kulturní optimista bude tvrdit, že se tak nic moc neděje, neboť čtení není dílčí kompetence, ale klíčová kompetence, jež ostatní mediální kompetence rozvíjí. Bude pro to mít dost argumentů z různých výzkumů. Přitom – dodá dále – to, co je stavem západní společnosti, neplatí pro svět jako celek. V zemích subsaharské Afriky panuje pořád většinová negramotnost; v mnoha jiných chudých zemích se čtení potýká s problémem dostupnosti knih a vůbec čtenářských materiálů. Kritický kulturní realista vezme vážně argument o jisté civilizační vyprázdněnosti projektu nazvaného čtení, zároveň se však nezapomene zeptat, zda přece jenom není v povětří nějaká nová mise. Zkrátka možnost čtení vybavit nějakým silným „příběhem“, ušitým pro naše časy.

Mohla by jí být ta, jež čtení přiděluje roli klíčové kompetence v boji proti dezinformacím, fake news. Tedy: budování odolnosti. Je v tom obsažen silný dobový moment, daný zejména enormním nárůstem informací a jejich snadnou dostupností. Třebaže čtení je dnes pouze jednou z mediálních kompetencí, stále je tou nejvíce klíčovou, konkrétně takovou, která nás vybavuje i pro jiné mediální aktivity. Přitom by nemělo jít o misi omezenou jen na expertní kruhy (zejména akademické), ale o kompetenci zasahující co nejširší kruhy.

Známá americká neuropsycholožka Maryanne Wolf vidí šanci na novou misi v tom, že čtení by se mělo vrátit ke své podstatě – ke čtení hlubokému (deep reading), což je ve svém vykonávání čtení pomalé, soustředěné. Teprve jím se – podle Wolf – stáváme úplnými. Teprve jím dokážeme nahromaděné informace transformovat ve vědění a vědění v moudrost. Čtení se v tomto pohledu nestává jen technickým shromažďováním informací, ale daleko více specifickým rozhodnutím, druhem postoje, jakousi vyšší pozorností.  Slovy Alana Jacobse, na něhož se Maryanne Wolf odvolává, jde o „specifický druh pozornosti“, druh, který není možné nahradit ničím jiným.

Dalším pokusem (v pořadí třetím), jak zformulovat novou misi, je čtení ludické. Tak nazývá polská socioložka Lucyna Stetkewicz, opřena v mnohém o vlastní výzkumy, způsob, kterým by se měl zejména u mladých lidí pěstovat pozitivní přístup. Netýrat je množstvím povinné četby, rezignovat i na protiklad „vysoké“ (elitní) a „nízké“ (populární) literatury čili odbourat pedagogický strach z populární literatury; netrvat na preferovaných a zažitých modelech; nepracovat jen s vlastními představami jakéhosi ideálního čtenáře (astrálního estetického manekýna), ale navázat větší kontakt se čtenářem reálným (empirickým), jeho skutečnými potřebami. V tomto pojetí neexistuje nic takového jako „dobrá kniha, ale nudná“. Buď nudná, nebo dobrá.

A je tu ještě jedna mise. Její jméno zní sociální zázemí (síť vztahů). Čtení se neumí etablovat bez svého sociálního kapitálu, jímž jsou: rodina, školní prostředí, přátelské a blíženecké kruhy. Určující je hlavně rodina, a to proto, že je první; žádné jiné „poprvé“ již v našem životě, včetně toho kulturně-čtenářského, nebude. Co se zanedbá tady, vytváří později bariéry. Je proto velká pravděpodobnost, že dítě, které se setká se čtením až ve škole, si ho bude spojovat s něčím nepříjemným. Na druhé straně však rodina není žádné fátum (predestinace). Její deficity, včetně těch kulturních, lze totiž v dalším životě kompenzovat. Nikdy ne nahradit; a už vůbec ne převzít, neboť „společnost na sebe nemůže převzít jednotlivé funkce rodiny, aniž by ji současně neoslabovala“. Tak soudí psychoterapeut Vladislav Chvála a psycholožka Ludmila Trapková, lidé s mnohaletou praxí rodinných terapeutů.

Kritický kulturní realista se posléze nezapomene zeptat, zda tyto čtyři pokusy mají potenciál být oněmi misemi opravdu velkými, tedy takovými, jako byly mise předchozí. Není to trochu málo? Dost možná. V každém případě se nám snad podařilo vymezit území, kde se současné čtení a čtenářství nachází, tedy vytyčit jakési jeho čtyři hraniční linie.

Čteme, protože čteme

Čtení nám – lidem západní civilizace – zesamozřejmělo; jeho civilizační potenciál se zdá být vyčerpán. Už zkrátka nemá kam růst. Všichni jsme se naučili číst; problémem již není ani dostupnost toho, co chceme číst, ba naopak: topíme se v nadbytku. Vzdálenost mezi námi a materiály ke čtení zkrátila digitální doba. V liberálních demokraciích navíc nikdo nic nezakazuje (až na právně jasně definované případy, jako je například rasová nesnášenlivost), takže mizí i napětí mezi jedincem a establishmentem. Chybí protivník. Čteme, protože čteme… nic víc. Patří to k naší základní civilizační výbavě – tečka. Ze čtení se tak stal poněkud unavený projekt, nebo spíše projekt civilizačně unavené a kulturně přesycené doby. – Co tedy v onom čtverci činíme? Hájíme kulturní pevnost před nepřáteli? Ne, to by bylo příliš defenzivní a zavánělo by to kulturním poraženectvím. Čtení je totiž stále „kulturním projektem“, který má rozhodně na víc, než aby zaujímalo pozici toho, kdo se musí jen bránit.

Mise nalezena? Možná ne tak docela. Snad alespoň vytyčeno území, tedy souřadnice naší doby, jejích výzev, pnutí a hrozeb.