Obraz Paula Kleea z roku 1925 nese název Dávné znění – kompozice tvarů jasnějších i tlumenějších přírodních odstínů vystupuje v nepravidelném uspořádání z temného pozadí. Souhra barev a tvarů se zde podobně jako v polyfonii rytmů a tónů v Mahlerově hudbě snad dotýká prazákladu světa v okamžicích svého zrození, v němž se vyjevuje samotné bytí. Takovou interpretaci Mahlerova díla alespoň nabízí nová kniha Ivana Blechy.

Fenomenologie hudby

Přední český fenomenolog Ivan Blecha (nar. 1957) ve svých knihách opakovaně naplňuje dnes stále opomíjenější roli filozofa. Nesoustředí své síly na akademický průmysl, který produkuje pro veřejnost často neviditelné a pro mnohé nesrozumitelné texty v bodově vysoce (a ekonomicky výhodně) hodnocených zahraničních periodikách, ale píše knihy, které obohacují českou literaturu, vědu, myšlení a vzdělanost. Přestože se ani ve své nejnovější knize nevzdává kontur fenomenologického vidění světa, je kniha Dávné znění v Blechově dosavadní práci v lecčems ojedinělá.

Ačkoliv se autor pochopitelně výrazně opírá o svoji filozofickou erudici – a nutno dodat, že právě tato specifická perspektiva činí z Dávného znění nevšední mahlerovskou monografii, první v českém jazyce vůbec –, je si vědom, že Mahlerovo umění je předmětem zkoumání prvořadě muzikologické disciplíny, na jejíž půdě se pohybuje coby uctivý host a posluchač. Pro ostatní čtenáře a posluchače, kteří rovněž s láskou, ale neodborně klopýtají prostorem klasické hudby, tak může být úlevné, že se při své snaze o porozumění Mahlerovu dílu nemusejí potýkat ještě s rozsáhlými pasážemi muzikologických rozborů notových partitur. Místo toho se jim nabízí otevřený horizont historických, myšlenkových a kulturních souvislostí, které ve výsledku nabízí nejen cestu k Mahlerově hudbě, ale prostřednictvím Mahlerovy hudby objevují obzor moderního umění, éru fin de siècle, hudební dějiny, Vídeňský kosmopolitismus, téma antisemitismu i feminismu, tíhu německého romantismu a mnoho dalšího.

Nejen sedmisetstránkový rozsah, propracovaný poznámkový aparát a bohatá bibliografie Dávného znění, jež je rozdělené do dvou svazků, svědčí o důkladnosti, se kterou se autor látce věnuje. Čtenář po několika stranách bez potíží svěří důvěru v úplnost témat, o nichž se vypráví, a současně se rád nechává unést přirozeným, plynulým a srozumitelným výkladem o zrání a hudebním vzdělání moravského rodáka, o vášnivém vztahu s Almou Mahlerovou, o obdivu k nedotknutelnému Richardu Wagnerovi, o šéfdirigentském místě v newyorské Metropolitní opeře. Při zběžném pohledu do obsahu knihy může sice působit zvláštně, že přímé rozbory Mahlerova díla nejsou v „knize o Mahlerovi“ zřetelně dominantní, snad jsou dokonce spíš upozaděné ve prospěch témat zdánlivě jen vzdáleně souvisejících (jako je předsokratovská filozofie nebo pojetí groteskna). Ale právě tyto široké souvislosti a úplné ponoření do provázanosti jejich vztahů dovolují přistoupit k poslechu Mahlerovy hudby s novým porozuměním, které by jindy a jinak vyložené mohlo působit nepravděpodobně, možná dokonce přehnaně.

Třetí symfonie

Pomyslným vstupem do králičí nory Mahlerova umění se tu zdá být jeho třetí symfonie. Ačkoliv nelze nevěnovat dostatečně zaslouženou pozornost všem jeho ostatním hudebním dílům – často zádumčivým písním (v čele s Písní o zemi), inovativním symfoniím a klavírním skladbám – působí právě třetí symfonie jako magnet, ke kterému se interpretace opakovaně vrací. Opravdu se při jejím poslechu můžeme setkávat se samotným bytím vynořujícím se z nicoty? Úvodní jasný hlas žestí je záhy proměněn v potemnělé mručení přerušené výkřikem trubek a v obdobném duchu propadání a vyjevování „čehosi“ prostřednictvím nečekaných tónů, melodií, ticha a lidského hlasu pokračuje Mahlerova „nejfilozofičtější“ symfonie až k závěrečným pomalým, leč důrazným úderům na pozadí téměř líbezně vítězného souzvuku mohutného orchestru. Podobně jako Bach podle Alberta Schweitzera dokázal svou hudbou nahlédnout za oponu věčnosti, podobně jako se Pythagoras cítil být vyvolen tím, že naslouchal hudbě sfér, Mahler předjímá na pozadí doznívajících (a z duše nenáviděných) valčíků hudební modernu jako prostředek sdělení nesdělitelného. Tam, kde končí slova, nastupuje hudba jako nejabstraktnější jazyk, jakého je člověk schopen. Jazyk, který může hovořit i o tom, o čem přímo promlouvat nelze, se vrací v Mahlerově hudbě k samotnému prazákladu bytí a jeho dávnému znění.

Zpět k věcem samým

Naznačené pojetí Mahlerova díla nelze přesvědčivě představit jinak, než právě jen na základě širokých a současně hluboce propojených souvislostí kulturních, uměleckých, historických i filozofických, předložených s nadhledem a zdůvodněným výkladem. Koneckonců právě mezioborovost je jeden z aspektů, který na Blechově knize oceňovala i porota Magnesia Litery, která knize udělila nominaci na cenu v kategorii naučná literatura. A ačkoliv tato nominace nebyla proměněna, je nezpochybnitelné, že v českém jazyce od této chvíle konečně máme nejen záviděníhodnou publikaci o Gustavu Mahlerovi, dlouho vyhlíženou odborníky na klasickou hudbu, ale i knihu o tom, co hudba sama o sobě může být. V této podobě se jedná o čtení určené komukoliv, kdo je stále ještě schopen údivu nad světem.

Husserl upozorňoval na absurditu vědeckého přesvědčení, že podstatu zvuku lze nalézt v učebnicích akustiky, které přitom nevydávají jediný hlásek. Proto i k dokonalosti čtenářského zážitku z Dávného znění chybí snad jedině to, aby ke knize byla přibalena i nahrávka kompletního Mahlerova díla. Hudbu je totiž třeba slyšet. A pokud jste se dosud Mahlerovi vyhýbali, po četbě této knihy budete mít naléhavou potřebu se do jeho hudby zaposlouchat.