Být Rusem dnes bolí – tak začíná předmluva k této knize. A být ruským spisovatelem bolí dvojnásob. „Jazyk Puškina […] se stal jazykem válečných zločinců a vrahů,“ píše Michail Šiškin. Tento držitel tří nejprestižnějších ruských literárních cen Ruský booker, Ruský národní bestseller a Velká kniha napsal poslední beletristickou knihu v roce 2010. Od té doby se věnuje především kulturně-politickým esejům a studiím, v nichž se jeho hlavním tématem stala ruská agrese. Kniha Mír nebo válka je syntézou autorových myšlenek z tohoto období.

Text byl původně napsán německy a vyšel poprvé v roce 2019 jako soubor esejů dvou autorů – Michaila Šiškina a německého novináře Fritze Pleitgena. Zatímco Šiškin tehdy šokoval sžíravou kritikou ruské společnosti a pesimistickou vizí budoucnosti, Pleitgen ve svých textech hledal cestu k dialogu a sblížení. Po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru 2022 kniha šokovala podruhé: tím, jak přesně Šiškin vystihl směřování Ruska. Jako jeden z mála dovedl přesvědčivě zodpovědět dvě otázky Proč? a Jak je to možné? Kniha se okamžitě začala překládat do mnoha evropských jazyků, ovšem již bez Pleitgenových příspěvků, které se ukázaly jako neaktuální. V tuto chvíli je dostupná v sedmnácti jazykových verzích a díky nakladatelství Prostor i v češtině.

Politika ulusu

Název záměrně parafrázuje Tolstého románovou epopej Vojna a mír. Zatímco v Tolstého díle sledujeme jasně oddělené světy války a míru, v Šiškinových analýzách se ukazuje, že v současném Rusku oba pojmy splývají. Orwellovská fráze „mír je válka a válka je mír“ se stala realitou. Tolstoj se stal rukojmím státního pokrytectví – spisovatelův portrét sice zdobí každou školní třídu, ale za jeho protiválečné citáty se v současném Rusku zatýká. Ruský klasik čelí od roku 1901 církevní klatbě, Šiškin je od roku 2023 jakožto „zahraniční agent“ pod klatbou „ulusu“, tedy ruského státu.

„Ulus“ představoval správní jednotku mongolské říše, do níž byly násilně včleněny i ruské země. Mongolští chánové vykonávali moc na dálku a těžili z loajality ruských knížat, která si podmanili kombinací štědrých privilegií a hrozby drakonických trestů. Šiškin radikálně, ale vlastně trefně tvrdí, že se od té doby nic zásadního nezměnilo. Argumentuje, že v Rusku se státní moc k vlastnímu obyvatelstvu chová jako okupační armáda a vládnoucí elita fakticky vlastní stát, aniž by podléhala kontrole občanské společnosti.

Jedno tělo, dvě hlavy

Podle Šiškina vznikla občanská společnost v Rusku vlastně omylem. Cílem Petra I. nebylo vychovávat národ k evropským hodnotám, ale modernizovat průmysl a armádu. Se zahraničními odborníky však přišly i nebezpečné myšlenky o svobodě a lidských právech, které začaly rezonovat mezi vzdělanější šlechtou. Autor přichází s originální metaforou národa jako siamských dvojčat – „s jedním tělem a dvěma hlavami, které si navzájem nerozumějí.“ Jedna hlava hledí do Evropy a chce Rusko civilizovat, druhá vzhlíží k carovi a je připravena za něj zemřít.

Tuto morbidní metaforu rozvíjí dál: po nástupu komunismu byla „západní“ hlava sice useknuta, ale později opět narostla. Právě v tom vidí autor jistou naději – myšlenku na svobodu popravami vymýtit nelze.

Kultura lži

Šiškin upozorňuje na zajímavý kontrast v propagandě hitlerovského Německa a stalinského Sovětského svazu. Zatímco Hitler se v zásadě netajil plány na vyhlazení Židů a dobytí Evropy, Stalinovo impérium vždy dělalo pravý opak toho, co hlásalo. Lež byla přijímána jako obecně srozumitelná norma chování.

V systému, kde právní řád selhal natolik, že v něj nikdo nevěřil, se lež stala jedinou možnou strategií přežití. Zatímco Hitler byl „upřímný“ fanatik, Stalin ani nepředstíral myšlenkovou konzistenci a podle potřeby měnil postoje k církvi, nepřátelům i spojencům. Groteskní je, že s ním tyto názorové veletoče musel poslušně provádět celý ulus.

Citová výchova

S kulturou lži souvisí i prolnutí národní a vězeňské kultury. Šiškin zde navazuje na autory jako Varlam Šalamov nebo Alexandr Solženicyn, kteří popsali ruský lágr jako místo, jež neslouží k nápravě, ale k infikování společnosti banditskou morálkou. „V Rusku vždy panovala mentalita trestaneckého tábora: ti, kdo patří k moci, tedy zločinci, dostávají ty nejlepší pryčny, slabým berou oblečení a jídlo.“ Rusko je v tomto pojetí metaforou pro tábor, kde jsou lidé na obou stranách ostnatého drátu stejně nesvobodní.

Druhým stupněm ruské „citové výchovy“ je armáda. V roce 2006 prý ruský ministr obrany prohlásil, že 40 % mužů se v armádě poprvé dosyta nají masa. Armáda má v Rusku civilizační roli, což vysvětluje, proč se do války proti Ukrajině dobrovolně hlásí takové množství lidí a proč návraty v rakvích nevyvolávají masové protesty.

Šiškin nešetří ani ruskou inteligenci. Odhaluje její historický sklon schvalovat násilí a pojmenovává nepříjemnou pravdu: imperiální reflex často přežívá i u těch nejvzdělanějších. Platí to bohužel i pro Šiškinova oblíbeného básníka Josifa Brodského, který se v očích Ukrajinců zdiskreditoval pamfletickou básní „Na nezávislost Ukrajiny“. Jinde kritický Šiškin tento přešlap poněkud překvapivě bagatelizuje, což je možná důvod, proč kniha nebyla (a asi ani nebude) přeložena do ukrajinštiny.

Autor a vlast

Téměř všichni Šiškinovi příbuzní se stali oběťmi represí. Dědeček zemřel v lágru, matka přišla o práci z politických důvodů, bratr byl uvězněn za samizdat a otec, veterán Velké vlastenecké války, jej považoval za zrádce. Autor o těchto zkušenostech píše obdivuhodně věcně a autenticky.

Ruské prorežimní kruhy vnímají Šiškina jako rusofoba. V kontextu ruské tradice, kde je vlastenectví často redukováno na servilitu vůči vládnoucí moci, to však není překvapivé. Šiškinovo kritické pojetí lásky k vlasti do tohoto schématu nezapadá; autor se vědomě hlásí k linii ‚vlasteneckého defétismu‘, která má v ruském intelektuálním prostředí hluboké kořeny. Často zmiňuje Pjotra Jakovleviče Čaadajeva, který byl pro svoji kritiku ruského samoděržaví prohlášen za duševně chorého a stal se tak jednou z prvních obětí zneužívání psychiatrie k potlačení politického disentu. Šiškin v rozhovorech trpělivě vysvětluje, že stále existují Rusové, kteří se za současnou politiku Kremlu hluboce stydí. V této souvislosti cituje i Michaila Bakunina, který staví vlastenectví do přímého protikladu k násilnému impériu: „[Ruské] říši přeji všechna možná ponížení a porážky, protože jsem přesvědčen, že její úspěchy (...) budou vždy v rozporu se svobodou lidu.“ Autor tak vystupuje jako vlastenec ‚jiného‘ Ruska – takového, které stojí na občanských právech. Podmínkou jeho vzniku je však podle něj nevyhnutelný rozpad současného impéria a rozbití struktur ulusu.

Pozdě, ale přece

Šiškinova analýza nenabízí mnoho důvodů k optimismu. Jeho jedinou nadějí je víra v pozitivní směřování dějin: naděje, že každá diktatura v sobě nese zárodek vlastního zániku a že agresoři nakonec prohrají. Je to slabá útěcha, která Ukrajincům v zákopech nepomůže, a autor si toho je vědom. Proto se obrací především k západnímu publiku, jehož vlažné reakce na ruskou agresi svědčí o hluboké naivitě ve vztahu k Rusku.

Je příznačné, že v době, kdy kniha mohla mít preventivní efekt, ji málokdo bral vážně. Dnes je mezinárodním bestsellerem. Autor se nesnaží o vědeckou hloubku ani filosofický přesah, ale dovede složité problémy vysvětlit stručně a strhujícím způsobem. Jeho text je výjimečný svou stylistickou propracovaností, autenticitou a bohatým metaforickým jazykem. Neskrývá angažovanost, je jasné, na čí straně stojí, a právě tato přímočarost dělá z Míru nebo války mimořádně silnou knihu, která je vynikající příručkou pro pochopení současného Ruska.